Jan Švankmajer

Jan Švankmajer, narozený 4. září 1934 v Praze patří mezi přední české filmové tvůrce, výtvarníky a animátory. Jeho díla jsou známá po celém světě, zvláště v Japonsku a USA se těší velké oblibě. Kromě své vlastní tvorby pracuje i na filmech jiných tvůrců. Studoval na VŠUP a na katedře loutek AMU, kde k jeho spolužákům patřil pozdější režisér Juraj Herz. V roce 1958 se poprvé podílí na filmu. Poté pracoval na divadlech Laterna Magika a v Černém divadle. Roku 1964 natáčí svůj první film Poslední trik pana Schwarzelwalda a pana Edgara, ve kterém se objevují prvky typický pro jeho pozdější filmy, např. Kombinace živého herce a animace. Od tohoto momentu se přestává věnovat divadlu a věnuje se natáčení svých filmů, které si rychle získaly značný mezinárodní ohlas a staly se objektem četných intelektuálních rozborů. V roce 1970 se společně s manželkou stávají členy Surrealistické skupiny. Po nástupu normalizace je Švankmajerovi stěžována práce a tak pracuje jako scénograf a výtvarník na nejrůznějších filmech – např. Adéla ještě nevečeřela nebo Deváté srdce. V roce 1982 natočil film Možnosti dialogu, který byl i přes odmítavý postoj tehdejšího režimu oceněn na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy. To mu znemožnilo natáčet v Krátkém filmu, ale neodradilo jej to od natáčení dalších filmů. Ve Švýcarsku natočil v roce 1988 vysoce ceněný film Něco z Alenky Po revoluci (1992) zakládá s Janem Kallistou společnost athamor pod jejímiž křídly vzniká poslední film Petra Čepka, Lekce Faust, kde tento herec ztvárnil obě postavy – Fausta i Mefistofela. Jeho zatím posledním filmem je šílení inspirované povídkami Markýze de Sade. Rozhodně to ale není Švankmajerův poslední film, režisér má v plánu natočit nějaký ze svých scénářů, psaných „do šuplíku“. Filmografie: Poslední trik pana Schwarzelwalda a pana Edgara (1964), Johann Sebastian Bach: Fanatsia G-Moll (1965), Hra s kameny (1965), Rakvičkárna (1966), Et Cetera (1966), Historia Naturae (1967), Zahrada (1968), Piknik mit Weissmann (1968), Byt (1968), Tichý týden v domě (1969), Kostnice (1970), Don Šajn (1970), Žvahlav aneb Šatičky Slamněného Huberta (1971), Leonardův deník (1972), Otarntský zámek (1977), Zánik domu Usherů (1981), Možnosti dialogu (1982), Kyvadlo, jáma a naděje (1983), Do pivnice (1983), Něco z Alenky (1988), Mužné hry (1988), Another Kind of Love (1988), Tma/Světlo/Tma (1989), Zamilované maso (1989), Flora (1989), Autoportrét (1989), Konec stalinismu v Čechách (1990),¨ Jídlo (1992), Lekce Faust (1994), Spiklenci slasti (1996), Otesánek (2000), Šílení (2005)

Autor: JVSoolen

Jan Švankmajer (1934) - filmový režisér, scenárista a výtvarník, ve světě nejuznávanější český filmař, který proslul díky svému velmi osobitému autorskému stylu s důrazem na prvky surrealismu. Vedle úspěšných krátkých filmů natočil i několik celovečerních kombinovaných filmů.

Jan Švankmajer
Surrealista, výtvarník a filmový režisér oceňovaný nejen u nás, ale zejména v zahraničí. Jeho animované experimentální filmy tvoří kompaktní celek, za nímž lze vycítit jedinečný autorský názor a pevný umělecký rukopis.
Jan Švankmajer absolvoval v letech 1954-1958 vysokoškolské studium na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor Loutkářská scénografie a režie). Poprvé se podílel na filmu v roce 1958, když spolupracoval na Radokově loutkové inscenaci Johannes Doktor Faust. Poté působil v Černém divadle a Laterně magice, v roce 1960 spoluzaložil scénu Divadlo masek, která patřila pod divadlo Semafor. Jako filmový režisér debutoval v Krátkém filmu Praha (jehož řadovým členem se ale nikdy nestal) v roce 1964 snímkem Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara. Již v tomto filmu se objevují prvky typické pro celou jeho tvorbu, jako je dynamické využívání montáže a kombinace herce s animovanými předměty. Od 60. let se pak Švankmajer přestává angažovat v divadelním prostředí a snaží se věnovat výhradně filmu. V roce 1970 se setkal s Vladislavem Effenbergerem, tehdejším vůdcem Surrealistické skupiny, což ho ovlivnilo do té míry, že se společně se svou ženou stali také jejími členy. Po nástupu
normalizace byla Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce a mezi lety 1972-1979 měl - kvůli důraznému nepřistoupení na kompromisy při postprodukci filmu Otrantský zámek (1977) - zcela zakázáno natáčet filmy. Švankamjer tedy alespoň spolupracoval jako výtvarník na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela, 1977) a Juraje Herze (Deváté srdce, 1979). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky Zánik domu Usherů (1981) a Kyvadlo, jáma a naděje (1983). Roku 1983 získal na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy za film Možnosti dialogu Velkou cenu a Cenu mezinárodní kritiky. Ve švýcarské produkci pak vznikl v roce 1988 jeho první celovečerní film Něco z Alenky, inspirovaný knihou Lewise Carrolla. Roku 1994 Švankmajer natáčí další dlouhometráží snímek Lekce Faust, v němž hlavní dvojroli Fausta i Mefistotela ztvárnil Petr Čepek a získal za ni Českého Iva In Memoriam. Velkého úspěchu dosáhla také komedie Otesánek (2000), oceněná Českým Ivem za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin, který Švankmajer převzal společně se svou ženou Evou Švankmajerovou. V roce 2005 měl premiéru Švankmajerův zatím poslední film Šílení - filosofický horor inspirovaný osobností markýze de Sade (Jan Tříska) a povídkami Edgara Allana Poea. Za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu získala Eva Švankmajerová Českého lva In Memoriam.

Filmografie
Dlouhometrážní filmy:
1988: Něco z Alenky
1994: Lekce Faust
1996: Spiklenci slasti
2000: Otesánek
2005: Šílení

Krátké filmy:
1964: Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara
1965: Johann Sebastian Bach: Fantasia G-moll
1965: Hra s kameny
1966: Rakvičkárna
1966: Etcetera
1967: História naturae
1968: Zahrada
1968: Picknick mit Weissman
1968: Byt
1969: Tichý týden v doměi
1970: Kostnice
1970: Don Šajn
1971: Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta
1972: Leonardův deník
1977: Otrantský zámek
1981: Zánik domu Usherů
1982: Možnosti dialogu
1983: Kyvadlo, jáma a naděje
1983: Do pivnice
1988: Mužné hry
1988: Another Kind of Love
1989: Tma/Světlo/Tma
1989: Zamilované maso
1989: Flora, Autoportrét
1990: Konec stalinismu v Čechách
1992: Jídlo

Tvorba Jana Švankmajera bude v rámci Festivalu nad řekou Písek 2009 připomenuta v následujících filmech: História Naturae, Johann Sebastian Bach: Fantasia G-moll, Možnosti dialogu, Piknik s Weismannem, Zahrada a Zlatá šedesátá: Jan Švankmajer a Zánik domu Usherů, Kyvadlo, jáma a naděje (cykly Zlatá šedesátá a Osobnosti a výročí: Edgar Alan Poe).
katalog 1. Festivalu nad řekou

