Myslím si, že mnohé české filmy a inscenace pro dospělé by se měly hrát spíš dětem a i pro ně by byly příliš jednoduché, v horším případě dokonce škodlivé svou pochybnou morálkou. O opožděném celovečerním debutu SPRÁVNÁ TREFA pětačtyřicetiletého
Rudolfa Růžičky, realizovaném v gottwaldovském studiu, si dovolím tvrdit pravý opak: ačkoli vypráví o dětech a je natočen v intencích dětského žánru, všímá si hlubokých etických rozporů, týkajících se celé společnosti reálného socialismu. S podobným způsobem tematizace přišel před deseti lety
Karel Smyczek: především ve svém druhém snímku
Jen si tak trochu písknout rozevřel onu pomyslnou „skulinu“ mezi dětstvím a dospělostí a zobrazil v ní zárodky konformismu a nebezpečných morálních faulů. Mezi pohledy obou tvůrců však zároveň existuje rozdíl, podmíněný několikaletým odstupem mezi Smyczkovými „dětskými filmy“ a Správnou trefou i odlišným naturelem zmíněných režisérů. Zatímco
Karel Smyczek zobrazuje etické konflikty s jakousi poetickou udiveností,
Rudolf Růžička se stejných záležitostí dotýká drsněji, s větší skepsí vůči poměrům, z nichž se drobné i větší nespravedlnosti rodí.
V první polovině Růžičkova filmu se postupně rozehrává několik témat, které s jeho eticko-kritickým podtextem sice souvisejí, zároveň však tvoří jakési falešné stopy, záměrně oddalující ústředí konflikt díla a parafrázující rozličné konvenční náměty běžných dětských snímků. S hlavním hrdinou Správné trefy, třináctiletým Petrem Kantorem (hraje ho
Robert Hudecký) se seznamujeme v okamžiku, kdy se s rodiči přestěhoval z rodné vesnice do města a začíná tu chodit do nové školy. V úvodní scéně při tělocviku, kdy nový žák 7 B dostane posměšnou přezdívku Chápan a vzápětí nepochopí pravidla „závodění“ při plnění odznaku zdatnosti, se chvíli zdá, že půjde o konfekční obraz sváru mezi městskou otrlostí a venkovskou bezelstností. V prvním z několika krátkých průhledů do hochova rodinného zázemí poznáváme důležité postavy pragmatického pana Potužníka (
Miroslav Donutil), jeho „vycepovaného“ synáčka Standy (
Ondřej Krbec) i obou Petrových slušňáckých rodičů (
Zdeněk Žák a
Zuzana Skalníková). Exponovaný kontrast mezi arogantním chytráctvím onoho rodinného přítele, pokryteckou zkažeností jeho syna a zdrženlivou přizpůsobivostí Kantorových se sice táhne celým filmem, ani on však stěžejní zápletku netvoří. Následuje epizoda kolem „ukradených“ peněž, která se však rovněž záhy vysvětlí a slouží spíš k dalšímu nenápadnému prokreslování zlověstné atmosféry příběhu i různorodých povah jeho hrdinů. Jedním z dalších důležitých motivů je kamarádství mezi Petrem a samotářským zrzavým spolužákem Brandejsem (
Lukáš Novotný) a jejich společné zálesácké hrátky při zvelebování opuštěné chatrče. Scénu, v níž je tenhle zakomplexovaný kluk přistižen svým necitelným otcem-vědátorem (!) a před očima kumpánů surově ztrestán, považuji za první vrchol celého vyprávění. Krutost tohoto výjevu, zrcadlícího zvrácenost podobné „výchovy“, výmluvně dokresluje druhý plán, v němž se několik jiných kluků „baví“ při bolestivé drezúře psa.
