Není mnoho lidí, kteří si nejsou vědomi událostí z 11. září roku 2001. Tehdy se ze vzdálené hrozby zemí nevyslovitelných jmen vymanil mrak, ze kterého pršela krev přímo na území těch, kteří v mrzkém nevědomí přejídajíce se hamburgery pozorovali násilí pouze zprostředkovaně skrzeva televizní přenosy. Beze sporu tragédie, na kterou se bude těžko zapomínat, a jeden z pomníků terorismu. O tomto dni byla natočena řada dokumentů, které se pokoušely rozebrat do detailů příčiny selhání obrany, katastrofu samotnou a celkový dopad na postoj vůči terorismu. V jiných ohledech bylo téma terorismu pro Spojené státy tabu a to zvláště ve filmové tvorbě, ve které znatelně ubylo tvrdé akce. Dobře pro Hollywood? Můžeme jen hádat. Hlavní je, že v komerční tvorbě dosud nebyl samotný útok ztvárněn vůbec a to až do dnešního dne, kdy přichází režisér Paul Greengrass (Krvavá neděle, Bournův mýtus) a chce nám představit příběh letadla s označením United 93.

United 93 bylo jediné ze čtyř unesených letadel, které nedoletělo ke svému cíli. Cestující se, srozuměni se svou situací, pokusili zneškodnit teroristy a převzít řízení. Letadlo se však při tomto pokusu zřítí, všichni pasažéři zemřou. V očích národa jsou považováni za hrdiny. Tohoto tématu se režisér Greengrass ujal a vzal námět pěkně od podlahy a za svůj první předpoklad si zvolil autentičnost. Na posty herců v letištních řídících věžích dosadil skutečné dispečery, kteří měli 11. září službu. Během castingu byla při výběru herců určující především podobnost se skutečným člověkem a herci sami měli k dispozici dokumenty s reálnými postavami, aby se do svých rolí mohli naplno vžít. Měl vzniknout film, který by byl nezaujatým vyprávěním příběhu 44 lidí na palubě počínaje jejich příjezdem na letiště až po pád letadla.

Co skutečně vzniklo? Devadesát minut dlouhá strhující agónie, která nenechá diváka snad ani na chvilku klidně vydechnout. Herecké výkony, pokud je můžeme vůbec považovat za herecké vzhledem k autentičnosti postav, jsou velice věrohodné. Samotné nezaujaté pojetí nám předkládá teroristy jako pouhé lidi, kteří jsou schopni milovat, mají veskrze lidské vlastnosti, cítí strach a jen plní nutnou službu, z čehož vyplývá, že si divák těžko zvolí svoje favority a oproti nim záporáky. Reálie okolních prostředí jako kontrolních věží či řídícího centra NORADu jsou plny chaosu, ze šumu hlasů vystupují jen útržky informací a divák jakoby cítil napětí. A chaos je právě to, co nám nedovolí sníst si svůj draze zaplacený komerční popkorn. O stabilních kamerových záběrech uvnitř letadla po únosu nemůžeme mluvit, objektiv kamery létá ve všech směrech a vše vypadá jako změť viděná z vlastních očí. Chaos v operačních centrech nám zase leckdy utají, kdo si s kým právě povídá, proč na něj ten člověk řve a co mají znamenat všechny ty blikající čáry na radarech. Závěr filmu je potom jedna dlouhá extáze, ve které všechny emoce vybuchnou a rozplynou se prakticky až v titulcích, při kterých přijde ticho.

Můžeme sčítat. Film není dokument, který by podával fakta o všech aspektech dne a odpověděl divákovi na nejednu otázku „proč“. Film spíše odpovídá na otázky „jak“ a „co“ lidé okolo únosu United 93 cítili a odpovídá na ně zatraceně dobře. Přesto se nedá pominout fakt, že námět není fikce a režisér se snaží vytáhnout z diváka maximum emocí a to velice tvrdou cestou, která mu nedovolí přijmout tuto tragedii jinak než jak ji vidí sám režisér. U fikce pochopitelné, u faktu nepřijatelné. Chcete-li dokument, nemrhejte penězi, jestli však chcete alespoň na chvilku cítit syrové emoce spjaté s United 93, jděte a vychutnejte si bolest.