JAN ŠVANKMAJER - VŽDY SVŮJ
Nemáme v Česku tolik filmařů, kteří by byli tak skvělým vývozním artiklem jako Jan Švankmajer. I v dobách, kdy u nás nesměl točit, kolovaly jeho filmy (ať už animované, kombinované či výlučně hrané) po světě a téměř neustále sbíraly ceny. Není divu, že z toho měla vládnoucí garnitura v období normalizace strach - sláva za hranicemi byla podezřelá -, navíc těm filmům nerozuměla či šije vykládala jako protistátní. Na druhou stranu díky Švankmajerovým snímkům proudily do země devizy a československá kinematografie se měla čím chlubit...
Švankmajerova tvorba nechává málokoho chladným. Někteří ji obdivují, jiným její estetický názor, výtvarné pojetí a filmařské postupy nemusí vyhovovat; každopádně se najde skutečně jen hrstka těch (a kdo ví, jestli vůbec), kterým je lhostejná. Což je jistě známka kvality: tvorba, jež prošumí bez povšimnutí, nemá opodstatnění. Švankmajera charakterizuje originální a osobitý autorský styl. Co se toho týče, nemá filmové předchůdce a nemá pokračovatele. „Chci točit surrealistické dokumenty a rozkrývat svět přes metamorfózy," říká. Dodává přitom, že si surrealismus nevybral, ale surrealismus si vybral jeho.
Cesta Jana Švankmajera k filmu vedla přes výtvarné umění a divadlo, konkrétně přes loutky; loutky také v jeho snímcích často hrají významnou roli. Je v tom asi i kousek vzpomínkové nostalgie - jako devítiletý dostal od tatínka loutkové divadlo, přes které se - jak vzpomíná - mohl coby introvertní chlapec „vypořádávat" se světem. Vystudoval nejprve střední výtvarnou školu, poté režii a scénografii loutkového divadla na DAMU. Významnou roli v proměně Švankmajera z divadelníka ve filmaře sehrál Emil Radok; Švankmajer vodil loutky v Radokově snímku Johannes Doktor Faust a objevil přitom kouzlo filmu, především možnosti rytmického střihu bez prodlev v divadle nezbytných. Radok také nabídl dohled nad první Švankmajerovou samostatnou režií u filmu Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara. Tehdejší filmoví šéfové totiž nechtěli nechat nikoho, kdo nevyštudoval FAMU, samostatně režírovat. Snímek měl ovšem úspěch a dostavily se ceny. Zrodil se zcela originální filmový režisér, jemuž se díky prvním úspěchům otevřela cesta k dalším filmům. Jeho další práce byly očekávány s napětím. Sám Švankmajer si přitom pochvaluje, že díky své nepřímé a „neškolní" cestě k filmu se nikdy nedostal do zajetí techniky a filmařských klišé. Hraje si se střihem, s hudbou (jíž zvýrazňuje rytmizaci snímků) a se zvuky, s kombinacemi „nekombinovatelného". nikoli s pohybem kamery nebo se světly.
Svými filmy očekávání rozhodně nezklamal, do tragického srpna 1968 jich stihl natočit ještě několik. Co dílo, to originál. Každé nese jinou myšlenku, poselství, na něž si ovšem musí divák přijít sám - a přitom si je každý může vyložit jinak. Všechny Švankmajerovy filmy charakterizuje také objevné použití animace a kombinace animovaného filmu s hraným, ať už šlo
0 souhru lidí s loutkami, kresbami či objekty nebo o kombinaci animace se živými zvířaty. Vedle surrealismu jsou některé Švankmajerovy filmy poznamenány i autorovou fascinací rudolfínským manýrismem, především díly Giuseppeho Arcimbolda. Ani touto inspirací se Švankmajer netají. A pak je tu neopakovatelný, specifický, dalo by se říci švankmajerovský humor. Bez něj si jeho filmy nelze představit.
Rok 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy znamenaly pro Švankmajera výrazný životní i tvůrčí mezník. Po srpnových událostech a po tom, co následovalo, už nic nebylo jako dřív, Jan Švankmajer dokonce tvrdí, že rok 1968 byl přelomovým pro valnou část světa. Ale zpátky domů: coby signatář petice Dva tisíce slov byl Švankmajer pronásledován, jeho filmy byly cenzurovány; nějaký čas nesměl točit vůbec. Ani na tohle období si ale nestěžuje, věnoval se o to více literatuře, vydávání surrealistických sborníků, psaní poezie, výtvarné činnosti a úvahám nad nejrůznějšími tématy a okruhy myšlení a konání.
Mluví-li Jan Švankmajer o svých osudových setkáních, pak vedle zmíněného Emila Radoka vždy jmenuje svoji ženu Evu a básníka a literárního teoretika Vratislava Effenbergera. Oba ho provázeli životem v dobách radostných
1 neradostných. Eva (1940-2005) se Švankmajerovi stala nejen životní družkou, ale i spolupracovnicí, jako výtvarnice se podílela na řadě Švankmajerových snímků. Společně psali knihy i vystavovali svá výtvarná díla, společně působili v Surrealistické skupině, jejíž vůdčí osobností byl právě Vratislav Effenberger (1923-1986). V dobách takzvané normalizace vyvíjela Surrealistická skupina bohatou „spolkovou" i vydavatelskou činnost a byla samozřejmě pod dohledem státních mocenských struktur.
První film po okupaci natočil Jan Švankmajer v Rakousku, následovalo několil československých snímků, další úspěchy a ceny, a ovšem i domácí problémy. Slavné Možnosti dialogu, film o komunikaci-nekomunikaci mezi lidmi, u nás „neprošel" a nesměl se hrát, ač byl ve světě vysoko ceněn. Velké problémy mě filmař se snímkem Otrantský zámek - odmítl přistoupit na cenzurní zásahy a na nějaký čas byl s filmováním konec. V té době se vrátil k divadlu (Činohern klub) a pracoval jako výtvarník na filmech jiných tvůrců (Adéla ještě nevečeřela Tajemství hradu v Karpatech, Tři veteráni, Upír z Feratu, Deváté srdce).
V roce 1987 vznikl první Švankmajerův celovečerní snímek - Něco z Alenky m motivy knih Lewise Carrolla. Film s bizarními obrazy i postavami v čele s neza pomenutelným králíkem, s jednou dětskou herečkou, snímek plný fantazie, který zdařile propojuje představivost se skutečností. Herec, loutka, rekvizita i prostředí tu mají rovnocenný význam, každá složka se stává nositelkou myšlenky. Tahle zásada provází Švankmajerovu tvorbu kontinuálně.
Těsně po listopadu 1989 natáčí režisér významově mnohovrstevný krátký film Konec stalinismu v Čechách. Je až neuvěřitelné a zároveň smutné, jak se věci v něm předvídané postupně uskutečňují. Ale vlastně to nepřekvapí: Jan Švankmajer ví své, leccos si prožil a vždycky byl zvyklý přemýšlet.
Přemýšlel samozřejmě i ve svých dalších filmech, ať už krátkých či celovečerních. Právě na celovečerní tvorbu se po převratu zaměřil především Po Alence natočil zatím čtyři dlouhometrážní snímky: Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek, Šílení. Stále více se zaměřuje na práci s herci, i když animací je mu v každém z uvedených filmů výrazným pomocníkem. Režisérův brutální surrealismus má své obdivovatele i odpůrce; sadomasochistické sex uální „strojové" praktiky či hřebíky zatlučené do ukřižovaného Krista považuj někteří za hluboká sdělení, jiní za přehnaný úlet. Nicméně nikdo nepopírá Švankmajerovu originalitu, erupci výtvarných nápadů a skvělou filmařinu.
S velkým napětím je očekáván další celovečerní film, který Švankmajer v současné době dokončuje. Zvolil pro něj slibný titul Přežít svůj život.
Tomáš Pilát
FILMOGRAFIE / FILMOGRAPHY
Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara / the last trick of mr schwarzwald and mr edgar, I964 (krátký / short)
J. S. Bach: Fantasia g-moll / j. s. bach: fantasy in g minor, 1965 (krátký / short)
Spiel mit Steinen/ hra s kameny/a game with stones, 1965 (krátký / short)
Rakvičkárna / the coffin house, 1966 (krátký / short) Et cetera / et cetera, 1966 (krátký / short)
História naturae (suita) / história naturea - suite, 1967 (krátký / short) Zahrada / the garden, 1968 (krátký / short) Byt / the fiat, 1968 (krátký / short)
Picknick mit Weissmann / piknik s weissmannem / picnic with weissmann, 1968 (krátký / short)
Tichý týden v domě / a ouiet week in the house, 1969 (krátký / short)
Don Šajn / don juan, 1970 (krátký / short)
Kostnice / the ossuary, 1970 (krátký / short)
Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta / jabberwocky, 1971
(krátký / short)
Leonardův deník / leonard's diary, 1972 (krátký / short) Otrantský zámek / the castle of otranto, 1973-1979 (krátký / short) Zánik domu Usherů / the fall of the house of usher, 1980 (krátký / short)
Možnosti dialogu / dimensions of dialogue, 1982 (krátký / short)
Do pivnice / down to the cellar, 1982 (krátký / short)
Kyvadlo, jáma a naděje / the pendulum, the pit and hope, 1983
(krátký / short)
Něco z Alenky / alice, 1987
Mužné hry/viRiLE games, 1988 (krátký / short)
Another Kind of Love/ jiný způsob lásky, 1988 (videoklip / video clip)
Autoportrét / self-portrait, 1988 (krátký / short)
Tma, světlo, tma / darkness-light-darkness, 1989 (krátký / short)
Zamilované maso / meat love, 1989 (krátký / short)
Flora / flora, 1989 (krátký / short)
Konec stalinismu v Čechách / the death of stalinism in bohemia, 1990 (krátký / short)
Jídlo / Food, 1992 (krátký / short) Lekce Faust / faust, 1994
Spiklenci slasti / conspirators of pleasure, 1996 Otesánek / little otík, 2000 Šílení / lunacy, 2005
katalog 44. MFF Karlovy Vary

