Sanbiki no samurai

Podobnost s filmy od Kurosawy by se našla.   Tematicky ne nepodobné Sedmi samurajům (1954),   kdy se roninové postaví na stranu rolníku,   tentokráte bez patosu a příliš vznešených   ideálů. Inspirací byl, především v   některých scénách, zcela určitě i Yojimbo   (1961), oproti němu je tento snímek oproštěn   od humoru a zlehčujícího náhledu. Svým   celkovým vyzněním spíše srovnatelné s filmy   od Kobayashiho. V Sanbiki no samurai však chybí   tragické vyústění celého příběhu, pokud za   něj ovšem nepovažujeme postoj rolníků,   kteří, pod vlivem strachu, zcela rezignovali na   jakoukoliv možnost zlepšení své situace.   Goshovo pojetí tak považuji za zdařilé   propojení dvou přístupů zmíněných   režisérů. Za netradiční a svým způsobem, ve   své době, asi novátorské, považuji volbu   jednotlivých záběrů ke zdůraznění   určitých dějů. Jedná se hlavně o pohledy   kamery na nohy, jak už na nohy bořící se při   chůzi do bláta, zdůrazňující úsilí, či   nohy rychle „kmitající“ při zběsilém   běhu, zvyšující dynamiku a naléhavost.   Jediným závažnějším nedostatkem je až   příliš krátká stopáž. Celý příběh by si   zasloužil minimálně půlhodinku navíc.   Půlhodinka zaměřená na život vesničanů,   jejich neblahých a tragických osudů, by   dozajista zdůraznila sociálně kritický pohled,   typický zejména u filmů ze šedesátých let,   na tehdejší společnost.