Tokyo Ga

Tato filmová esej připomínající svou formou deník je reminiscencí na japonského mistra režie - Jasudžiró Ozua. Wenders cestuje do Japonska a dokumentuje vše, co na své objevné cestě do světa tohoto režiséra zažívá. Scény, ve kterých zachycuje Japonsko a jeho kulturu především na základě dojmů z Tokya, se střídají s rozhovory se členy štábu a herci Ozuových filmů. Film nás zavádí na střechy mrakodrapů, na hřbitovy, na kterých se hraje baseball a do ulic, kde se tančí rock 'n' roll. Přitom Wenders mluví o svých citech k tomuto legendárnímu režisérovi, pokouší se rozpoznat a zachytit celkovou kulturu rodinných pout, jichž je ve svých mistrovských dílech Ozu zastáncem, která jsou ale často ignorovaná či nemají žádný efekt v postmoderní době. Wenders říká, „jestli je v našem století ještě něco svatého, kdyby existovalo něco jako svatý poklad kinematografie, tak by to pro mě bylo právě dílo tohoto japonského režiséra - Jasudžiró Ozua“.

Tokyo Ga je příběh Wendersovy cesty do Japonska, kde se snažil porozumět svému velkému idolu - režiséru Jasudžiro Ozuovi. Začátek i konec filmu patří ukázkám z filmu Tokijský příběh, Wenders pak zkoumá kontrasty mezi Japonskem, které ztvárnil J.Ozu, _ a mezi vlastními zážitky a prožitky. Cenné jsou i rozhovory s J.Atsutuou (kameraman J.Ozu), Ch.Ryu (častý herec J.Ozu), s německým režisérem W.Herzogern i s francouzským režisérem Ch.Makerem.
"Kdyby v našem století ještě existovaly svatyně... kdyby existovalo něco jako kinematografická svatyně, muselo by jí být pro mne dílo japonského režiséra Jasudžira Ozua. Natočil čtyřiapadesát filmů, němé ve dvacátých letech, černobílé ve třicátých a čtyřicátých a nakonec barevné, až do své smrti v roce 1963, 12. prosince, v den svých šedesátých narozenin. Ozuovy filmy vypravují s krajní úsporností prostředků vždy znovu tytéž jednoduché a na to nejnutnější redukované příběhy o stále stejných lidech, ve stejném městě, Tokiu. Tato kronika přibližně čtyřiceti let zachycuje proměnu života v Japonsku. Ozuovy filmy pojednávají o pomalém úpadku japonské rodiny a tím o úpadku národní identity, ale nepoukazují se zděšením na jevy nové, západní nebo americké, nýbrž v distancovaném zármutku litují ztrát, k nimž v dané době dochází.
Jakkoli jsou tyto filmy japonské, jsou zároveň všeobecně platné. Dokázal jsem v nich rozpoznat všechny rodiny na celém světě, i své rodiče, svého bratra a sebe. Pro mne nebyla kinematografie nikdy předtím a nikdy sté bližší svému poslání: poskytnout obraz člověka dvacátého století, potřebný, pravdivý a platný obraz, v němž se mohl nejen poznat, ale z něhož se především mohl učit o sobě samém. Ozuovo dílo nemá mého chvalořečení zapotřebí. A v každém případě by takováto „svatyně" kinematografie mohla sídlit jedině v imaginárnu. Moje cesta do Tokia proto také nebyla žádným putováním k posvátnému místu. Byl jsem zvědav, budu-li vůbec ještě moci vypátrat něco z té doby, zbylo-li vůbec ještě něco z toho díla, obrazy či dokonce lidé, nebo zda se za těch dvacet let od Ozuovy smrti změnilo Tokio a Japonsko natolik, že už z toho nebude možné nalézt nic.
(Z autorova namluveného komentáře ke stejnojmennému fi- Imovému cestovnímu deníku, natočenému v letech 1983-84.; in: Wim Wenders: Dech andělů, Aurora, Praha 1996, s.122)

Autor/Zdroj: /


Wim Wenders odcestoval do Japonska, aby zachytil Tokio, jak se objevuje ve filmech mistra japonské kinematografie Jasujira Ozua. On sám na téma tohoto svého dokumentárního snímku, v němž uvidíme mj. i režiséra Wernera Herzoga, uvádí: „Jestli ve 20.století existuje ještě něco svatého, pokud by mělo existovat něco jako svatý poklad kinematografie, tak pro mě by to bylo d1o japonského režiséra Yasujira Ozua. Ozu natočil čtyřiapadesát filmů. Ve dvacátých letech to byly němé filmy, pak černobílé snímky ve třicátých a čtyřicátých letech a konečně i barevné filmy, které točil až do své smrti 12. 12. 1963. Zemřel v den svých šedesátých narozenin.
Tyto filmy jsou po všech stránkách japonské, ale přitom univerzální. Byl jsem v nich schopen nalézt rodiny ze všech zemí světa včetně mých rodičů, mého bratra i mne samotného. Podle mě nikdy předtím a nikdy potom se film tolik nepřiblížil své podstatě a smyslu: představit obraz člověka našeho století, použitelný, opravdový a platný obraz, v němž se nejen člověk pozná, ale je především schopen něco se o sobě dozvědět.
Ozuova práce nepotřebuje můj obdiv, takový posvátný poklad kinematografie se může zabydlit pouze v říši imaginace, a proto moje cesta do Japonska nebyla poutí, byl jsem prostě zvědavý, zda bych ještě mohl vystopovat něco z těch dob, zda tam ještě naleznu nějaké pozůstatky jeho práce. Možná v obrazech, nebo i v lidech... Anebo zda se všechno v Tokiu za těch dvacet let od Ozuovy smrti natolik změnilo, že již nebude možné nalézt vůbec nic."

Autor/Zdroj: /Kino AERO