Světla v soumraku

Svůj nový autorský projekt označuje scenárista a režisér Aki Kaurismäki za třetí část volné trilogie o ztroskotancích: zatímco snímek Mraky odtáhly vyprávěl o nezaměstnanosti a Muž bez minulosti o bezdomovectví, příběh Světel v soumraku se úzce dotýká tématu osamělosti. Hrdinou vyprávění je muž jménem Koistinen, který se nechá zaměstnat jako noční hlídač u helsinské bezpečnostní agentury. Sám se však ocitá v ohrožení: bezpečnou každodenní rutinu zamlklého muže totiž drasticky naruší krásná, ale ledově chladná blondýnka Mirja, která mu zlomí srdce a zatáhne ho do „velkého“ světa zločinu. Další ženou v Koistinenově životě je nenápadná Aila, která se mu pokouší pomoci… Melancholické vyprávění o tiché tragédii lidské samoty je natočeno v ryzím kaurismäkiovském stylu. Z autorových cinefilských inspirací se v podobě bezcitné plavovlásky Mirji do popředí zájmu prodralo i Hitchcockovo Vertigo.

Film Světla v soumraku uzavírá volnou trilogii o lidech na okraji společnosti, již tvoří se snímky Mraky odtáhly a Muž bez minulosti. Poněkud paradoxně se jedná o nejpesimističtěji laděný film z celého triptychu, i když je diskutabilní, jestli je adekvátní vnímat tematizovanou osobní oběť ryze negativně. Nahlédneme-li ji z perspektivy historicky definovaného romantismu, tak pro své osobní přesvědčení je až životně nezbytné snášet i nejtěžší rány osudu pro skutečnost a pravdivost prožitku.

Hlavní hrdina filmu Světla v soumraku se jmenuje Koistinen. Jeho křestní jméno se nikdy nedozvíme už jen proto, že pokud si některá z dalších postav na jeho jméno vůbec vzpomene, oslovuje ho výhradně příjmením. Režisérem často deklarovaná (zdánlivá) bezvýznamnost jeho ústředních postav je zde ještě zintenzivňována. Takřka bezejmenný člověk, bez přátel a jakýchkoli materiálních fetišů, žije jen jedinou utkvělou představou, totiž že někdy opustí bezpečnostní službu, v níž je zaměstnán, a založí si vlastní agenturu.
Iluzornost takového životního cíle je zřejmá již od prvních záběrů, kdy se s Koistinenem seznámíme. Ke stvrzení vnucujícího se předpokladu dojde v cynicky pojaté scéně, kdy Koistinen žádá v bance o půjčku. Zcela v intencích režisérem uplatňovaných dějových modelů vstupuje do života osamělého hrdiny žena a přináší s sebou záblesk naděje a spočinutí v klidu. Jedná se ale bohužel (bohudík) o Kaurismäkiho osobitou variaci na femme fatale. Z melodramatu se rázem stává kriminální film.

Postavíme-li virtuálně vedle sebe jeho poslední a předposlední celovečerní hraný film, tedy snímky Le Havre a Světla v soumraku, musíme konstatovat, že Kaurismäkiho tvůrčí metoda se výrazněji neproměňuje, ale její konkrétní realizace mohou nabírat na spektru optimističnosti, či pesimističnosti naladění ústředních postav takřka opozitního vyznění. Podstatné je především to, že navzdory příkořím a nezdarům pokračují ve své životní pouti. Je možno mluvit o vitalitě, ale nikoli radostné. Spíš národním rudimentem a získanou zkušeností nabytém existenciálním pocitu nutnosti stavět se neustále proti absurditě života.

Petr Pláteník
Letní filmová škola 2011

Smutné drama Akiho Kaurismäkiho Světla v soumraku uzavírá po filmech o nezaměstnanosti Mraky odtáhly (1996, FP 5/97) a o životě bez domova Muž bez minulosti (2002, FP 1/2003) trilogii o ztroskotancích. Jeho ústředním tématem je osamělost. - Noční hlídač v obchodním domě Koistinen je mlčenlivý a samotářský muž, má však své sny. Přání bývá sice otcem myšlenky, ale pro život je důležité i štěstí. To ovšem Koistinenovi zjevně schází. Každodenní rutinu jeho existence mezi prací, hospodou a stánkem s párky, kde pracuje přátelská Aila (která mlčenlivého muže tajně miluje), naruší sem tam nějaká prohraná rvačka. A když už to vypadá, že má lásku v podobě plavovlásky Mirji na dosah, ukáže se, že se jedná o zločineckou intriku. Koistinen, který se jen z jemu známých důvodů zachová k proradné ženě rytířsky, putuje za mříže. Po roce musí začít znovu od píky. Až když už je úplně na dně, vděčně přijímá Ailinu náklonnost. – Světla v soumraku jsou zdánlivě chladným, bezcitným a nemilosrdným filmem. Kaurismäkiho hrdinové toho nikdy moc nenamluvili. Jejich komunikace se omezuje na holé věty a podobně strohým, neosobním dojmem působí kamera Tima Salminena, zachycující sice barevné, ale přesto bezútěšné prostředí bytů či „pohostinských“ podniků. Kaurismäkimu se podařilo minimálními prostředky vytvořit film, z něhož mrazí a jenž nechává v divákovi hořký pocit, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř. I tak se však vždycky dá vykřesat naděje...

-kat-, Filmový přehled 2007/1