Oči bez tváře

Snímek Oči bez tváře je jeden z mála hororů, které vznikly ve francouzské produkci ve své době na rozhraní padesátých a šedesátých let minulého století. Příběh je sice trochu nesrozumitelný, ale film je působivý svým napětím.
Chirurg Rasanoff (Pierre Brasseur), který od tragické nehody své dcery žije v ústraní, se octne v podezření, že má něco společného se záhadnými vraždami mladých žen. V průběhu vyšetřování se zjistí, že Rasanoff má skutečně v této vražedné sérii prsty. Chirurg tak chtěl pomoci své dceři, která byla po nehodě zohavena. Odnímal svým ženským obětem kůži z obličeje a pokoušel se ji implantovat své dceři. Policie ho ale odhalí a tak znemožní jednou provždy jeho hrůznou činnost.
Režisér Georges Franju, jenž vstoupil do povědomí diváků svými krátkými dokumentárními filmy, dal přednost poklidnému toku filmu, v němž se současně uplatňují surrealistické prvky, čímž se výrazně odlišil od současníků francouzské "nové vlny".

Francouzská kinematografie si letos připomene sté výročí narození Georgese Franjua, jedné z výrazných osobností poválečného hraného i dokumentárního filmu. Kromě tvůrčího přínosu se zapsal do dějin jako spoluzakladatel slavné Francouzské cinematéky. Ačkoliv jeho nejslavnější celovečerní hrané filmy vznikly v době francouzské nové vlny, nikdy do ní nepatřil. V rámci Letní filmové školy si ho připomeneme vědecko-fantastickým filmem Oči bez tváře a krátkým hraným filmem Velký Mélies, oba totiž odkazují k Franjuově obdivnému vzhlížení k období němé kinematografie. Nicméně Oči bez tváře jsou důležité i z dalších hledisek. Na scénáři se významnou měrou podílela dvojice Pierre Boileau a Thomas Narcejac. Ti jsou také podepsáni například pod Hitchcockovým Vertigem (1958) a patřili k nejlepším scenáristům kriminálních filmů, proto se ve Franjuově filmu mísí žánr vědecko-fantastický, horor s prvky gore a detektivka. Zápletka není na první pohled výrazně originální - šílený vědec se snaží transplantovat své zohavené dceři nový obličej. Potřebuje k tomu mladé dívky, které jí jsou podobné. Na svou dobu nalezneme ve filmu až příliš detailní krvavé scény, které byly pro řadu diváků pravděpodobně zdrojem hrůzy, neboť při premiéře omdlívali. Tato okolnost je jednak mnohokrát doložena v dobovém tisku (došlo k tomu i na britském festivalu v Edinburghu), ale hlavně dokazuje dopad radikálně nové estetiky, kterou režisér přinesl. Toto byl samozřejmě jenom začátek, význam Georgese Franjua byl doceněn až v osmdesátých letech. Za svého života byl režisér vesměs přijímán jako kontroverzní provokatér (už jeho slavný krátký dokument Krev zvířat/Le sang des betes, 1948 byl nadmíru krvavou metaforou). Za napínavým příběhem hledejme především kritiku soudního systému, policie a církve, na jejichž selhávající systém Franju často a vášnivě poukazoval. Ostatně všimněme si naprosto netradičního rozuzlení zápletky a předcházejícího svedení diváků na falešnou stopu. Například také v tomto detailu tkví autorovo mistrovství. A pokud bychom měli být skutečně přesní a důslední, pak jsou Oči bez tváře ukázkou gotického žánru, což byl původně žánr literární, jímž se tento a podobné filmy inspirovaly. Nesmíme opomenout ani podíl německého kameramana Eugena Schűfftana, který patřil k výrazným inovátorům v oblasti nových technik a postupů snímání. Franju si přál natočit neobvyklý fantastický horor, což se mu nakonec podařilo.
David Čeněk, Letní filmová škola 2012

Neďaleko Paríža unáša brilantný chirurg, doktor Génessier, s pomocou svojej asistentky Louise mladé a krásne dievčatá. Príčinou je lekárova dcéra Christine, ktorá je od autonehody znetvorená. Šialený chirurg je posadnutý myšlienkou za každú cenu dať vďaka transplantácii jej tvári šancu na normálny život...
Klasický hororový príbeh s frankensteinovským motívom. Snímka aj po rokoch zaujme temnou a mrazivou atmosférou a presvedčivými hereckými výkonmi. Film spočiatku pripomína kriminálku, postupne pribúdajú prvky hororu a trileru, aby gradoval prekvapujúcim záverom.
18 AFF 2010

Pod pláštíkem noční tmy hází mladá žena do Seiny mrtvolu mladé dívky. Krátce na to je mrtvola vylovena z řeky a o celém případu je informován profesor Genessier, odborník na transplantaci orgánů z institutu soudního lékařství. Genessier identifikuje mrtvou dívku se zohaveným obličejem jako svou dceru, která zmizela z úrazové kliniky. Ta je však ve skutečnosti živá, pouze má znetvořenou tvář následkem nehody. A právě její obličej se otec hodlá pokusit napravit pomocí kůže odebrané z obličeje mrtvé dívky...