Člověk sleduje let ptáků

První uzbecký film v mém   životě, i když tenkrát   jsme to házely všecho do   jednoho pytle jménem SSSR, a   hned taková pecka. Málokdy   se mi u filmu stane, že   začnu přemýšlet, jaký   způsob sebevraždy je   nejlepší a ten mne neopustil   po celou dobu snímku. Jenže   to mělo háček, břitvy ani   žiletek nebylo, špagát taky   ne, navíc kde se tady mám   pověsit. Tak, že by snad   skok z okna? Dobrý nápad,   ale neproveditelný, kino je   přece ve sklepě. Co naplat,   musím se to snažit dokoukat   příčetný. Pokud se snažil   režisér o to, aby divák na   jeho film už nikdy   nezapomněl, tak se mu to   rozhodně povedlo. Jeho dílo   mne bude strašit až do   smrti, protože něco tak   obludného jsem už dlouho   neviděl. Nemám tušení jak   vypadal scénář, ale to je v   podstatě jedno, důležité   je, co s ním režisér   provedl. Výsledný tvar   překonává dokonce i pokusy   doktora Mengeleho, některé z   nich , ač to lékaři neradi   přiznávají, posunuli   lékařskou vědu kupředu,   ale tohle? Tímto filmem se   totiž dostáváme na   setinový led, kdy si klademe   nejprimárnější otázky, co   je ještě umění, zda to   není jen samoúčelná   exhibice, neschopnost, atd.   Nemá cenu rozebírat proč a   jak, je mi jasné, že   někteří lidé by dokázali   tento film zpracovat do   stostránkové doktorantské   práce, dokonce vím i z čeho   padnou do extaktických   křečí, avšak to nic   nemení na faktu, že si   režisér hraje na velkého   umělce, který vytvořil   dílo přesahující čas a   prostor a někteří mu to   dokonce zbaštili. Není se   tedy čemu divit, proč naši   rodiče proklínali měsíc   Československo –   Sovětského přátelství.