Na Žižkově válečném voze

Pouze v tomto snímku můžete   vidět jak budoucí moderátor   Jan Kraus mlátí budoucího   režiséra Karla Smyczka.
Jinak je to další   Vošmikův dětský film, u   kterého musím ocenit právě   zmíněného moderátora v   jinošském věku, který na   rozdíl od hlavní postavy   mladšího souputníka, nebyl   supermanem, který se noc po   postřelení šípem do zad,   zvedne a uhání na koni   pomoci bránit s mečem v ruce   zajatého otce.
Pak   také musím ocenit dialogy,   což v kontrastu s nedávno   viděným Jménem krále, byl   nebetyčný rozdíl. Slyšet   mluvit jednu z postav:   "Panici, prchni!",   může způsobit úsměv na   rtech, ale když se dívám na   historický film, tak to i   očekávám a nechci slyšet   mluvit historickou postavu   pražským dialektem:"Ten   byl ale hroznej!"
U filmu mi však vadila   hudba, beatovo-rocková kytara   zněla dost nepatřičně.   Celkově je titul slušným   dětským snímkem v   historickém prostředí bez   nějakého politického   kontextu.

V šedesátých letech vzniklo   docela hodně českých   historických filmů, i když   je fakt, že převážně   zasahovali spíše do poetiky.   Režisér Milan Vošmik sáhl   po knize Josefa Františka   Karase a natočil dětský   dobrodružný historický film   z husitské doby, který se   svým způsobem od jiných   zase až tak moc neodlišuje.   Dva chlapci s jistým úmyslem   zasáhnou do husitského   válečného dění a to je   celé. Scénář pro film   napsal samotný literární   autor, takže jeho myšlenka   byla zachována. Příběh je   vlivem cílení diváků tedy   značně jednoduchý, avšak   na své výjimečnosti   kupodivu neztrácí ani dnes.   O bitevní scény diváci   ochuzeni nejsou, jen nelze   počítat s tím, že budou   vypadat jako u husitské   trilogie Otakara Vávry. Za   pozornost však především   stojí samotný Jan Žižka,   který v takovém příběhu   samozřejmě chybět nesměl.   Zahrál si ho Ilja Prachař a   maskéři na něm tak   výtečně zapracovali, že je   poznat jen podle hlasu. Navíc   je impozantní první scéna s   ním, kde sedí na koni. Jak   vystřižený z jezdecké   sochy v Praze na Vítkově. V   tom byl snad i jistojistě   tvůrčí úmysl. Dětských   historických snímků   skutečně není moc a tak lze   bez skrupulí tento, ještě   černobílý, považovat jako   filmovou raritu.