Surrealista, výtvarník a filmový režisér se zatím více proslavil ve světě, než mezi domácím publikem. Jeho animované experimentální filmy tvoří ojedinělý kompaktní celek, za nímž vnímavý divák vycítí jedinečný autorský názor a pevný umělecký postoj. Původně divadelník a loutkář se filmem začal zabývat již v polovině šedesátých let. Jako režisér debutoval v roce 1964 filmem POSLEDNÍ TRIK PANA SCHWARZEWALDA A PANA EDGARA. Z filmografie krátkometrážních snímků: HRA S KAMENY (1965), loutková RAKVIČKÁRNA (1966), hrané snímky ZAHRADA (1968), BYT (1968) a TICHÝ TÝDEN V DOMĚ (1969), poetický dokument KOSTNICE (1970), variace na barokní a lidové divadlo DON ŠAJN (1970), paradokumentární hříčka OTRANTSKÝ ZÁMEK (1976), adaptace Poeových povídek ZÁNIK DOMU USHERŮ (1980) a KYVADLO, JÁMA A NADĚJE (1983), arcimboldovskými portréty inspirované MOŽNOSTI DIALOGU (1982) a další snímky, v¦nichž se způsobem jinde nevídaným využijí rozličné techniky animace v kombinaci se hrou živých herců. Mimo oficiální kinematografii vznikl celovečerní film inspirovaný knihou Lewise Carrolla NĚCO Z ALENKY (1987). V 90. letech natočil Jan Švankmajer krátkometrážní satiru KONEC STALINISMU V ČECHÁCH, černou grotesku JÍDLO a dlouhometrážní filmy LEKCE FAUST a SPIKLENCI SLASTI. JAN ŠVANKMAJER se narodil 4. září 1934 v Praze. Středoškolská studia v letech 1950–1954 ve scénickém oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu a studium vysokoškolské v letech 1954–1958 na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor loutkářské scénografie a režie) do značné míry předurčily další tvůrčí vývoj. Nestudoval film a jeho techniku – snad i v této skutečnosti je možné hledat důvody nezatíženosti „filmovým uměním“ s jeho přílišnou oddaností technickému médiu i skličující receptivnosti v tomto směru. V Laterně Magice si poprvé ověřuje některé filmové postupy včetně filmových triků. V roce 1964 natáčí svůj první film v Krátkém filmu Praha. Tvůrčí mnohostrannost Jana Švankmajera se však vymyká hranicím filmu. Autor je činný v oblasti samostatného výtvarného projevu, jemuž se věnuje od konce padesátých let. Slovesný projev obsahuje především literární scénáře a taktilní básně; činnost teoretická je zaměřena ke zkoumání fenoménu hmatu a imaginace. Blasfemické černé polohy humoru a ludikativní princip tvoří spolu s nevšední sensibilitou a pronikavým kritickým intelektem určující fasety imaginativní mohutnosti a tvůrčí osobnosti Jana Švankmajera. Jeho tvorba, ať už filmová, výtvarná nebo teoretická, je úzce spjata s kolektivní aktivitou Surrealistické skupiny v Československu. „Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.” Vratislav Effenberger - poskytnuto panem Kallistou

