Hamlet

Italský režisér Franco Zeffirelli se v kinematografii prosadil adaptací Shakespearovy
komedie Zkrocení zlé ženy (1966, FP 17/69), kterou pojal jako nečekaně
dynamickou, až bujarou zábavu, zasazenou do renesančních kulis. Ještě úspěšnější byl Zeffirelli s filmem Romeo a Julie (1968, FP 39/70), v němž obvyklý patos a sentiment nahradil dramatickým spádem a strhující citovou naléhavostí. Podobný realizační klíč, využívaný také v jeho operních a divadelních inscenacích,
zvolil tvůrce v roce 1990 i ve filmovém přepisu Hamleta. Shakespearovy dialogy,
plné sofismů a metafor, jsou zde většinou kráceny tak, aby děj měl co nejrychlejší
spád. Za stejným účelem jsou z původního textu škrtnuty některé vedlejší motivy (tažení norského kra levice Fortinbrase). Na první pohled možná překvapující
obsazení Mela Gibsona do hlavní role má rovněž svůj původ ve snaze přiblížit starý příběh divákům, zvyklým na kánony akčního film u. Zeffirelli se pro Gibsona rozhodl po zhlédnutí filmu Smrtonosná zbraň: scéna, v níž se zhroucený
policista Riggs nemůže odhodlat k sebevraždě, byla pro něj moderní-a výborně
zahranou - analogií známého monologu "Být či nebýL." Od patetického Laurence Oliviera (filmový Hamlet z roku 1948, FP 41/54), činervně intelektuálního
Innokentije Smoktúnovského (Hamlet, r. G. Kozincev, FP 39/64) se Gibsonův
kralevic liší extrovertní neposedností, mrštnosti a také krutostí, k níž ho opravňuje zvrhlé a nechtěně směšné okolí. Zeffirelliho Hamlet se ve "shnilém" světě umí pohybovat: stejně jako intrikující dvořané neváhá potají sledovat cizí rozhovory a některé tahy protivníka přesně předvídá (dvojice králových špehů
Rosencrantz & Guildenstem; průvodní dopisy do Anglie, obsahující rozsudek
smrti). Zatímco tragédie veronských milenců v Zeffirelliho podání koncem šedesátých let korespondovala s tehdejší revoltou mládeže proti konvencím a předsudkům rodičovské generace, nový Hamlet není osobní výpovědí ani osobitou
interpretací. Příběh váhavého mstitele je inscenován s příslovečnou Zeffirelliho
kultivovaností a výtvarnou vytříbeností, ale je příliš poznamenán racionálně
motivovanou snahou o vytvoření lehce stravitelné verze klasického díla.
-zk-, Filmový přehled 1994/5/11

Následník trůnu se po smrti svého otce stává nežádoucím. Otcovo místo na trůně i v manželském loži obsadil jeho vrah... Film je dalším z důkazů o tom, že Shakespeare oslovuje diváky všech dob.

Po legendárním a patetickém Hamletovi Laurence Oliviera (1948) a po introvertním a intelektuálním Hamletovi Innokentije Smoktunovského (1967) k nám přichází další Hamlet poněkud netradiční. Jeho tvůrce Franco Zeffirelli přistupoval k tragédii Williama Shakespeara podle podobného klíče jako k předcházejícím shakespearovským adaptacím (Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie) či ke svým proslulým operním režiím. Patos a sentiment předlohy nahradildramatickým spádem a strhující citovou naléhavostí. Obsazení titulní role hvězdou formátu Mela Gibsona signalizuje přiblížit starý příběh divákům, navyklým spíše na kánony akčního filmu. Gibsonův princ Hamlet není příliš váhavý a nerozhodný, na intrikujícím královském dvoře se pohybuje se stejnou lehkostí a prohnaností jako jeho protihráči. A stejně netradičně je pojat jeho vztah k ofelii (vynikající Helena Bonham-Carter) i k jeho matce Gertrudě (Glenn Close).

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora