Červená pustina

Jak už je u Antonioniho   zvykem, předvádí nám   pocity osamělosti jedince   mezi nepřátelským světem.   Neurotické stavy Giuliany a   její představy v   odpuzujícím prostředí jsou   zdůrazněny barevnými   efekty, což je brilantní   práce kameramana Carla Di   Palmy, který i později   našel celosvětové   ocenění. Film jsem viděl v   šedesátých letech v Klubu a   stále hodnotím jako jeden z   nejlepších režiséra   Antonioniho.

Monika Vitti je zde krásná,   ale film je pro diváka dosti   náročný a kdo chce vidět   nějaký akční film, tento   film má hvězdičku a není   pro něj vhodný...

Vysoce ceněný film,   poslední z tetralogie citů   M. Antonioniho a podle toho to   taky vypadá - deprese,   psychická nevyrovnanost   hlavní postavy, která ač   má malého sympatického   syna, kterému by se mohla   plně věnovat a realizovat   se, tak se zmítá ve svých   vlastních pocitech být či   nebýt.Jak je napsáno v   komentáři od Noerony, která   to perfektně vystihla - po   tomto snímku se budete cítit   velmi mizerně.

Industriální krajina   protkaná geometrickými   tvary, zemité barvy v   pravidelných intervalech   překřikované červenou,   vše podbarveno kvílejícími   a rezonujícími tóny +   stopáž 114 minut =   spolehlivé docílení   slušné deprese na dobrou   noc. Pokud film sledoval tento   účel, potom bylo zbytečné   zabývat se neurotickou paní,   tápající v mlze i v sobě   způsobem dosti nepřehledným   a matoucím. Pokud jeho výzvy   mířily k ekologickým   aspektům, v tom případě   chvályhodně předběhl svou   dobu, ovšem v šedesátých   letech ještě plakal na   špatném hrobě. Nicméně   dávám, pro mě samotnou   těžko uvěřitelných   čtyřicet procent, už jen za   to, že mě donutil cítit se   tak mizerně.