Surrealista, výtvarník a filmový režisér se zatím více proslavil ve světě, než mezi domácím publikem. Jeho animované experimentální filmy tvoří ojedinělý kompaktní celek, za nímž vnímavý divák vycítí jedinečný autorský názor a pevný umělecký postoj. Původně divadelník a loutkář se filmem začal zabývat již v¦polovině šedesátých let. Jako režisér debutoval v¦roce 1964 filmem POSLEDNÍ TRIK PANA SCHWARZEWALDA A PANA EDGARA. . Z filmografie krátkometrážních snímků: HRA S¦KAMENY (1965), loutková RAKVIČKÁRNA (1966), hrané snímky ZAHRADA (1968), BYT (1968) a TICHÝ TÝDEN V¦DOMĚ (1969), poetický dokument KOSTNICE (1970), variace na barokní a lidové divadlo DON ŠAJN (1970),
paradokumentární hříčka OTRANTSKÝ ZÁMEK (1976), adaptace
Poeových povídek ZÁNIK DOMU USHERŮ (1980) a KYVADLO, JÁMA A NADĚJE (1983), arcimboldovskými portréty inspirované MOŽNOSTI DIALOGU (1982) a další snímky, v¦nichž se způsobem jinde nevídaným využijí rozličné techniky animace v kombinaci se hrou
živých herců. Mimo oficiální kinematografii vznikl celovečerní
film inspirovaný knihou Lewise Carrolla NĚCO Z ALENKY (1987). V
90. letech natočil Jan Švankmajer krátkometrážní satiru KONEC
STALINISMU V ČECHÁCH, černou grotesku JÍDLO a dlouhometrážní
filmy LEKCE FAUST a SPIKLENCI SLASTI.

Autor/Zdroj: /Sber