Vzpomínky na lásku

Why you are crying?
Tak přesně na to se ptala   Su-jin Cheol-sua. Ach jo,   opravdu strhující příběh,   který jen potvrzuje to, že   lidé spolu mají být v   dobrém i zlém. Co já bych   dala za to prožít aspoň   půlku jejího příběhu. Za   nejlepší scénu považuju,   jak Woo-seong sejmul toho   zloděje na motorce dveřma od   jeepu a na silnici se   rozsipaly z kabelky tuny   propisek :-D

Věděl jsem, že to bude   smutná romantická podívaná   ale že na konci filmu mi   budou téct slzy jako z   protržené hráze, to jsem   opravdu nečekal...Příběh o   lásce mezi kterou se   násilně vetře nemoc, může   znít jako ultra-kýč ale   opak je pravdou...Z každého   záběru na zamilovanou dvojci   cítítě opravdu kvantum   emocí které pocítí při   mražení na zádech...Řada   věcí je předvídatelných a   přece zpracovaných tak, že   to bere dech...Závěrečnou   scénu si z určitých   náznaků můžete do značné   míry domyslet a stejně vás   zaskočí a dojme k   slzám...Jsem velká citlivka   a u filmů brečím skoro   pravidelně :-) ale u Moment   to remember to nešlo   zastavit, když už to   vypadalo že to přejde,   "bum - bác"   dálší dojemná scéna a   vše začalo opět od   začátku...I teď při psaní   tohoto názoru se mi derou   slzy do očí a přemýšlím   zda něco podobného ve mě   zanechal nějaký jiný   snímek...Jestli ano, tak to   bylo opravdu hodně dávno,   protože si momentálně nic   neumím vybavit...Na poslední   půlhodinku filmu nechci nikdy   zapomenout...Vyvolali ve mě   pocit, že věci které   řešíme mi, jsou opravdu   nepodstatné...Člověk má   nejdenou pocit, že si nemá   na co stěžovat a má chuť   bojovat seč mu síly   stačí!!!

Střih, kamera, scénář,   herecké výkony, ale i hudba   to je to, v čem tento film   exceluje. Někomu vadí   celkově pomalé tempo filmu,   ale mě rozhodně ne. Naopak k   tomuto druhu filmu naprosto   sedí. A Moment to remember   považuji za film, který   patří k tomu nejlepšímu,   co tento žánr nabízí.

Dokonalé,absolutně   dokonalé.Víc se nedá   dodat.Slzy mi tekly při   sledování filmu a tečou mi   i při čtení ostatních   komentářů.

Možná i dost dobře   nejkrásnější film, který   jsem kdy viděl. Plný emocí,   kterým se nedá ubránit. Od   začátku do konce jsem byl   úplně na měkko. Ani nevím   co mám říct jsem z toho,   jak se tak říká opařenej,   přejetej a jaksi tak čumim a   přemílám si film v hlavě   stále dokola. DOKONALÉ

Už je to tak. Jsou prostě   filmy, kdy 10hvězdiček   nestačí, ale o hvězdičky   tu nejde... Když se řekne   korejské melodrama, zavání   to nudou..... a pak je   člověk zatažen do   tragického příběhu   "lásky až za   hrob", která trvá   věčně...

abes ty ses neměl na to dívat
podívejte se na "Bílé   maso", taky pěkný   korejský fiml, jinak tohle   doják, samozřejmě téma s   Alzheimerem, to předurčuje,   protože, jestli to někoho   chytne v 25 tak to je do   prdele hnus, ale jinak   takových filmů je třeba   více

A just, že by to Britové,   Francouzi, Italové,   Američani ani Češi   nenatočili lépe. Takhle   křehoučké téma o sladce   chutnající lásce mezi   dvěma mladými lidmi, a o   černém bolavém zlomu,   který mezi ně vpadne jako   blesk z čistého nebe - o   nemoci - takhle to natočit   mohli pouze Korejci.
Víte, že to, co se   pomalu blíží a našlapuje   na špičky, je nevyhnutelné   a možná jednání krásné   Su-jin někde v duchu   chápete. A zároveň se nedá   netrpět společně s jejím   mužem, kterému vztah a   samotná Su-jin prokluzuje   mezi prsty jako písek.
V Asii se netočí jen   akční filmy, yakuzárny a   horrory. Jako romance je to   krásné, i když trpké. A   opět tu figuruje ta jejich   preciznost, čistota, či jak   to mám nazvat. Všechno má   své místo, všechno do sebe   zapadá a funguje.
Jistojistě existují   ještě lepší filmy, ale   když já bych se styděla   dát míň než deset...

Korejské melodrama par excellence
Právě jsem byl katapultován   rychlostí světla do   filmového nebe. Nebe plného   silných, ale krásných   emocí, bez jakýchkoliv   lží, malicherností, pýchy,   hlouposti, nenávisti a zloby.   Jedno z nejlepších   korejských melodramat o   vzpomínkách, lásce a   zapomnění.

Moc jsem nevěřila všem   pochvalným hodnocením tohoto   filmu a začátek moji   nedůvěru trochu utvrzoval.   Dobře, že jsem se nenechala   ovlivnit, protože těch 117   minut vážně stálo za to. A   konec, ten mne doslova   "rozsekal".

Není od věci se nechat čas   od času zlákat jinou než   evroamerickou proveniencí.   Tento korejský snímek   rozhodně za to stojí !!!

Devítku dávám jen za to,   že jsem viděla Director´s   cut se 144 minutami, kde se   děj uprostřed trochu táhl.   Tím mi možná film chvílemi   připomínal americký   slaďák. Ale po delším a   delším čase, kdy se mi   snímek ukládá v hlavě,   musím říct, že jde o   mistrovský kousek s výborně   zahranými hlavními rolemi.

Korejci prostě mají pro   romantické filmy cit.   Přesvědčila mě o tom už   My Sassy Girl a tento snímek   to jenom utvrdil. Nikdo jiný   nedokáže vymýšlet tak   krásné a hluboké příběhy   jako oni. Ze zdánlivě   jednoduchého příběhu o tom   jak se sblíží dva lidé,   kteří jsou úplně odlišní   zamilují se do sebe, vezmou a   jsou šťastní do té doby   než ... dokázal režisér   vytvořit neobvyklý a   chvílemi úchvatný film,   kterému budete věřit vše   co se v něm odehrává   stejně tak jako postavám   jejich lásku. Málo chybělo   k absolutnímu hodnocení.

Dej príbehu, ktorý by ste   vlastnými slovami vtesnali   snáď do 10 viet. A v tých   vetách všetko, čo by mala   "romantická dráma"   obsahovať. Smutný (ba až)   tragický príbeh jednej   lásky, ktorý aj napriek   dlhej minutáži nestráca   svoje tempo. V prvej štvrtine   sa bavíte, v druhej to už   prestáva byť sranda, v   tretej už ste v deji, ani   neviete ako a v tej poslednej   sa topíte v slzách a   hovoríte si, že tí Korejci   to fakt vedia. Može to byť   ten najlepší romantický   film, ktorý emočne rozhodí   aj tých najvačších   cynikov, ale aj jedno veľké   sentimentálne klišé a   prvotriedny gýč. Tie dve **   sú za skvelý "product   placement" na Coca   colu..cca 6x?

"Když zmizí paměť,   zmizí i duše"... hmm,   někdy je možná lepší   zapomenout, třeba i na tuhle   korejskou tragiromantiku, s   kterou jsme si byly jen   formálně představeny, bez   bližšího kontaktu, bez   stisku ruky... a co já teď s   tou krabicí kapesníků, co   jsem si zakoupila k projekci?