Muzikant

POZOR, SPOILER

Cirkus končí a artisté se rozcházejí. Berou si výplatu a každý míří po svých. Jen dva kamarádi, Tóna Juchek a Franta Jirman jdou spolu. Jak by ne, jsou z jedné vesnice. Zastaví se v jednom městě, kde zahrají na taneční zábavě a Franta si také zatancuje. Hlavně s místní dívkou Fankou. Pak jí jdou zahrát k továrně, kde dívčina pracuje. Fanka se na ně dívá z okna a volá ostatní děvčata. Pak se ozve výkřik a ona padá. Před branou továrny pak povídá nějaký muž, že strčila ruku do stroje.

Oba muži se vracejí domů, kde Tónu vítá bratr a Baruška. Ta u nich pomáhá. Přichází sem i starý Cabalka, který už rozhlašuje novinku o jejich návratu, a že se bude večer v hospodě hrát. Jenže Tóna odmítá. Pak navštíví nemocnici, kde leží zraněná a nechává tam peníze.

I děvče, které si na něj myslí, Růža, se snaží dobrat toho, proč již Tóna nechce hrát, ale ani ona neuspěje. Tóna již nemůže koupit ani krávu, ani pole, když nechal peníze v nemocnici a nyní neví, co dál. Proto se rozhoduje pracovat celé dny a znovu na pole i krávu ušetřit. A znovu všem vzkazuje, že odmítá hrát. Franta jim pak poví o neštěstí, ale nespecifikuje nic blíže.

Konečně je na krávu i pole našetřeno. Pole je pronajato od Franty, který si bude brát Růžu. Tóna pak jde na jarmark koupit krávu. Zde však zjistí, že domnělá zraněná dívka je naprosto v pořádku a že zraněná byla zcela jiná žena. Tóna namísto krávy kupuje harmoniku a zvesela se vydává k domovu...

Chudí vesničtí muzikanti Tóna a Franta si vydělávají přes zimu v cirkusovém orchestru. Na podzim, po sezóně, se vracejí domů, kde na Tónu čeká mladší bratr, sirota Baruška a milovaná Růža. Cestou se oba kamarádi zastaví v městečku, kde je tancovačka. Tóna hraje na harmoniku a Franta celou noc protancuje s místní kráskou, dělnicí Fankou. Ráno hrají ve fabrice Fance dostaveníčko. Potěšená dívka se dívá z okna, najednou však zmizí, ozve se výkřik a hlasy hovořící o nemocnici. Zděšení mladíci utečou. Od této příhody pronásledují Tónu výčitky svědomí. A když se dozví, že ženě byla amputovaná ruka, zřekne se úplně muziky. Z veselého mládence se stane zasmušilým člověkem. Vesnice se od něho brzy odvrátí a Růža se provdá za Frantu. Tóna tvrdě pracuje, aby nahradil výdělek za muziku. Po čase se mu podaří ušetřit na krávu. Vydá se na trh do městečka. Tam se setká znovu s Fankou - živou a zdravou. Od ní se dozví, že výkřik z továrny tehdy patřil její těhotné kolegyni. Šťastný Tóna koupí místo krávy harmoniku a s muzikou se vrací k bratrovi a Barušce.

Zdroj: NFA

Tóna Juzek, šumavský hudebník, si myslí, že způsobil dělnici v prádelně svým hraním úraz a své jediné radosti - muzicírování se zřekne. Poslední český film F. Čápa.

