Hlídač

Dvacítku panu Hrzánovi,   hlavně za ten hrozný smích,   u kterého jsem se opravdu   bavil. Ale jinak šlo o nudný   snímek, plný hluchoty a   náznaků. Možná v tom   někdo něco našel, mne však   snímek ani na tento druhý   pokus ničím nezaujal. A to   mám pana Hrzána v oblibě.

Josef Vildomec
Viděl jsem tento film jako   asi 15-ti letý a už tenkrát   mě lehce zaujal a včera jsem   si to zopakoval.Hodně   netradiční film,chvílema   úsměvný,jindy   vážnější.Co však je   nepřehlédnutelné je   herecký koncert Jiřího   Hrzána!

Lidé jsou krutí a zlí. Být   tak strážcem majáku! Tam   bych jim ukázal, že nejsem   neschopný hlupák bez   odvahy!
V této   vynikající filmové studii   děsivého dna lidské povahy   není žádný kladný hrdina.   Pochopitelně.
Mimo to   jsem si povšiml ještě   jedné neméně   znepokojující vlastnosti   onoho vzorného občana a   milujícího synáčka   bachaře Vildomce: dokud byl   plný dětinské dobroty k   lidem, trápil krutě   zvířata (svého psa a   ptáčka v kleci), ale jakmile   ze své lidumilnosti prohlédl   a začal být zlý na lidi,   odpláceje jim, hned už nesl   láskyplně kostičky   pejskovi, kterého ještě   včera nemilosrdně týral   bitím. - No, vlastně je to   docela logický závěr, a to   nejen tohoto zdařilého   dramatu. Snad jsou to dokonce   jakési spojené nádoby.
A mně bylo líto, že už   je mu konec. Pokračování   životních osudů takto   přerozeného Pepíčka   Vildomce by bylo zrovna tak   zajímavé a podnětné. Být   tak strážcem majáku!

Velmi příjemné   překvapení. Málo známý a   patrně nedoceněný film   režiséra Ivana Renče, ve   kterém exceloval Jiří   Hrzán. A co je překvapivé,   nebylo to v komediální, ale   vážné dramatické roli   lehce úchylného   vězeňského dozorce, který   má respekt ze svých   svěřenců - vězňů a tak   si své frustrace vybíjí na   nevinném tvoru, svém psu.   Ale vše má své meze a tu   následnou mentální   přeměnu zvládl po herecké   stránce Hrzán geniálně.

Jirka Hrzán v netradičně   záporné roli   zakomplexovaného a trochu   retardovaného hlídače   vězňů v kriminále. Na   vězně je měkký a hodný a   svůj vztek si vybíjí na   svém psovi, kterého každé   ráno, když se vrátí z   noční, bere na procházky a   na odlehlém místě ho   mlátí kusem dřeva. Situace   se obrátí, když mu   manželka vezme roha s   uprchlým trestancem....Děj   filmu není situován do   určité doby, vypadá to, že   by se mohl odehrávat v   třicátých létech minulého   století, režisér Ivan Renč   tak asi udělal schválně,   neboť snímek vyznívá   aktuálně v jakékoliv   časovém pásmu. Snové   sekvence hlavního hrdiny   Vildomce probíhají v majáku   u moře, kde se on cítí   osamocen a přitom rád.   Doprovází hudba Luboše   Fišera. Zvláštní film už   jen kvůli Hrzánovi, který   svůj rozpolcený charakter   hraje geniálně a je   obrovská škoda, že za svůj   kratičký život nedostal   takových příležitostí   více. Další zajímavou roli   uprchlého vězně si zahrál   hudební skladatel Karel   Mareš. Hlídače bych   zařadil mezi poslední   snímky už definitivně   doznívající Nové vlny.

Tak toto je opravdu husté.   Doslova mě to přikovalo k   obrazovce a sledovala jsem to   jedním dechem. Někomu to   třeba může připadat   nudné, kdo nemá rád   psychologické filmy, tak ať   se nedívá. Ale mě to   opravdu zaujalo.

Stále skvělý film
I po letech skvělý film a to   nejen pro vynikající výkon   Jiřího Hrzána.Povšimněte   si i obsazení některých   rolí méně (či mnohdy i   zcela vzácně viděnými   herci (pražský kabaretní   herec pan Loužecký či   semaforský skladatel a   režisér Karel Mareš)