Mořská panna

Bohatý velkostatkář Hrdý si za pomoci svého přítele Machače obstará lékařské vysvědčení doporučující mu změnu prostředí, aby mohl manželce zdůvodnit svou cestu do ciziny. Při plavbě z Terstu do Benátek se Hrdý seznámí s opuštěnou dívkou Melanií a vezme ji pod svou ochranu. Začne ji vydávat za manželku a zahrne ji dary a šperky. Aby uklidnil své špatné svědomí, nechá poslat jeden šperk také své manželce. Ta se z přiložené lázeňské listiny dozví, že její manžel je v hotelu přihlášen s chotí, a vypraví se za ním. Melanie konečně Hrdému slíbí odměnu za jeho dary. Do milostných hrátek však vpadne muž, který tvrdí, že je Melaniin manžel. Pohrůžkami vymůže na Hrdém všechny jeho zbylé peníze. Muž i s Melanií zmizí a Hrdý po nich musí zaplatit další účty. V hotelu se navíc objeví jeho pravá manželka a Hrdému dá hodně práce jí vše vysvětlit. Nakonec manželé usmířeni odjíždějí domů a na míjející lodi zahléídne Hrdý Melanii, jak získává nového nápadníka. (Podle dobového popisku)

KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.

Podle divadelní hry Josefa ŠTOLBY , která byla znovu zfilmována v roce 1939. Jediná hlavní role Saši RAŠILOVA v němém filmu. Filmové materiály jsou považovány za ztracené.

Autor/Zdroj: Březina Václav/noticka

MOŘSKÁ PANNA, natáčená A-B filmem za režie Madeoti-Boháčovy podle stejnojmenné veselohry Štolbovy není sice ani o stupínek víc v prestiži českého kinema, ale je to konec konců alespoň průměrná veseloherní zábava na motto z r. 1901, kdy Josef Štolba získal pro ni znamenitá jména na scéně Národního divadla. A pak – pravdu sobě mluvme – proti těm všelijakým pitomostem, jež jsou k nám pod vignetou komedií a burlesek importovány – stojí Mořská panna o hezkých pár stupínků výš svou organickou situační komičností, neválející se v povidlech všelijakých slabomyslných potrhlostí, jež přispívají patrně k průbojnosti srdečné zábavy nevybíravého zámořského publika. – Nenapadne nás ovšem samozřejmě hledati ve Štolbově veseloherním talentu víc než v něm je, ale nebylo by spravedlivé neuznati, že by na plátně se roztékal a rozmělňoval. Naopak! Avantury záletného velkostatkáře Hrdého a fikanou a pikantní ženskou potvůrkou na benátském Lidu (= mořská panna! Pozor, nezaměňovat s nefalšovanou Mořskou pannou Wellsovou) – smějí se samy sobě a jsou-li konec konců dosti obratně filmově zkonstruovány (ovšem nic nového pod sluncem – naopak recepty mnohokráte vyzkoušené) naleznou u obecenstva svůj vděk. A pak – fotografie je opravdu dobrá, slečna Lu de Val (?) (made in Czechoslowakia) dá na začátečnici trumfa leckteré zahraniční filmové krasotince – protože má osobní charm, pěkné tělo a distinguovanou hru. Praní Gabinka objevila dobré charakterizační schopnosti pí Mathesiusové (zas o dobrou herečku víc), ale že bych byl nějak zvlášť nadšen panem Sašou Rašilovem v úloze statkáře Hrdého – nemohu naprosto říci. Jak je znamenitý, komický či melancholický kujon na divadle – tož na plátně je z něho, alespoň tady – jen tatrmánek, schází mu slova – fotografie nějak zkresluje jeho mimiku – zkrátka není to „náš“ Saša Rašilov. Potvrzuje znova, že dobří herci ze scény nemusí být dobrými herci na plátně – ač právě u jeho kolegy, p. Jičínského, v roli statkáře Machače – lze konstatovati nevšeobecnost i tohoto mínění. Pan Šlégl v úloze mazaného mezinárodního číšníka sice trochu přestřeloval, ale jinak to byla výborná figurka. Režie si dala náramně záležet na demonstraci svého benátského zájezdu, ale někdy udělala slušný kotrmelec. Proč právě hotel na Lidu si libuje v samých „zimních“ náladách a obrazech po stěnách – ví sám bůh. Snad aby nebylo pasažérům tak horko. A pak – proboha – kdy u nás přestane při „úvodu“ nevkus, s nímž se oznamuje např., že „dámské prádlo dodala firma XY?“ To proto, že se tam slečna Lu de Val asi dvakrát svlékne do kombiné? Kojím se nadějí, že příští film nezapomene poznamenati, že herci používají výhradně podpatků „Berson“ a zubní pasty „Elida“.

ŠTORCH-MARIEN, Otakar. Šest mušketýrů. Rozpravy Aventina. Čtrnáctidenník pro kulturu, literaturu, umění a kritiku. 1926 – 1927, č. 1, s. 10.