Posedlost

Visconti často v rozhovorech uváděl, že jako svůj filmový debut zamýšlel natočit adaptaci Vergova Milence Gramigni, ale cenzura film zastavila už po první verzi scénáře. A v tu chvíli si vzpomněl na to, že mu Jean Renoir, přítel a vzor, u kterého se v Paříži učil psát a „vidět" film, věnoval překlad amerického románu Jamese M. Cainea Pošťák vždycky zvoní dvakrát. Scénář, který napsali spolu s Giuseppem De Santisem, Giannim Puccinim a Mariem Alicatou dostal zelenou díky tomu, že cenzory uchlácholil americký původ předlohy, a pak se začaly dít věci.
Syn Benita Mussoliniho Vittorio, mimochodem ředitel filmové revue Cinema, do které Visconti přispíval, dle populární legendy po bouřlivých ovacích premiérového publika vztekle řval ve své lóži, že tohle není Itálie a marně práskal v teatrálních gestech dveřmi. V Salsomaggiore zase biskup druhý den po uvedení snímku přišel vysvětit kino. Film byl okamžitě zakázán a fašisté dokonce zničili jeho jediný dochovaný originál tím, že jej sestříhali na čtyřicet minut z jejich pohledu nezávadné, žánrové podívané, ale z povědomí veřejnosti se jim ho vymazat nepodařilo. Naopak, když byl film po letech z režisérova neúplného dubnegativu téměř dokonale rekonstruován, toužila jej vidět celá Itálie napříč generacemi.
Film se vymykal ze soudobé produkce především svou nebývalou realističností (točilo se nikoliv v ateliéru, ale v údolí Pádu) a důrazem na sociální problematiku. Ústřední milenecký pár se ke zločinu odhodlá nepochybně proto, že se jako celá soudobá Itálie ocitl v hluboké krizi lidství pramenící z všudypřítomné materiální i mravní bídy a nezájmu elitářského fašistického režimu o životy prostých lidí. Zcela výjimečné jsou i herecké výkony Massima Girottiho a Clary Calamaiové v hlavních rolích, které vedly ke znatelnému posunu ve vývoji italského herectví jako takového.
Poté, co viděl vyvolanou první denní práci, napsal prý střihač Mario Serandrei Viscontimu v dopise: „Tento typ filmu, který vidím poprvé v životě, bych nazval neorealistickým." O několik let později se z italského neorealismu stal světový fenomén.

Aleš Říman
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

První z mnoha kultivovaných opusů Luchina Viscontiho považovaný za přímého předchůdce italského neorealismu, který se stal po 2. sv. válce určujícím směrem evropské kinematografie. Příběh smrtonosné vášně Visconti volně natočil podle proslulého románu Jamese Caina Pošťák zvoní vždycky dvakrát (pamatujete na verzi s Anjelicou Hustonovou a Jackem?), klasického představitele amerického detektivního žánru drsná škola. Režisér zasadil děj do nehostinné italské krajiny zmítající se ve válečné krizi, bídě a kriminalitě. Přestože se autor nemohl vlivem nacistické cenzury (film byl natočen v roce 1942, za Mussolliniho režimu) vyjádřit otevřeně, byl jeho pokus záhy zakázán a stal se legendou mezi nadcházejícími režiséry. Ze všeho nejvíce je patrně uchvátil důraz na realistickou Itálii a sociální problémy kraje, které zmítají milostným trojúhelníkem.
Martin Jiroušek, Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /