Strakonický dudák

POZOR SPOILER

Spousta mladých se žene do kopce, aby stihli veselý rej. Přijeli sem komedianti, a i v hospodě se tancuje a zpívá. Všichni se veselí, jen Švanda ne. Zde uslyší vyprávění o dalekých krajích a snadném výdělku. A to rozhodne, že Švanda odchází.
Cestou se zastaví ještě u své milé. Když je s Dorotkou, překvapí je její otec. Jde opět řeč o penězích, které Švanda bude mít, ale tatík tomu nevěří.
Dudák kráčí krajinou a spočine sobě pod stromem. Posléze se zde objevují lesní panny. Panna Rosava v něm poznává svého syna. A očaruje mu dudy. Ty budou očarované tak dlouho, dokud se k nim bude chovat pěkně. Jakmile přestane, dudy své kouzlo ztratí.
Švanda s hrou na dudy nejprve překvapí Kalafunu, který jej dostihl. Naposledy se dudák ještě potká s Dorotkou, a již konečně vykračuje do světa širého.
Lesní panna vyhledá královnu víl Lesanu, a žádá ji, aby mohla svého syna doprovázet. Svolení získává.
V daleké cizině, mezi musulmany, prochází se Pantaleon Vocílka. Majitel hostince mu vyžvaní, že se Švanda chystá do paláce hrát princezně. Vocílka jde ihned za, ním a vnutí se mu jako jeho sekretář a komorník. A hned poté se zde objeví Kalafuna s Dorotkou. Je to radostné shledání.
Dorotka chce hned zpět domů. Švanda odmítá. Má přece sekretáře, a s ním bude mít Švanda ne tisíce, ale miliony. Dorotce se však Vocílka nelíbí. Švanda dělá pána a bohatě je hostí. A v tom okamžiku přichází pozvání do paláce. Ani to se Dorotce nezamlouvá. Nejde jí o palác, ale o princeznu.
K unuděné princezně přichází Švanda a při jeho písničce se princezna Sulika usměje. A hned by jej chtěla za ženicha, což ovšem nechce on, ani na naléhání Vocílky.
Dorotka přemlouvá Kalafunu, aby se vydali za Švandou. Ten je pro, ale až si zahraje českou písničku.
I sám vládce Švandovi a dává obrovskou odměnu. Pak hlásá řeči o svatbě. Jenže to už sem vrazí Dorotka s Kalafunou. Vocílka vladaři nakecá, že jsou to blázni a on je nechá zavřít do komnaty.
A poté sem přichází princeznin odmrštěný nápadník a Švandu bere jako zajatce. Vocílka je milostivě propuštěn, aby doma zvěstoval, jak se zde povede cizincům. Sekretář milerád poslechne a mizí i s bohatou odměnu v neznámu.
Švanda konči ve vězení. Přichází za ním opět lesní panna Rosava. Přizná se mu, že jeho matka. Tím ovšem porušila slovo a propadá se pod zem. Královna víl ji odsoudí ke starobě, ale pokud by na Zemi zvítězila láska, kouzlo pomine.

Švanda je doma. V hospodě, kde se vzal tu se vzal, se objeví Vocílka. Švanda mu odpustí a když slyší, že se vrátila Dorotka, spěchá za ní. Ta je zrovna u Kalafuny, kde ji jeho žena neuvítá zrovna vřele. Stejně jako manžela. Dorotka Švandu však již nechce ani vidět. To jej naštve a slibuje, že bude hejřit ještě více než dosud. Mírně přiožralý se dopotácí i s Vocílkou do lesa, kde jej chce Vocílka připravit o dudy. Švanda jde na popraviště a zahraje na dudy lesním pannám, když jej tak o to prosily. Ty o půlnoci utekou, a pak přilétají běsi jacísi. Naštěstí sem přibíhá Dorotka na radu Švandovy matka a běsy vyžene. Švanda zahazuje dudy, které pak béře sobě Vocílka, a Švanda s Dorotkou kráčejí vstříc hezké budoucnosti.

Dudák Švanda by se rád oženil se svou dívkou Dorotkou. Její otec však nechce o svatbě ani slyšet. Nevadí mu, že je Švanda sirotek, jehož matku ani otce nikdo nezná, ale to, že nemá ani groš a dokonce ani střechu nad hlavou, kam by nevěstu přivedl. Když se Švanda doslechne, že ve světě prý se hudebníkům zlato jen sype, nedbá slz Dorotky ani dobrých rad Kalafuny a vydá se na cestu. Zatímco odpočívá v hlubokém lese, jeho matka, lesní víla Rosava vyprosí na svých družkách kouzlo, které promění Švandovy dudy v kouzelný nástroj. Na své pouti dorazí Švanda až do vzdálené Machometánie. Když se dlouho nevrací domů, vypraví se Kalafuna s Dorotkou za ním a najdou jej právě ve chvíli, kdy sultánova dcera Zulika oznámí, že chce Švandu za ženicha. To se samozřejmě nelíbí jejímu prvnímu snoubenci, princi Alamirovi a tak se nakonec Švanda ocitne v žaláři. Podaří se mu uprchnout a vrátit se domů, ale zklamaná Dorotka ho odmítá. Když se však dozví o nebezpečí, které Švandovi hrozí od divokých žen, neváhá ani chviličku.
(Česká televize)

Český celovečerní barevný film byl natočen podle stejnojmenné dramatická báchorky zakladatele moderního českého divadla Josefa Kajetána Tyla, která patří nejen k nejznámějším a nejoblíbenějším hrám tohoto autora, ale českého divadelního repertoáru vůbec. Autor scénáře se držel přísně Tylovy předlohy, vyprávějící o dudákovi Švandovi, který se pro peníze a slávu vydal do ciziny, ale u kterého nakonec vítězí láska k vlasti. Věčně platnou hodnotou „Strakonického dudáka" je horoucí Tylovo vlastenectví a nesmiřitelný odpor proti kosmopolitismu. A tu se právě autoru filmu podařilo vyzvednout to, co bylo dříve naším divadlem Tylovi soustavné odpíráno - jeho vlasteneckou a revoluční bojovnost.

Autor/Zdroj: Filmový přehled

Pohádkový příběh o dudákovi, který hledal slávu a bohatství ve světě, ale pravé štěstí našel až doma.Tuto druhou filmovou verzi natočil K.S. v nepřesvědčivých ateliérových stavbách a v toporné divadelní stylizaci.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


PŘED KONCEM roku se objevil v našich kinech nový barevný film "Strakonický dudák", filmový přepis známé a námi všemi milované dramatické báchorky národního klasika Josefa Kajetána Tyla. Od své premiéry běží film při vyprodaných domech a kdo jezdí pražskou tramvají, může často slyšet lítostivý povzdech těch, na které se zase nedostalo. Není třeba dlouho mluvit o předloze. Tylovu hru o dudáku Švandovi, který odejde do světa za penězi a slávou, aby poznal na vlastní kůži, že mu žádná sláva nedovede nahradit domov, vlast a lásku milované Dorotky, tuto klasickou hru a přitom současně lidovou v nejlepším slova smyslu znali u nás tisíce a statisíce diváků a čtenářů. "Strakonický dudák" zůstává trvale na repertoáru divadel a zvítězil i daleko za hranicemi. Jeho vášnivě vlastenecká tendence, bojující proti kosmopolitismu, mu otevírá prostá srdce. Připočtěme k tomu tylovskou čirost postav, prostotu, krásu i živost Tylova jazyka, mravní velikost myšlenek i zase romantickou pohádkovost, se kterou vystupují ve hře lesní víly, polednice a divoženky, a poznáme bez námahy, co získává této Tylově hře stále novou a stále svěží lásku diváků. Dobře to vyjádřil Jiří Hálek, když v doslovu k novému knižnímu vydáni Tylových dramatických báchorek napsal: "V příběhu Švandy dudáka, který najde po všem svém bloudění své místo na světě, své lidské štěstí uprostřed českého lidu, vytvořil Tyl jeden z nejhlubších obrazů českého člověka. V Strakonickém dudáku ukázal Tyl hluboké prameny naši síly, ale i typická nebezpečí a nedostatky naší povahy."
Jak set divit, že tato vpravdě národní báchorka, báchorka k tomu navíc plná pohádkového kouzla, lákala filmaře? Již roku 1937 zfilmoval Strakonického dudáka režisér Svatopluk Inneman. Mnozí si pamatují ještě postavu Švandovu, kterého tehdy představoval Jiří Dohnal. Tenkrát však nebyla příznivá situace k tomu, aby film ztvárnil Tylovu hru zcela důstojně. Tím příznivější situace pro tento velký umělecky počin je však dnes.
Laureát státní ceny Karel Steklý sáhl nyní po Tylově předloze a pietou a úctou, kterou si tato klasická lidová hra zaslouží. Po bohatých zkušenostech z takových filmů, jako byla slavná "Siréna" a v poslední době především "Anna proletářka". odvážil se Steklý zfilmovat Tyla. Mnohé se mu zdařilo, někdy se do černého nestrefil.
Zdařilo se - a za to budiž zvláštní dík - natočit film, ze kterého nezmizel Tyl. Především opojný Tylův jazyk promlouvá a plátna nezměněn, a je to přímo koncert, lahodící uchu i srdci svou prostotou, lidovostí i výrazností. Při tom však není filmový přepis ani divadlo, ani zase film a to je jeho nedostatek. Režisérův záměr natočit podobný druh filmu, jako byl sovětský přepis Goqolova "Revisora", nedospěl až k cíli. V tomto směru zůstal za svým vzorem. Bylo to jistě těžké, avšak nutné rozhodnout se pro větší odvahu inscenací a ponechat Tylovu předlohu, ale přenést ji do filmu. Film příliš často připomíná jen zfilmované divadelní scény. Jindy zase se rozhýří, hlavně v tricích, až do nezdravé premiéry.
Podařilo se ve filmu zdůraznit vlasteneckou notu, podtrhnout notu bojovnosti proti kosmopolitismu a vyzdvihnout v postavách . jejich mravní velikost spolu s jejich lidskou prostotou. Proto mi bylo nepochopitelné, co myslil Antonín Malina. když napsal do Obrany lidu, že "bylo nutné myšlenkový obsah předlohy domyslit a vidět ji v té šíři a souvislosti, jaké nám poskytuje velký časový odstup." Domnívám se právě, že tohle film se zdarem udělal a zjistil stejně, jako zjišťují s radostí diváci, že na Tylovi není co měnit, že předloha nezestárla! '
Podařilo ae také vytvořit film výrazně národní, český. Tomu pomohla vynikající hudba Jana Seidla. Tomu však víc než co jiného napomohla místy až básnivá, ale realistická kamera Václava Huňky, tlumočící nám hlavně na začátku překrásné obrazy české krajiny. Tím nepochopitelnější byla proto pisateli těchto řádek výtka autora recenze ve Večerní Praze Pavla Gryma, který napsal: "Očekávali bychom, že film obohatí hru především pěknými záběry typické jihočeské krajiny. Nenajdeme je tu skoro vůbec." To tedy není pravda a stejně není pravda to, co napsala pardubická Záře: "Kamera Václava Huňkv nehýří lacinými barvami, ale vyhledává si barvy, které jsou pro českost díla nejcharakterističtější, třebaže se zdá, že zabíhají do laciné pohlednicovosti." Čert sám ví, oč jde? Tak pohlednicovost nebo nepohlednicovost? Laciné barvy, nebo ne laciné barvy? Zůstává však skutečností, že film má barvy pěkné, že obrazy krajiny je v něm dost, a že právě práce kameramana spolu a režisérovou přispěla k ryzí českosti.
Podařilo se také ve filmu vyjádřit onu vzdálenou orientální zemi, Machometánii, kterou podle režisérova záměru (se kterým souhlasím na sto procent) nelíčí jako nějakou pohádkovou smyšlenku, nýbrž jako zcela reálnou, skutečně existující zemi. Tak ji mšl nepochybně také na mysli Tyl. Protože nebezpečí, ve kterém se Švanda ocitl, je nebezpečí skutečné, pravdivé, jako je skutečný, pravdivý a realistický celý jeho příběh, čemuž neodporují pohádkové složky díla.
A tu jsme d čertova kopýtka celého filmu. Nepodařilo se mu svázat dohromady reálný svět se světem báchorky. Scény, ve kterých vystupují lesní víly i polednice, Švandova matka, scény a divými ženami a jinými strašidlv jsou přes všechna kouzla vyspělé filmové techniky jakoby primitivnější, než ostatek filmu. Rozhodně jsou chladnější. Je to škoda, protože film měl v tomto směru jistě proti divadlu větší možnosti. Nepodařilo-li se mu jich využit, stalo se tak možná právě proto, že se o to snažil příliš.
Z postav nás zaujme především dudák Švanda Josefa Mixy, jeho milá Dorotka v podáni Marie Tomášové, nezapomenutelné služtičky Anny z posledního filmu režiséra Steklého, z "Anny proletářky". Tyto obě postavy jaou tylovské, Mixa tou rozkolísaností svého Švandy, Tomášová pak právě naopak podmanivou čistotou krásného charakteru své Dorotky. Pochopitelně připoutá naši pozornost krásná postava českého muzikanta, nerozlučného Švandova přítele Kalafuny. Dal ji tylovské lidské teplo zasloužilý umělec Ladislav Pešek. Za to postava Korduly Kalafunové jako by vybočovala z této galerie tylovských postav i dalších postaviček. V postavě Vocílky vytvořil Rudolf Hrušínský typ odporného příživníka, představitele měšťáka z doby Tylovy, který se "dral na slunce".
V celku můžeme tedy říci, že přes nemálo nedostatků se zařadil filmový přepis Tylova "StrakonickEho dudáka" mezi úspěchy našeho státního filmu. Pomůže, a už mocné pomáhá, jak o tom svědčí již dosavadní jeho úspěch, rozšířit Tylovo umění i myšlenky mezi další desetitisíce nadšených diváků. Závěrem chtěl bych říci, že naše novinářská kritika přijala film sice s výhradami, celkem však kladně. jen v bratislavských listech Pravda a Lud nabrousili si soudruzi recenzenti pero ostřeji. Naproti tomu brněnská Rovnost zase nenašla na filmu ani chlup špatnější. To také není dobře. Protože Steklého film přes jeho oblibu a právě i pro jeho oprávněnou oblibu u diváků kritisovat musíme. Poněvadž je v něm ono "cosi", co těžko postihnout. Snad je to nedostatek filmového pohledu. Snad to pramení z nepříliš podařených scén pohádkových, které ani záběrově nevyšly nejlépe. Snad to pramení z lítosti, že nám film neukázal právě to, co nejlépe mohl, totiž kouzelnou moc Švandových dud. (To by ovšem se dostal více do pohádky. než bylo úmyslem jeho tvůrců.) Snad . . . Je tu však něco, co přes všechny klady brání abychom tomuto filmu srdečně přijímaném také z celého srdce bouřlivě zatleskali.
Nu, snad tedy při příštím filmu na námět J.K. Tyla.

Autor/Zdroj: Kliment Jan/dobová recenze