Přibližně v polovině Růžičkova filmu se pak odehraje klíčová scéna ve školní jídelně, kdy žáci z hecu, ale i z protestu vůči tomu, že na ně nezbyl dobrý oběd, zpustoší místnost při „kašové bitvě“. Teprve v tomto okamžiku začíná skutečné drama, související s následujícím vyšetřováním a hledáním viníků. Zatímco sympatický třídní učitel Hohaus (
Svatopluk Skopal) se hrozící aféru snaží vyřešit rozumně, autoritativní zástupkyně ředitelky Salačová (pozoruhodná herecká kreace
Renáty Doleželové) „chce hlavu“, jak její demagogické počínání trefně komentuje jeden z provinilců. Ve třídě nastolí atmosféru podezírání a strachu a kombinací různých osvědčených forem nátlaku (včetně možnosti anonymního udání!) děti nutí k označení jediné oběti exemplárního trestu. Vzniká tedy situace, jejíž otřesné analogie ve světě dospělých myslím nepotřebují komentář. Výsledek oné ukázkové manipulace s lidmi se brzy dostaví: kolektiv se pod hrozbou represí rozpadne na sobecká individua, hájící vlastní kůži, a Petra jako údajného iniciátora společně spáchaného uličnictví mlčky vydá. Na rozhořčenou reakci spravedlivého Hohause jeden z žáků alibisticky poznamená: „přece nemůžete chtít, aby někdo vstal, když je za to taková pálka“. O chvíli zazní z úst dotyčného pedagoga slova, vyjadřující jeho zklamání nad bezectným jednáním předčasně „dospělých“ dětí: „Já vím, je to lidské, ale hluboce odporné!“
Protože však běží o dětský film, nemohlo být jeho rozuzlení takhle bezútěšné. Třída si pod nátlakem spravedlivého učitele nakonec přece jen uvědomí svou zbabělost a s Petrem se solidarizuje, v karnevalovém happy endu při školním večírku však nicméně zůstává hořká příchuť. Závěrečnou šlehačkovou bitvu lze totiž chápat jako obdobu oné „devastační“ scény v jídelně, tedy jako upozornění, že přes šťastný konec se zase tak moc nezměnilo. Růžičkův film Správná trefa, natočený podle scénáře
Martina Šafránka, však nevypráví pouze o zatuchlém podhoubí maloměšťáctví, které netvoří ani tak kýčovité předměty jako spíš pokřivené postoje a z něhož mohou snadno vyrůst „štvanice na lidi“ z rodu školního „miniprocesu“ s Petrem Kantorem. Poselství tohoto pozoruhodného díla vidím v dvojlomnosti jeho finále, vypovídajícího mimo jiné o tom, že pocit mravní převahy se nesmí změnit v ukřivděnost a že ani sebečestnější člověk by neměl zůstat sám. Opuštěný proto nakonec nezůstává Petr, ale jeho bývalý kamarád Bronislav, smutná oběť nenaplněných otcovských ambicí, dokazující, že i život ve vzdorovitém ústranní se může zvrtnout do povážlivých morálních faulů.
