Vstup zakázán

Malé překvapení v dosud   neviděném českém filmu.   Dvě povídky, které   vypráví klasické příběhy   ze života vojáků u   hraniční stráže. První   povídka je lépe zpracovaná,   námět Rudolf Kalčík (Král   Šumavy), režisér Jan Němec   v malé roli nešťastného   vojáka. Ve druhém švarná   Jiřina Švorcová s fešným   knírkem, který je nejvíce   zřetelný v šeru a v   nočních záběrech. Kladem   filmu je určitě to, že   není tolik zatížený   politickými kecy a   soudružskými vztahy.

Tak jsem si myslel, že když   opustím historické filmy   páně Vláčilovy, že to   bude něco jiného. Není.   Opět ty dlouhé záběry,   pomalý děj, a stagnace.   Mladý vojáček ví že jde o   kejhák, ale mazlí se s   koulí. Boooože.
A   pokračuje to ještě hůř. I   takový umělec (jak pro koho)   musí do svého díla zamotat   ten starý „problém“   toho, že v armádě není   volno, kdy si baba smyslí. Ta   prská jako kdyby za to mohl   manžel. Ona neví, že si   brala vojáka, ona za to   nemůže. Měl svini chytit za   gágor a prostě ji vyrazit z   baráku, aby se šla živit   prací. A pak zas baba ječí,   co má dělat, když už kluk   zmizel. Asi hlídat, ho měla.   Tak primitivní a stupidní   příběh jsem od pana   Vláčila opravdu nečekal.

Režisér Vláčil už od   začátků své tvorby kladl   důraz na poetiku příběhu a   to je vidět i v první   kratší povídce tohoto   snímku, kde se moc nemluví,   záběry přírody   převažují a hudba je velmi   kontrastním doplňkem k   příběhu.
Oproti tomu   režisér Vošmik se více   věnoval hlavním hrdinům,   rozebíral jejich pocity a   potřeby a využil dětského   hrdinu jako jednu z hlavních   postav, která významně   zasáhla do katarze filmu.   Ostatně na dětské hrdiny se   zaměřoval v celé své   tvorbě a druhá povídka   tohoto filmu nebyla   výjimkou.
Celkově   snímek na to, že obsahuje   dvě povídky, není moc   dlouhý, budoucího režiséra   Jana Němce jsem v první   povídce nepoznala ani omylem   a Jiřině Švorcové to   docela slušelo.