Spalovač mrtvol

Pořád mluvíme o laskavé Přírodě, milosrdném Osudu, dobrotivém Bohu, vážíme a soudíme jiné, vytýkáme jim to a ono... ale jací jsme sami?

Citliví lidé milují hudbu. Ubozí chudí, kteří umírají, aniž poznali krásu Schuberta nebo Liszta.

Víte, pane Strauss, to, že někteří lidé i trpí, je jiná věc, to trpí zvířata též.

Nevěřím, že se Židé dají převychovat. Je to nešťastný zbloudilý národ. Ve Spartě zabíjeli neduživé děti -- někomu se to mohlo zdát kruté -- ale vždyť to bylo obrovské dobrodiní především pro ty děti samotné, vždyť by bývaly v životě nešťastné... a potom bylo to zdravé hlavně pro národ... Ty, Karl, víš, že matka Marie, tvé Lakmé, byla Židovka? Tvá Lakmé ti zatajila mé pozvání na box. Dnes už přece vidíš, jaký neblahý vliv má na Miliho -- ten chlapec je měkký, zženštilý -- tak skrytě oni pracují, začínají od rodin, od dětí.

- V krvi snad není rozdíl... I doktor Bettelheim říká, že není.
- V krvi je obrovský rozdíl. Čistota krve je základní požadavek. V novém spravedlivém řádu není pro méněcennou krev místa... Není ten váš doktor Bettelheim náhodou Žid?

Je pravda, že smrt může být i veliké dobro -- veliké dobro tenkrát, když nás ušetří velikého trápení. Může být vykoupením z hrůz a strastí, které by nás v životě čekaly... Vrátíš se tam, odkud jsi přišla. Tvá duše se osvobodí, vzlétne do éteru... Již staří Germáni své mrtvé spalovali, svěřovali ohni... Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel... Ale musíme přinášet oběti! Nic není v životě lidském jisté -- jenom smrt -- a to, že v Evropě bude nastolen šťastný řád. Vůdcova nová, šťastná Evropa -- a smrt -- jsou jediné dvě jistoty, které my lidé máme... Plameny, Něžná, tě už bolet nebudou.

Karel Kopfrkingl: Nikdo nebude trpět. Spasím je všecky.

"Dáš si rakvičku nebo věneček?"

"Co abych tě, drahá, oběsil."

Nic není v životě jisté jenom smrt.

Slyšíš ten krásný zpěv? Jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby!

Ale no tak, děti! Klece jsou přece pro němé tváře!