Poledne

Romantikou šlehnutý film o bývalých   partyzánech, opět s velmi zvláštní dějovou   strukturou a naprosto kouzelnou působivostí.   Život po válce, harmonicky jemné pasáže plné   hudby, tance, lásky se střídají s bouřlivými   obrazy z válečné minulosti. Zajímavé je, že   ačkoliv jde o trilogii (tetralogii), působí   každý jednotlivý film trochu jinak. Zmatený,   roztrhaný Sen, odlehčenější a   srozumitelnější Jitro a romantikou šlehnuté,   dějově pomalejší Poledne.

Jednotlivě   nejsou filmy tak velkým zážitkem. Zejména po   prvním dílu (Sen) jsem se s gigantickými   obavami a děsem připravovala na díl druhý   (Jitro), po kterém byly mé obavy o něco menší   a děs méně děsivější. Po třetím dílu   (Poledne) už jsem zjistila, že jsem se do této   partyzánské série zamilovala a došla jsem k   závěru, že kdybych měla možnost vidět to   celé ještě jednou, neváhala bych ani   minutu.
Samostatně jsou tyto filmy poloviční,   ale dohromady tvoří nezapomenutelný celek,   který si mě omotal kolem prstu a nakonec mi   nedal spát, ač jsem ho po prvním filmu skoro   zatratila. kdybych Poledne (nebo jakýkoliv z   těch dvou ostatních) viděla samostatně, aniž   bych měla možnost vidět oba dva ostatní, asi   by moje hodnocení bylo podobné, jako filmu dal   kolega, zcela to chápu.
Nejde si nevšimnout   ještě jednoho velmi zajímavého aspektu. Celý   Sen, který se odehrává za plné vřavy války,   totiž doprovázely obrazy, které se utrhávaly z   válečného děje, partyzáni z hnusu války   utíkali do krásného snu, zatímco v Poledni to   bylo přesně naopak. Z klidu a míru sběhávaly   do krutých, válečných vzpomínek.   Neuvěřitelný zážitek!