Herečka Terezie Brzková, rozená Jelínková, pocházela z početné herecké rodiny, jejím otcem byl Vilém Karel Jelínek (1837-1907), ředitel vlastní divadelní společnosti, herectví se věnovala i matka Anna Jelínková, rozená Kramrová (1841-1907). Na různých jevištích se výrazně uplatnily také Tereziiny sestry, zejména Hana Vojtová (1871-1933) a Otýlie Beníšková (1882-1967). Terezie Brzková k herectví tedy logicky směřovala už od dětského věku a na jevišti začínala dětskými rolemi pod vedením svého otce.
Ve dvaceti letech nastoupila k divadelní společnosti Karla Kaňkovského, kde působila tři roky (1895-1898), po tříletém angažmá u společnosti J. Drobného (1898-1901) zakotvila na delší čas u souboru Elišky Zöllnerové (1901-1906). Společnost Zöllnerových patřila k významným průkopníkům českého mimopražského herectví a Terezie Brzková zde v průběhu šesti let nabyla bohaté zkušenosti. Do této doby také spadá její první manželství s divadelním hercem Josefem Brzkem, jehož jméno pak nosila Terezie celý další život. Po jedné sezóně v Pardubicích (Divadlo sdružených měst východočeských, 1906-1907) nastoupila do Městského divadla v Plzni, kde setrvala do počátku první světové války (1907-1914).
Významnou kapitolou v herecké kariéře Terezie Brzkové je doba jejího angažmá jako sólistky činohry v Národním divadle, kde působila po celou první světovou válku a ještě krátce po ní (1914-1919). Národní divadlo se tehdy formou jakéhosi protestu vracelo k téměř výhradně domácímu repertoáru a ve výčtu rolí Brzkové tím pádem dominují postavy z pera českých klasiků. K uměleckým vrcholům a slávě dospěla Terezie Brzková v roce 1917, kdy onemocněla tehdy nejslavnější česká herečka a hlavní hvězda naší první scény Marie Hübnerová. Brzková tehdy místo ní převzala hlavní role v představeních Léto, Jan Hus, Jan Roháč nebo Maryša, výrazné příležitosti jí ale přinesly i další hry, například od Williama Shakespearea, které se ovšem dočkaly jen malého počtu repríz. Již od svých začátků směřovala Brzková k divadelnímu realismu a ve svém hereckém projevu kladla důraz především na kvalitní výslovnost, její doménou byly především figurky prostých žen z lidu, později přešla k významově různorodým postavám stařenek.
Prestižní angažmá v Národním divadle opustila v roce 1919 a znovu se vrátila k hraní v kočovné společnosti. Motivoval ji k tomu druhý sňatek s Václavem Zejfertem, který byl ředitelem vlastního kočovného souboru. V jeho společnosti působila Brzková v letech 1919-1927, ale cestování ji v pokročilém věku již unavovalo a nakonec se vrátila do stálého angažmá v Plzni (1927-1939), kde se vyprofilovala ve výraznou charakterní herečku.
V roce 1939 odešla Terezie Brzková do penze, teprve tehdy ale začala její kariéra u filmu a hlavní role ve dvou filmech ji nakonec zapsaly zlatým písmem do dějin československé kinematografie. Debutovala po boku Růženy Naskové a Leopoldy Dostalové v sourozenecké trojici starých sester v nadčasovém psychologickém dramatu KOUZELNÝ DŮM (1939). Ke své nejslavnější filmové roli přišla Terezie Brzková víceméně náhodou. Titulní roli babičky v adaptaci slavné stejnojmenné předlohy Boženy Němcové měla původně hrát Leopolda Dostalová, po změně režiséra se pak uvažovalo o Růženě Naskové. Ta ale znala jevištní podobu právě v podání Brzkové v plzeňském divadle a doporučila ji pro film. V režii Františka Čápa vznikl film BABIČKA (1940), který především v dusné době protektorátu měl obrovský význam a tomu odpovídal i divácký zájem v kinech. Další titulní roli staré plátenice ve filmu BARBORA HLAVSOVÁ (1942) odehrála Terezie Brzková opět stylem, který měl v těžkých dobách vzbuzovat naději a odvahu.
I když v době protektorátu hrála Brzková v několika dalších filmech, které sváděly režiséry ke stereotypnímu obsazování herečky do rolí chápavých a obětavých stařenek (PRELUDIUM, 1941; TANEČNICE, 1943; SKALNÍ PLEMENO, 1944), tak například v historické komedii POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944) se představila divákům v odlišné kreaci panovačné hraběnky. I po osvobození hrála Brzková ve filmu, v letech 1947 a 1950 to bylo i několik snímků ročně, většinou ale již jen menší role, nezřídka navíc ve filmech dnes již zapomenutých. Diváci si ji dodnes ale často mohou připomínat drobnými postavemi lidských stařenek, jaké si zahrála v legendárních pohádkách PYŠNÁ PRINCEZNA (1952) nebo BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1955). Kromě práce u filmu se Terezie Brzková pohostinským účinkováním vrátila po roce 1945 i na jeviště Národního divadla (Maryša, Josefína, Maloměšťáci). Její posledním vystoupením ve filmu byla opět role bezejmenné stařenky v dodnes oblíbené pohádce PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959).
Úplně naposledy před kamerou stála ve Fričově dokumentárním snímku ZASLOUŽILÁ UMĚLKYNĚ TEREZIE BRZKOVÁ (1961); zmíněný zprofanovaný titul Zasloužilé umělkyně obdržela v roce 1955 při příležitosti 80. narozenin. Tento titul i další pocty projevované ze strany komunistického režimu byly logickým vyústěním faktu, že byla oblíbenou představitelkou lidových babiček, což vhodně zapadalo do poúnorové koncepce československého filmu.
Terezie Brzková zemřela v Praze 19. listopadu 1966 ve věku 91 let.
Autor: argenson .
