Klub sebevrahů

Suicide
Až na ty sebevraždy je film totálně o   ničem.Jen jakési soustavně kladené otázky bez   odpovědí. Děj žádný, dialogy nudné a pointa   mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět,   že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala   jako omáčka z guláše a to ještě přeháním.   Námět filmu je velice slibný, prototže nikde   neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti   praskají a krev stříká až na druhé   nástupiště, ale jinak tento film nenábízí   nic.

Z počátku se film jevil jako psychologický   thriller v němž se bude pátrat po příčinách   hromadných sebevražd mladých lidí. Postupně   se však děj ubírá směrem ke klasické   „hororové“ řezničině, kde krev, končetiny   a různé orgány létají na všechny strany.   Zpracování odbočky, ve vztahu k ději ne zcela   zbytečné, v podobě úchylné partičky vedenou   exhibicionistickým Genesisem, a scéna, jež   nemá v ději filmu logické opodstatnění, ve   které si paní krájí, s úsměvem na tváři,   vlastní ruku, degraduje film takřka do odpadové   kategorie. Nic nového, ani šokujícího   Největší hrůzu ve mně vzbudil poslech   discopopové hudby v podání dvanáctiletých,   byť japonských, holčiček. Závažné téma   filmu by si zasloužilo rozhodně kvalitnější   zpracování. Několik málo psychicky odolných   jedinců spáchá sebevraždu. Po značné   mediální pozornosti těchto případů se   sebevraždy stávají módní záležitostí, jsou   zkrátka in („v metru ukončilo svůj život   padesát čtyři studentek, pojďme uděláme   rekord“). Kdo nespáchá sebevraždu, jakoby   nebyl. Jasná metafora na reklamní masáže a   následnou masovou hysterii. Tato základní, do   krajnosti přivedená, kritická myšlenka o vlivu   médií na formování názorů se však   rozplynula v neuvěřitelně trapném závěru.   Filozofující dětičky předškolního věku   opravdu nemusím.