Drsné jaro

Nějaká freska, ne? Nuže, co   jsem zjistila? Že tlak,   vytvářený na japonské   studenty posledních   ročníků středních škol   je OBROVSKÝ! Maturita se u   tak soutěživého národa   stává vysoce zátěžovou   záležitostí, na kterou   navazují neméně důležitá   rozhodnutí, třeba - co dál?   Univerzita, práce, yakuza?   Já osobně bych si vybrala   psychiatrickou léčebnu nebo   vězení, protože ti, co tam   mají být, jsou evidentně   všichni venku... A teď beze   srandy, ten drsný černohumor   má podprahový význam - jsou   v něm zakódována   varování, jak divokou   demokracií a všeobecnou   připosraností pozbýváme   vlády sami nad sebou a tím,   jak boříme mantinely,   zadupáváme zbytky sebeúcty,   ze které by nové generace   mohly čerpat a ne zoufale   dumat, co vlastně se sebou...   Tak, taky si zatleskám,   šestkrát... s   přihlédnutím k poutavé   spolupráci kamery a hudby.

Obsahově téměř o ničem.   Skupina znuděných blbečků   tyranizuje školu, šikanuje   učitele a provozuje   sebevražednou hru. Film o   zbytečných existencích.   Punk is not dead. Vše bez   nějakých širších   souvislostí. Hluboká   sociologická studie to   rozhodně nebyla. Nějak mně   to všechno připadalo jako   jedna velká póza. Všeho   však do času. Každá   květina rozkvete, …a pak   zvadne. Dějové nedostatky   vyvážilo filmové   zpracování, ač k ději   kontrastní tak poetické.   Dalo by se říci, že   kontrastní byla většina, po   sobě jdoucích, záběrů.   Šikana, kvetoucí stromy,   vražda, zalévání kytek,   apod. Ve filmu se říká:   „Lidi, co vědí, co   chtějí, mě děsí“. Mě   děsí lidi, co to nevědí.