Děj se odehrává v roce 859 n. l. Císařští vojáci se snaží zničit Klan létajících dýk. Klan bere bohatým a dává chudým. Zhruba tři měsíce jim trvalo, než se jim podařilo dopadnout vůdce klanu. Po jeho smrti však nastoupil nový vůdce, a tak mají kapitán Jin (Takeshi Kaneshiro) a Leo (Andy Lau) pouhých deset dní na to, aby ho chytili a zabili. Zdá se, že je v nevěstinci s názvem Pivoňkový pavilon někdo, kdo je členem klanu. Vydávají se tam. Hrají hru. Jin tam pronikne jako zákazník, který se pokusí znásilnit slepou tanečnici Mei (Zhang Ziyi). Leo se objeví v pravou chvíli a dá je oba zatknout. Oba zástupci zákona začínají mít podezření, že Mei je nejen člen klanu, ale také dcera bývalého vůdce, a tak by mohla něco vědět o tom novém. Ona však mlčí. Jin se tedy pouští do ještě nebezpečnější hry. Vydává se za rebela Vítr a osvobodí Mei z vězení. Doufá, že s její pomocí najde a chytí vůdce. Cestují spolu krajinou. Leo na ně mezitím posílá vojáky, aby vše vypadalo realisticky. Ve hře už je ale více partií. Navíc dlouhá cesta Mei s Jinem také nemůže zůstat bez odezvy. Zvítězí láska nad povinnostmi?

Klan létajících dýk je nádherná balada, která nepostrádá ani epiku, ani lyriku. Epiku zde zastupuje děj. Je přehledný a přes různé zvraty (nikdy nemůžete považovat řečená fakta za nezvratná) je jasný a neztratíte se v něm. Lyrika prolíná celý film. Příroda podzimu zobrazuje končící rok, zrovna tak jako mračna stahující se nad klanem. Sníh na konci zimy a s ní i přicházející nevyhnutelná smrt. Každá krajina a prostředí má svou barvu. Les bývá žlutý, louka je bílá, bambusový les zelený a sníh na závěr celistvost barevnosti jen podtrhuje. Paleta barev je v každé záběru pestrá. Celé cestování tedy tvoří dokonalý obraz.

Na historickém pozadí před námi rozkvétá hluboká láska mezi Mei a Jinem. Každý je překvapený citem k tomu druhému. Cítí svou povinnost ke svému společenství, ale láska si nedá poroučet. Herci mě potěšili tím, jak zahráli rozervanost postav. Z jejich pohledů očí opravdu vycítíte, co se uvnitř nich děje, po čem touží. Přičemž poznáte, jak v nich city sílí a stupňují se, a jak se snaží lásku zaplašit, protože se neshoduje s jejich úkolem.

Co se týče hudby, k té žádné výtky nemám. Je to dobře zvolená tradiční hudba. Píseň Mei je příjemná a stěžejní pro celý film. Nadlehčuje konec a díky ní získáte i nadhled nad celým filmem.

Na závěr jsem si nechala bojové scény. V celém filmu je jich opravdu dost na to, aby si i lidé jdoucí pouze na bojový film přišli na své. Nemyslím si, narozdíl od jiných recenzistů, že efekt letící dýky nebo šípu by byl přehnaný. Zajímavě zpracovaný není jen tanec Mei, ale všechny kung-fu scény. Záběry kamery jsou dobré a přehledné. Boj vypadá spíše jako tanec. Nejlepší scénou celého filmu je pak asi souboj Jina s Leem mezi sněhovými vločkami.

Film je z počátku pomalejší, ale od poloviny zrychlí a neztrácí ani chvíli na svižnosti. Ačkoliv jsem dosud nikdy nepřišla na chuť asijským filmům, snad protože v nich vítězí povinnost a s ní spojená smrt nad láskou. Klan létajících dýk se v tomhle přeci jen liší. V tomto baladickém příběhu dovolili zvítězit nesmrtelné lásce, a přestože nemá v představeném světě budoucnost, závěr díky ní nepůsobí tak stísněně, svíravě a smutně. Lví podíl na tom má také hudba. Klan létajících dýk není dokonalý, ale stojí za to ho vidět.