Nyní tedy něco k
filmu samotnému. Narozdíl od Létajícího cirkusu je zde vyprávěn
jeden kontinuální příběh, ale i tak
můžeme zaznamenat jakýsi únik k zaběhlé „skečovité“
formě, když se skupina hrdinů při hledání rozdělí
a putování sira Robina, sira
Galahada, krále Artuše se sirem Bedeverem a sira Lancelota je zpracováno
postupně, kdy jednotlivé příběhy následují jeden za druhým a vzájemně spolu
nesouvisí. Tam, kde je
třeba přeskočit delší časové období, důstojně uvést
příběh toho či onoho rytíře nebo zkrátka ušetřit
náklady za zvláštní efekty,
nastupují proslulé Gilliamovy animované sekvence, které film výborně
zpestřují,
ale, ač jsou povedené, nedosahují kvalit svých kolegyň z Létajícího
cirkusu.
Jak už jsem zmínil, film byl natočen s velice,
velice skromným rozpočtem, a
proto místy museli tvůrci sáhnout k opravdu netradičnímu řešení.
Příkladem mohou
být koně, resp. jejich náhražka, která je skutečně nezapomenutelná a možná za
její
vznik vděčíme právě z finanční tísně vyplývající nutnosti. Omezený rozpočet
je vidět také na hudebním
podkladu, kulisách, výpravě, kvalitě zvuku a snad i
jinde. Přesto všechno disponuje film výbornou
atmosférou raně středověké Anglie
a nic z výše zmíněného nijak výsledný dojem
nenarušuje.
V čem tedy spočívají kvality tohoto filmu?
V první, ale i ve všech ostatních
řadách se jedná především o výsostný humor, který je postaven hlavně
na
propracovaných, originálních, dobře vykonstruovaných a vypointovaných dialozích,
neobvyklých
situacích a postavách a také na samotném zpracování. Dialogy jsou
asi tím prvním, čeho si divák
povšimne a co po shlédnutí také ocení, ale pokud
se neomezíme pouze na tento a jiný situační humor,
který je záležitostí jen
jedné scény, můžeme si vychutnat i to, jak vznešený král Artuš projíždí
zbídačenou, špinavou a odpudivou zemí plnou zoufalé chudiny, jak veškerou práci
oddřou sluhové
(kteří se z poloviny podílí také na pánově jízdě na koni, což by
mohlo naznačit, že koně sami nemají),
kteří ovšem musí ustoupit do pozadí v
případě, že se naskytne příležitost proslavit se,
atd.
Celkově je humor výrazně odlišný od svého předchůdce z
Létajícího cirkusu,
kde se jednalo především o abstraktní humor, který vycházel ze surrealistických
konstrukcí. Zde se setkáváme s mnohem srozumitelnější a konkrétnější podobou a
okolnosti jsou také
znatelně přívětivější a celkem obvyklé. O tom, jaký vlastně
humor Monty Pythonů je a proč není jen
„pouhým“ humorem, by se toho dalo napsat
a napovídat mnoho a stejně by si z toho nikdo neudělal
dostatečný obrázek. Vy,
co jste s ním obeznámeni, víte, co mám na mysli, a vy ostatní si rozšiřte
obzory
vlastní zkušeností.
Jak už bývá u Monty
Pythonů zvykem, drtivou většinu postav hrají oni sami.
Dalších lidí bylo zapotřebí jen z případě, že
se v záběru nacházelo víc než šest
lidí (a takových není mnoho). Díky dobrému maskování i imitačním
schopnostem
herců však ani nepostřehnete, že se v záběru střídají pořád ti samí lidé.
Herecké
výkony jsou vynikající a svým záhadným způsobem něčím specifické. Monty
Pythoni zkrátka hrají jinak
než jsme zvyklí, ale pochybuji o tom, že by kdokoliv
jiný pojal jimi napsané role
výstižněji.
Jak už možná tušíte, laťka skutečně shozena nebyla, ale je třeba říci, že zase
nebyla nasazena ani o píď výš. Film je jen dalším článkem v řetězu Monty
Pythonské tvorby, který
se svou kvalitou nijak neliší od ostatních, ale má
trochu jiný tvar a je z jiného materiálu. Nenapadá
mě nic, co by se mu dalo
vytknout, pokud se nezachovám jako bezohledný konzument dechberoucích
vizuálních
efektů a nezačnu se navážet do skromného technického zpracování, což nehodlám.
Jedná se
zkrátka o jeden z mála filmů, který by si skutečně nikdo neměl nechat
ujít a pokud se vám nebude
líbit, není to chyba tvůrců, ale vaše.