Pasák holek

"Pasák holek". Život velkoměsta vytvořil jeden z nejodpornějších typů mravní lidské spodiny, pasáky, to znamená povaleče nejhoršího kalibru, kteří se dávali živit a vydržovat prostitutkami, jsouce někdy jejich milenci, pravidelně však dohazovači, někdy dokonce jejich "rytířskými" ochránci. "Pasák holek" byl takový choulostivý námět pro film již sám o sobě. Šlo ještě o těžší věc - je-li možné nakonec i pro takový odporný zjev získat sympatie obecenstva.

Zde souběžně působí příběh románu Egona Ervína Kische a umělecká práce režiséra Hanse Tintnera. Pro Jardovo mravní klesnutí je zde pokus o omluvu v prostředí, do kterého se narodil, kde vyrůstal bez vedení a propadal stále větší mrtavní otrlosti a poznával ženy hlavně z oněch zkažených lehkomyslných typů, jejichž představitelkou byla Betka Hejlová. Ale i ve zdánlivě otupělém Jardově srdci zůstalo místo pro jiskérku opravdové lásky, která jej rozehřeje až k mravnímu přerodu.

Představitel hlavní role Werner Fuetterer dobře vystihl tento duševní vývoj nešťastného hocha a hereckou rutinou překonal obtíže role, která jej představuje v několika proměnách životních osudů, nálad i charakteru. Také Josef Rovenský se plně vžil do duše svého voraře, zcela rozvráceného nevěrou své ženy a zrozením cizího dítěte. Novým a příjemným zjevem českého filmu, byla tehdy Ly Corelli v roli Betky.

Tintnerova režie měla smysl pro tempo děje a rozmanitost dojmů: provádí diváky lokály pražského podsvětí i pozlátkovým přepychem barů a zařazuje vhodně náladové obrázky z okolí Prahy, o než, jakož i vysokou uměleckou úroveň tohoto českého filmu má bezesporu velkou zásluhu Víchova kamera.

Při katastrofě parníku na Vltavě zachrání vorař Chrapot jednoho z pasažérů, Duschnitze, před utonutím a vezme ho k sobě domů. Chrapotova žena Duschnitze ošetřuje, on ji však potom svede. Chrapotové se z tohoto vztahu narodí syn Jarda. Stane se z něj povaleč. Má pletky s lehkými děvčaty a krátce pracuje jako číšník v baru. Za pomoci Betky zřídí noční podnik. Je však policií vypátrán a uvězněn. Betčina sestra Luisa Jardu miluje, ale po smrti babičky se dostává do svízelné situace a u agenta Busche, který se živí podobným způsobem jako Jarda, hledá místo. Když se Jarda po propuštění z vězení dozví, že Busch chce Luisu poslat do Bukurešti, zmaří jeho plány. Smíří se s otčímem, který ho nenáviděl, a ožení se s Luisou, aby mohli společně začít nový život.

KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.

Román E. E. Kische, který je literární předlohou tohoto filmu, mohl lákati stejně výrobce jistou svou senzačností, jež může být zárukou obchodního úspěchu, jako uměleckého tvůrce svým nezvyklým prostředím, z něhož lze psychologicky velmi mnoho vytěžit. Těžko říci, byl-li tu popud obchodní nebo umělecký, který vedl k volbě této látky; věřme, že režisér Hans Tintner měl důvody umělecké. Je tu skutečně několik rozběhů, které se snaží o nový, filmový výraz, ale jsou to jen rozběhy, tonoucí hned v zápětí v nánosu laciné řemeslnosti a banality. Není to jen režisérova vina. Už koncepce scénáře má velmi proměnlivou hodnotu, střídající promyšleně konstruované obraty s nejvšednější a nejpohodlnější ilustrační manýrou. Poněvadž se mi chce věřit, že to zamýšlel Hans Tintner udělat opravdu poctivě a pořádně, zdá se mi, že dělal něco, co bylo nad jeho síly a umělecké schopnosti. Antonova Tonka Šibenice, jejímž podkladem je rovněž Kischovo dílo, těžené ze stejného prostředí, je po všech stránkách poctivější a umělečtější. Hans Tintner měl štěstí na herce. Josef Rovenský, Werner Fuetterer, Ly Corelli a Zdena Listová se poctivě a celkem se zdarem snaží o přiléhavý, nepřekreslený herecký výraz, jímž retušují leckterous chybu scenáristovu nebo režisérovu. Pí Nedošinská je příliš dobrosrdečná a měkká na svou kuplířku a potvrzuje tím jen starou zkušenost, že postavy tohoto druhu nejsou jejím oborem. Jako pojetí režijní, má nerovnoměrnou hodnotu i fotografie tohoto filmu. Václav Vích tu sice vytvořil několik obrazů, technicky i kompozičně velmi dokonalých, ale vedle toho natočil snímky zcela průměrné, jež jsou daleko za jeho překrásným Erotikonem.

SMRŽ, Karel. Pasák holek. Rozpravy Aventina. Týdeník pro literaturu, umění a kritiku. 1929 – 1930, roč. 5, č. 33, s. 425.