Postel

Říká se: žijeme na tomto světě a jsme jenom lidé… To ale není pravda. Žijeme totiž minimálně ve dvou světech: ve světě mužů a ve světě žen a nejsme jenom lidé, ale jsme jenom muži a jsme jenom ženy.

Příběh obyčejného tělocvikáře Luboše začíná v okamžiku jeho smrti, kdy mu v jakési posmrtné rekapitulaci před očima proletí celý jeho život, přičemž všechny postavy se svými malými příběhy defilují jeho vzpomínkami jako figurky v panoptiku: matka, babička, manželka Olga, dcery, kamarádky… tedy především ženy. Ženský svět, který ho od nejútlejšího dětství obklopuje jako záchranný kruh, se nakonec mění v obojek, který se mu svírá kolem krku. Luboš – dítě, které vyrůstalo bez otce – je poznamenán ženským viděním světa a ženskými sny jako cejchem…

Černá komedie o muži v drtivém soukolí žen, kterou natočil v roce 1998 režisér Oleg Reif, získala Českého lva za filmový plakát a byla nominována ještě v dalších šesti kategoriích (film, režie, scénář, herečka ve vedlejší roli, kamera, výtvarné řešení).

Zdroj: ČT

Luboš zemřel. Nečekaně a náhle. Při sledování vyhroceného feministického pořadu mu zaskočil koláč a než stačil přivolat pomoc, vydechl naposledy. Ve vedlejším pokoji zatím jeho manželka, matka, teta a starší dcera hrály karty, zatímco mladší dcerka labužnicky polykala korále. Smutné a paradoxní. Ostatně jako celý Lubošův život poznamenaný všudypřítomností žen - rodiček, matek, babiček, učitelek, kosmonautek, lékařek... Zatímco se Luboš pohodlně uvelebil v urně nad křižovatkou svého života - postelí - v naději, že konečně dosáhl úniku, rychlou smrtí zaskočený divák je vtažen do hrdinova životního příběhu...
Postel není snímkem namířeným proti ženám. Dokonce není ani proti feminismu, který dávno zapomněl, že původně chtěl bojovat za pozvednutí žen a nikoliv za ponížení mužů. Jakkoliv se totiž zdá, že snímek především na ženách nenechává nit suchou, bližší pohled ukazuje, že mnohem smutněji z tohoto genderového poměřování vychází pán tvorstva. Muž konce druhého tisíciletí tu vystupuje jako pouhá nevydařená mutace ženy, nepotřebná nejen k dosažení ženina orgasmu, ale vlastně už ani k početí.
Kromě atraktivního a divácky vděčného námětu, šťavnatého jazyka, který se nebojí i silně expresivních výrazů, zaujme především širokoúhlá kamera Igora Luthera (Vtáčkovia, siroty a blázni, Plechový bubínek/Die Blechtrommel, 1979, Příbeh služebnice/The Handmaid's Tale, 1990), která křísí krásu černobílého obrazu a filigránsky precizního nasvícení. Funkční a působivé je i zasazení snímku do specifického bezčasí či užití efektně popisné hudby (Bizetova Carmen, Dvořákovo Requiem...).
Snímek, ačkoliv vyhrál národní kolo scenáristické soutěže Hartley Merill Prize a v mezinárodní konkurenci skončil třetí, vznikal se značnými obtížemi. V hrubém střihu byl hotov už roku 1995, potom se ale rok nedělo nic. Na počátku roku 1997 se ledy hnuly díky Barrandovu, jenže pak byl z funkce barrandovského ředitele odvolán Václav Marhoul a trable pokračovaly. Film nakonec distribuoval Marhoul na vlastní pěst.
Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010

Příběh obyčejného tělocvikáře Luboše začíná v okamžiku jeho smrti, kdy mu v jakési posmrtné rekapitulaci před očima proletí celý jeho život, přičemž všechny postavy se svými malými příběhy defilují jeho^vzpomínkami jako figurky v panoptiku. Jsou to především ženy... Ženský svět, který ho od nejútlejšího dětství obklopoval jako záchranný kruh, se nakonec mění v obojek, který se mu svírá kolem krku. Luboš, který vyrůstal bez otce, je poznamenán ženským viděním světa a ženskými sny jako cejchem...

Autor/Zdroj: /Febiofest

S obtížemi vznikající celovečerní debut režiséra Oskara Reifa s názvem Postel je ironickým příspěvkem do letité mediální diskuse o "nerovnoprávném"postavení mužů a žen ve společnosti a o jejich rozdílném vnímání světa.
Hrdina vyprávění, průměrný český muž Luboš Urna, se od svého dětství potýká s absencí chlapského vzoru. Je obklopen především ženami, jejichž náladám a pohnutkám ovšem nerozumí. Jeho život se proto skládá z bizarních zkušeností a epizod, v nichž se Luboš marně snaží naplnit statut "skutečného " muže, přičemž však podléhá neustálému nátlaku ze strany babičky, matky, dětské lékařky, milenek, manželky, kolegyň a dalších žen z okolí. Chlapec a posléze dospělý muž Luboš řeší dlouhou ředu konfliktů symbolickými i skutečnými útěky; ale ani ten poslední, jímž je náhodná a dobrovolně přijatá smrt, mu nepomůže…

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Luboš zemřel. Nečekaně a náhle. Při sledování jistého vyhroceného feministického pořadu mu zaskočil koláč a než stačil přivolat pomoc, vydechl naposledy. Ve vedlejším pokoji zatím jeho manželka, matka, teta a starší dcera hrály karty, zatímco mladší dcerka labužnicky polykala korále. Smutné, paradoxní. Jako celý Lubošův život, poznamenaný všudypřítomností žen - rodiček, matek, učitelek, babiček, kosmonautek, lékařek, sexuálních idolů...

Zatímco se tedy Luboš pohodlně uvelebil v zánovní pozlacené urně nad křižovatkou svého života - postelí - v naději, že konečně dosáhl absolutního úniku, rychlou smrtí zaskočený divák je vtažen do hrdinova životního příběhu.

To bylo tak. Lubošův otec, pochybný to nositel okřídlených klasikových vět, proslul jako muž velkých gest a zanedbatelných činů. Díky jednomu z nich přišel na svět i Luboš. Tatínek ovšem záhy z vyhřátého hnízdečka rodiny zbaběle prchl, a jelikož ani dědeček nežil věčně, v Lubošově životě zůstal mužský svět zastoupen jen ve formě deformovaných mýtů a legend. Bludný kruh zdegenerovaného ženství, stěžujícího si na zdegenerované mužství, se věkem spíš zhoršoval, než zlepšoval. Okolo Luboše houstl neproniknutelný zástup žen - manželek, dcer, milenek, prostitutek, manželčiných přítelkyň, televizních moderátorek. Mužů bylo zoufale málo, navíc se oba stali obětí svého falešného hrdinství - fackovací Eda, který se u soudu soudů stane loutkou v rukou obžaloby, i fotbalový Andrej, jenž coby Lubošův obhájce předhodí svého klienta hysterickému davu supic (ženská od supa) napospas. Nepropadejme však, milí mužové, depresi, brzy přijde den D a hodina H a v potupném žaláři, plném mužů-trestanců a žen-bachařek, vzplane rozhodující bitva.

Postel není snímkem, namířeným muži proti ženám. Není ani proti feminismu, který dávno zapomněl, že původně chtěl bojovat za pozvednutí žen a nikoliv za ponížení mužů (autor tohoto článku je muž). Postel se pohybuje někde mezi absurdní groteskou a bizarní hříčkou. Vypráví o nejednoduchém soužití pánů a dam, o dobrých úmyslech a tvrdých odplatách, o nikdy nekončícím hledání ideálu, o vzácné ženské schopnosti komplikovat jednoduché věci, o mužských siláckých řečičkách, končících na prahu vlastního domu...

Oskar Reif, jehož scénář svého času uspěl v prestižní mezinárodní soutěži Hartley-Merrill Prize (a doma se třikrát marně ucházel o grant!), prokazuje vzácný cit pro pozorování, ironii, absurditu, suchý humor. V Posteli, zcela odlišné od čehokoliv, co jsme v poslední době viděli, nabízí svérázný, veskrze osobitý pohled na svět, přičemž nejenže dává prostor pro širší úvahu o fungovaní vztahu ona a on, ale dokonce k takové diskusi přímo provokuje. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že především na ženách nenechává nit suchou a cynicky jim ústa souměrná, hubu jako splav znovu a znovu namáčí ve svatozáři lásky a dobrých úmyslů (ženská nikdy neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane), při hlubším pohledu vychází z tohoto poměřování mnohem smutněji pán tvorstva. Muž konce druhého tisíciletí tu vystupuje jakou pouhá nevydařená mutace ženy, nepotřebná nejen k dosažení ženina orgasmu, ale vlastně už ani k početí.

Kromě atraktivního a divácky vděčného námětu, šťavnatého jazyka (který se nebojí i silně expresivních výrazů) zaujme především černobílá širokoúhlá kamera Igora Luthera (Vtáčkovia, siroty a blázni, Plechový bubínek, Příběh Služebnice), která oprašuje zapomenutou krásu nebarevného obrazu a především filigránsky precizní nasvícení. Černobílý materiál zároveň představuje zřejmě nejšťastnější možný klíč k časové prostupnosti příběhu (současnost, vzpomínky, sny...). Funkční a působivé je i zasazení snímku do specifického bezčasí (kostýmy, účesy a dekorace ve stylu 50. a 60. let, podivně zdevastované apokalyptické městečko, do toho zánovní BMW vedle plátěného velorexu...) či efektně popisné užití klasické hudby (Bizetova Carmen, Dvořákovo Requiem...).

Že je té chvály na jeden film příliš? Připouštím, přihoďme proto i na opačnou stranu vah, neboť až tak suprový a pohodový pocit jsem v kině přece jenom neměl. Scenáristický přímý tah na branku se po prvotním okouzlení tématem, formou i zpracováním posléze začne brzdit ve zbytečném driblování a kličkování (nesourodě působí zejména scéna žalářování, procesu a vzpoury). Nejistým dojmem působí většina herců, vybraná vesměs v oblastních divadlech; takový Michal Przebinda v hlavní roli vystačí jen se třemi a jednou třetinou výrazu - smutný, veselý, očekávající a mdlý náznak něčeho dalšího. Nejvěrohodnější figuru vystřihl typově i herecky přesný Jan Dvořák v roli Leopolda.

Režisér Reif po zkušenostech s předpremiérovým publikem rozdělil diváky do čtyř skupin: Cyničtí mužové a citlivé ženy, kteří pláčí; citliví mužové a cynické ženy, kteří se smějí. Pokud si potřebujete vyřešit své zařazení do společnosti, zkuste Postel.

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema