Sen

Partyzánský film, který   však na vzdory svému   zaměření klade na diváka   obrovské nároky. Hodně   zmatený, nesouvislý,   roztrhaný a celkově velmi   těžce stravitelný. A ne, to   opravdu nemyslím ve zlém.
Hlavním znakem filmu,   nebo alespoň znakem, který   mě nejvíce udeřil přes   moje smysly a mozkové buňky   je jeho hodně zvláštní   způsob natočení, který se   může vyznačovat lecčím,   jen ne logickým časovým   sledem. Protože v okamžiku,   kdy člověk začínal   chápat, o co v zrovna daném   momentě jde a zažral se do   děje, byl z něho najednou a   zcela nečekaně vyrván a   přemístěn úplně do   jiného světa, takřka   surovým až násilným   způsobem, aniž by toto   přemístění mělo nějakou   logickou návaznost. Tak se to   opakovalo prakticky pořád.   Logika, to je to, co z tohohle   filmu po celou dobu uniká. A   přesto neuvěřitelným   způsobem nutí k zamyšlení   jak nad jednotlivými   postavami, válkou, tak i   celým filmem jako   takovým.
Film se mi   zdá hodně odvážný, plný   experimentů a fantazií   lidí, kteří na vlastní   kůži pociťují dotek   války. Velmi zvláštní byla   i hudba, která by se mi   výborně hodila do nějakých   socialistických kreslených   grotesek. V některých   scénách působila vyloženě   jako pěst na oko (například   v jedné z posledních scén,   kdy většina partyzánů   přijde o život). Myslím,   že právě filmy jako je Sen   doprovází velké zmatky a   pevná zauzlovanost,   vyžadují hlubší studium,   proto je potřeba vidět je   určitě víckrát než   jednou. Musím přiznat, že   po chvíli jsem byla   přesvědčená to vzdát a   snímek jen tak v klidu a   polospánku nějak přežít,   ale něco mi v tom pořád   silně bránilo. Jde o   součást velké   Djordjevićovy partyzánské   trilogie (tetralogie) a po   jejím skončení jsem byla   hóódně ráda, že jsem na   začátku vydržela.