Marta

Je válka. Je jedno která, neboť to nic nemění na tom, že se lidé podezřívají, nenávidí, zabíjejí. Osud – nebo náhoda? – svede dohromady otce a syna ze samoty uprostřed lesů se zraněnou nepřátelskou špiónkou. Všichni tři se tak ocitnou na prahu nové války, války o to horší, protože nevyhlášené, skryté. Války, kterou mají sami v sobě.

Psychologické drama debutující Marty Novákové, absolventky režie na FAMU, klame tělem. Je strohé, až brutálně sevřené, málomluvné. Pod minimalistickým kabátem však ukrývá fascinující bohatství motivů, významů, dějů a souvislostí. Režisérka je s chladnokrevným mistrovstvím nechává kypět pod tlakem až k nevyhnutelné tragédii.

Válka tu probíhá na všech úrovních: každý bojuje s každým včetně sama sebe, všichni dohromady čelí světu tam venku a musejí zápasit i s přírodou. Vojačka Marta je plně odkázaná na péči otce se synem, ale přitom je v případě prozrazení vystavuje trestu smrti. Zchromlý otec v ní však vidí nepřítele hlavně proto, že mu coby žena hrozí ukrást dospívajícího syna, bez něhož se sám neobejde. Proto ho také skrývá před odvodem. A Marek – Marek je ztracený mezi odpovědností k otci, mladickým vzdorem, bolestně probuzenou sexualitou a hledáním matky, kterou nepoznal. Kolem chalupy procházejí vojenské hlídky a každý den končícího podzimu je jako průchod minovým polem.

Scénář vznikal téměř dva roky pod pedagogickým vedením Karla Kachyni, jehož Kočár do Vídně (1966) lze prohlásit za staršího sourozence zrovna tak deziluzivní Marty. Zatímco Kachyňa však relativizoval pohled na konkrétní historickou událost (epizodu 2. světové války), Marta zneklidňuje na obecnější rovině. Už jen proto, že se odehrává v bezčasí v neurčeném prostoru kdesi ve slovanské části Evropy. Záběry z "božské" perspektivy mohou evokovat Schormovo podobenství Den sedmý, osmá noc (1969), ale třeba i televizní reality show. Les zde figuruje jako samostatná dimenze, místo, kde platí jiná pravidla – podobně jako v Zóně ve Stalkerovi (1979) Andreje Tarkovského. Temná, animální stránka člověka a jeho vůle k přežití se tu derou na povrch stejně jako v celé řadě válečných dramat či společenských utopií. A materiál k zamyšlení přináší i způsob, jakým se v Martě zachází z tradičními mužskými a ženskými rolemi. Záměrně nejednoznačný konec pak z filmu definitivně dělá zážitek, který nedá spát žádnému divákovi.
Postava Marty byla od počátku psána na tělo Petře Špalkové. Role otce se zhostil člen činohry ND Jan Novotný, jako Marek se představí jeho žák, posluchač konzervatoře Vojtěch Štěpánek.

Scénář k absolventskému snímku Marty Novákové s prostým názvem Marta vznikal téměř dva roky pod pedagogickým vedením Karla Kachyni a nezapře inspiraci jeho známým dílem Kočár do Vídně . Připomíná však i další české snímky, např. Němcovy Démanty noci nebo Vláčilovy Stíny horkého léta

Komorní psychologické drama tří lidí se odehrává v blíže nespecifikované válečné době (kostýmy ovšem odpovídají současnosti). Není jasné kdo, s kým a proč bojuje. Lesy často křižují hlídkující vojáci na koních. Na samotě žije sedmnáctiletý Marek, skrývající se před odvodem, s invalidním otcem. Mladík chodí pytlačit do lesa a otec se stará o hospodářství a prodává úlovky ve vesnici. Je třeba být stále ve střehu. Kdyby syna odvedli, starší muž by v chalupě těžko přežil.

Oba tráví čas v tichém a odevzdaném společenství vzájemné závislosti do chvíle, kdy se do želez chytne nepřátelská vojačka Marta. Syn ji donese domů a otec proti své vůli svolí, aby tu raněná mladá žena zůstala, dokud se nepostaví na nohy. Na samotě doutná tichá, ale o to urputnější soukromá válka, směřující k tragédii. Otec se obává, aby neztratil syna. Přítomnost cizinky, ukryté na půdě, ho dráždí, probouzí v něm agresivitu i chtíč. Dospívající Marek má jiné problémy; poprvé se ocitl v těsné blízkosti ženy a neví si rady sám se sebou a s narůstající touhou. A Marta čeká netrpělivě na chvíli, kdy jim oběma bude moci ukázat záda a splnit svůj bojový úkol. Zatímco otec zná její řeč a může se s ní domluvit, Marek je odkázán jen na gesta.

Baladický snímek je psychologickým portrétem lidí v extrémní situaci. Režisérka si ku prospěchu věci a pro vlastní potěšení neodepřela citace ze svých oblíbených filmů. Zajímavým prvkem je Martina řeč. Vymyslela ji autorka, která studuje také rusistiku, společně s lektorem FF UK Iljou Lemeškinem a ve spolupráci s herečkou Petrou Špalkovou, pro niž byla titulní role od počátku napsána. Uměle vytvořený jazyk je směsicí ruštiny, litevštiny, latiny, slovinštiny a jazykových nesmyslů.

V kontextu současné české kinematografie je debut Marty Novákové výjimečný jak tematicky, tak i formou zpracování. Vyznačuje se ponurou, klaustrofobickou atmosférou (převažuje pošmourné počasí, déšť a sníh), minimem postav i dialogů, dobrými hereckými výkony a tragickým, záměrně „rozmlženým“ koncem.

ZDROJ: Filmový přehled 2006/10