Autor/Zdroj: /Popis


Muži bez křídel a Znamení kotvy, tyto dva umělecké protipóly, i genrové protipóly, byly dosud jediným spolehlivým - protože faktickým - měřítkem poválečné režijní
tvorby Fr. Čápa. Nyní tedy k nim přistupuje třetí, svým způsobem pro hodnocení Čápa nejtypičtější, vesnická rapsodie Muzikant.
Jižní Čechy, Čápova stará citová i umělecká láska, krajina jeho Mlh na Blatech a Jana Cimbury, jsou znpvu zachyceny v této citové i krajinářské impresi, která je nadto zkomplikovaná i motivy problematiky sociální: muzikantská vesnice, jejíž hudební tradice, hlavně však chudoba, nutí mužské obyvatele k dalekým poutím do světa, aby zde v cirkusových arénách vyhrávali na svých houslích a klarinetech radost pro jiné a pár zlaťáků pro sebe... Ženy zatím pracují a mezi nimi je i nevěsta muzikanta Tódy, při návratu ze sezónní práce v cirkusu, zmaten shodou
nešťastných okolností, podléhá domněnce, že svou hrou zranil, snad i - zabil! Zlý kamarád Franta jej v této bláhové představě ještě posiluje, pročež housle musí do almary, povrchní nevěsta zrazuje, kapela se ocitne bez kapelníka, hodná děvečka Baruška k přichází k vysněnému ženichovi, a na trhu je místo krávy zakoupena - tahací harmonika! Její veselá píseň pak ukončuje děj tohoto filmu.
Jak vidět, celý příběh je veskrze romantický a zle idalizuje lidské osudy i realitu skutečnosti. Problematika toulavého muzikantského údélu, duševní drama jedné poblouzněné duše, jakož i profil doby a proletářské vesnice, tato jistě závažná fakta nebyla vzata autory na vědomí. Také vnitřní citová dramatičnost i lyrismus, dávající tolik možností vyzpívat filmovou plnokrevnou romanci o krásách této země a ryzosti srdcí jejich lidí, to vše uniklo. Místo toho byl dán tomuto filmu do vínku scénář problematických hodnot, plný citově i dramaticky hluchých míst, s náhražkami" dějové i dialogové vaty, nepříliš šťastně exponovaný, kdesi v polovině ztrácející dramatickou linii a rozlévající se v řadu episod.
Realita, jak jsme již podotkli, chybí; idealismus pochybné archaické ražby není pak ani vyvážen lidskou i dějovou pravdivostí. Toto je bezkrevná, bezpohlavní atmosféra, toto je zdlouhavý děj, toto je nuda nefunkčních,
nedramatických scén. Slabá nit dějové linie je zle potrhaná a rytmus filmového dramatu přechází ve zdlouhavý, únavný refrén venkovské kapely, vyhrávající
ke zdramatisovanému J. Š. Baarovi nebo, právě J. Š. Kubínovi.
Námět, nevhodný námět to zaviňuje, a špatně dramaticky postavený scénář. Takovýto Muxikanr byl stravitelný snad v dobách první republiky nebo t. zv. protektorátu, stěží však dnes, v roce 1948. Aby nedošlo k omylům: nejde nám o kulturně ideové výtky, ale o zábavu pro nejširší obec filmových diváků ! Popel nechť padá na hlavu dramaturgii, ony necht konsumují naše výtky, kají se a nezapírají, že "ony nic, ony muzikant!"
Režie Františka Čápa zachraňovala za těchto okolností, co se dalo. Čáp se znovu osvědčil nejen jako citlivý, vzácnou intuicí i smyslem pro filmové viděni obdařený umělec, on je i více ! Inteligentní inscenátor, (snad až příliš jen na talent se spoléhající, proto trochu a povrchní a cestou nejmenšího odporu směřující improvizátor.) Má vsak filmový kontrapunkt jako málokdo. Dovedl obratně zhustit dějovou řidinu a naopak obrazově i dramaticky vděčné momenty maximálně vystupňovat. Jeho pohřební průvod je obrazově vskutku nevšední podívaná, jeho návrat muzikanta Tódy s harmonikou je přes svou délku plný filmového rytmu, svěžesti i komposiční obratnosti. Začlenění krajinné je při Čápově citlivé obraznosti v harmonii s dějovým laděním filmu, na čemž má už samozřejmě zásluhy kameraman.
Huňkova kamera vytvořila snímky slušné úrovně a v řadě exteriérů (cesta pohřebního průvodu, hřbitov, zátiší mezí a polních úvozů) si zaslouží výtvarného ocenění. V interiérových stavbách K. Škvora pracoval Huňka mnohem střídměji.
Hudba - - - Hudba je páteří tohoto filmu, bez ni je děj stěží myslitelný, ona vyvolává citové i akční pohnutky a má funkci dramatickou. Jiří Fiala do ní vložil tep domova, lyričnost i sugestivnost, takže jeho hudba nakonec přesvědčuje tam, kde selhala slova. Herecky poskytl v tomto filmu režisér Čáp velkou příležitost Františku Miškovi, jehož usilovná snaha a jistě poctivý výkon jsou silně oslabovány nešťastným charakterem celé role, křečovitým pathosem i přemírou pasivity. Frant. Hanuš v roli kamaráda Franty neukázal příliš, snad následkem schematičnosti své figury. Pavle Vrbenské nemohla sedět úloha vesnické krasavice, zato Lídě Vostrčilové se podařilo zahrát přerod děvečky ze stadia nešťastné lásky až po proměnu v milující a milovanou ženu přesvědčivě. Také typově odpovídala své roli. Banda vesnických muzikantů i soubor řečných tetek byly obsazeny vesměs osvědčenými herci, kteří v těchto rázovitých figurách rozvinuli své charakterisační umění. Nelze také přejít mlčením mladého I.ádu Hájka, který nás příjemně překvapil již v Mužích bez křídel, a nyní ještě zdařileji zahrál svého kluka od lehkomyslného uličnictví až po přesvědčivé zapojení se do družného kolektivu starostí i práce dospělých.
Závěrem bychom ještě chtěli připomenout: jakés takés ethické jádro, i když značně zamlžené idealisujícím romantismem, tento příběh má. Je zde rozvinut usilovný, nekompromisní boj člověka proti celé vsi, za svou, jiným třeba nepochopitelnou věc. A pracuje se zde! Že to není sociální, umělecký ani dobový profil jihočeské vesnice, jsme již řekli. A řekli jsme také - chceme to však zdůraznit ještě jednou: Frant. Čápa jako režiséra bylo na tento námět škoda. Věříme (nikoliv slepě; sami jsme se o tom ukázkami přesvédčili), že další Čápův film, Bílá tma, teprve jasně dokáže, jakou má v Čápovi náš znárodněný film vyzrálou uměleckou individualitu, a co dovede z režiséra udělat - dobrý námět a dokonale dramatirky postavený scénář.

Autor/Zdroj: Drtílek Miloslav/dobová recenze