Správnou trefu lez označit za Růžičkovo autorské dílo; režisér totiž ve spolupráci se scenáristou a se schopným a obětavým gottwaldovským dramaturgem
Janem Gogolou původní text dotvořil do podoby oné jemné mozaiky pokřivených vztahů a skutků, z níž postupně vyrůstá ústřední konflikt. Film, snímaný kamerou
Juraje Fándliho, je natočen bez výraznějších výtvarných efektů, zato však s hořkou autenticitou v kresbě prostředí i v povahopisech hrdinů. V této souvislosti mám drobnou výhradu pouze vůči příliš spisovnému jazyku, kterým tu děti hovoří, který však údajně odpovídá běžné moravské výslovnosti. Příběh má na dětský film udivující tempo a jeho podtext vzrušujícího etického podobenství rámují různé rekvizity, epizodky a vedlejší postavy, skryté v „kulisách“ a v druhých plánech. Důležitou roli tu hraje například školní rozhlas, opakovaně vysílající různá oficiální sdělení a prohlášení, jež se dostávají do groteskního kontrastu s realitou, podobně jako rozličná hesla a plakáty ve třídách, v jídelně i mnohde jinde. Za hluboce symbolické považuji veškeré scény v družině kolem podřadných jídel, která však školáci pod hrozbou sankcí musejí beze zbytku dojídat, aby se neplýtvalo tím, co jim společnost dává. Konflikt začne v okamžiku, kdy se na jídelníčku objeví oběd trochu slušnější, který si ovšem „rozeberou“ kuchařky a malé strávníky pak chtějí odbýt obligátními špekáčky. V této souvislosti je výmluvná epizodní postava starého instalatéra, který ve „výchovném“ prostoru školy zosobňuje postoj dospělých pracujících a svou poznámkou vlastně školáky inspiruje ke „vzpouře“. V kontextu falešných stop chápu sekvenci z Petrovy rodné vsi, kam se s rodiči vydá na víkend v době největšího příkoří. Hochovo odcizení s bývalými kamarády totiž dokumentuje, že eventuální řešení zobrazovaného etického konfliktu formou návratu ze „zkaženého“ města na „neposkvrněný“ venkov by bylo pouhou romantickou iluzí.
Rudolf Růžička se ve své celovečerní prvotině šikovně vyhnul nejrůznějším schématickým „berličkám“ a natočil poctivý a kultivovaný film, přesahující konvence trochu nevděčného dětského žánru. V době, kdy řada mladých debutantů dělá vědomě nejrůznější ústupky jen proto, aby mohli točit cokoli (!), považuji Správnou trefu za jeden z ojedinělých případů tvorby přesně opačné. Růžičkův snímek se už dočkal ocenění, na letošním Festivalu dětských filmů v Gottwaldově; s potěšením lze uvítat i to, že Správná trefa byla nominována do soutěže debutů na MFF v Karlových Varech. Zůstává však otázkou, proč musel tvůrce formátu Rudolfa Růžičky čekat na realizaci prvního filmu až do svých pětačtyřiceti let...
FOLL, Jan.
Růžičkova „správná trefa“. Scéna. 1988, roč. 13, č. 14, s. 5. [upraveno]
Film Martina Šavránkaa a Rudolfa Růžičky Správná trefa je na první pohled pásmern převážně školních historek třináctiletých chlapců a dívek. Kromě toho však přináší i zajímavý protože vskutku realistický pohled na život našich dětí. Prostřednictvím dobře odpozorovaných charakterů ukazuje příčinu i důsledky často deformované výchovy, ať již ve škole nebo v rodině. Z pozice hlavních hrdinů naznačuje jejich problémy, konflikty, pochybnosti a pocity. Mezi dětmi se projevuje celá škála vzájemných vztahů od klukovské rivality až po něžný cit, symbolizovaný stříbrným zvonečkem. To vše
dílo činí velice nenápadnou formou, bez okázalých gest nebo násilné didaktičnosti. Tím se odlišuje od většiny filmů s podobnou tematikou. Z uvedené charakteristiky vyplývá, že tento opožděný debut Rudolfa Růžičky je vhodný nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Snímek byl příznivě přijat kritikou.
Na XXVI. FČSF v Brně 1988 získala Sprdvná trefa Čestné uznání, na XXVIII. FFD v Cottwaldově 1988 HIavní cenu Festivalového panáčka ex aequo a Cenu dětského diváka, Svatopluk Skopal Cenu Domu čs. dětí na Pražském hradě, M. Šafránek, R. Růžička íza scénář] a Jan Gogola [za dramaturgii] Cenu nakladatelství Albatros, Robert Hudecký Cenu za nejlepši dětský herecký výkon film byl uveden v soutěži debutů na XXVI. MFF v Kartových Varech 1988.
Autor/Zdroj: /Filmový přehled
