Bibliotheque Pascal

Herec, scenárista a režisér Szabolcs Hajdu patří k nejvýraznějším maďarským filmařům střední generace, avšak u nás se setkáváme v kinech až s jeho čtvrtým celovečerním hraným snímkem Bibliotheque Pascal, zachycujícím bizarní a fantastický příběh Mony, napůl Rumunky, napůl Maďarky, která se při své cestě životem nedobrovolně ocitá v exkluzivním liverpoolském bordelu, v němž prostitutky (a prostituti) představují různé literární postavy. Ona je nucena „hrát“ roli Jany z Arcu podle dramatu G.B. Shawa Svatá Jana. – Na svá podivuhodná dobrodružství vzpomíná Mona před úředníkem sociálního odboru, když usiluje o svěření malé dcerky Vioricy do své péče. Dítě má po otci, podivném zločinci Viorelovi, s nímž se Mona krátce setkala na mořské pláži, schopnost „promítat“ své sny do skutečnosti. Bylo kvůli tomu odebráno kartářce Rodice, jíž je Mona nechala v opatrování, když se vydala se svým údajně nemocným otcem, pasákem Gigim, do Německa. Právě tady se jí zmocnil gang, kšeftující s bílým masem, a dodal ji do Anglie. Emancipovaná a soběstačná Mona zmrzačí zdánlivě vlídného majitele nočního podniku Pascala a má zemřít jako Desdemona v rukách dvou maskovaných klientů. Zachrání ji Viorica prostřednictvím svého snu. – Žánrově neujasněný snímek, střídající road movie s melodramatem, humorné i drastické scény, a zejména mísící „reálno“ s „nadreálnem“, se rozpadá na dvě poloviny. V první sledujeme Moninu cestu po Rumunsku ve stylu Kusturicových balkánských „rejů“, ve druhé se ocitáme ve výtvarně pojatém světě Pascalova nočního klubu pro intelektuály, kteří si v něm dopřávají nejrůznější sadomasochistické perverze. Podle režiséra Mona není oběť, sama je režisérkou svého života a rozhodování mezi možnými alternativami je pouze její osobní zodpovědností. Přesvědčivě ji ztělesnila stálá herečka z Hajduových snímků a jeho manželka Orsolya Török-Illyésová; v roli Vioricy se objevuje jejich dcerka Lujza Hajduová. – Snímek je sice maďarsko-německou koprodukcí, ale mluví se v něm téměř výhradně rumunsky.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/11

Cena pro Bibliotheque Pascal
Komise Mezinárodního filmového festivalu Ostrava Kamera Oko, který trval celkem 10 dní a v jehož rámci bylo uvedeno celkem 81 filmů, ocenila jako vítěze „náš“ film Bibliotheque Pascal (AČFK jej do distribuce uvedla 30. září). Cenu osobně převzal kameraman filmu András Nágy. Porota udělila cenu podle slov mluvčí festivalu Gabriely Zajícové „jako výraz uznání silně expresivního obrazu ve filmu. Zaujal ji evropský příběh pokrývající rozsáhlý prostor a několik stylistických nálad, který zároveň zachycuje humanistický příběh - poetický, humorný, temný i bizarní.“ Kvalit oceněného snímku si všímá i recenze časopisu Respekt a také hodnocení diváků na portálu ČSFD.cz (v době uzávěrky měl film76%).

Oceněný sníměk maďarského režiséra Szabolcse Hajdu (mj. Bílé dlaně) je fyzická i duševní road movie o cestě z východního bloku do britského nevěstince a bezesporu patří k nejzajímavějším evropským filmům z poslední doby. Hodně napoví už výrazný trailer.
AČFK 10.2010

Hlavní hrdinka Mona touží získat zpět do výchovy svou malou dcerku, předtím však musí úředníkovi sociální péče vysvětlit svůj osud, kvůli němuž se dosud o dítě nemohla starat. Retrospektivní vy­právění o tom, kterak se stala obětí prostituce,
vydírání a magie, jež je kostrou příběhu, vystihu­je přesun z šedivého východního socrealismu do mnohobarevného západního magického realismu, místy okořeněného i notnou dávkou surrealismu. Tato neutěšená Monina pouť a následný návrat do Maďarska má v sobě mnohoznačnou symboliku se širokou možností interpretace. Režisér szabolcs Hajdu sám považuje tento příběh za osobní vzpo­mínku na své dětství, kdy si sám v jasnějších bar­vách maloval lepší život. stejně tak autor dodává, že fantazie lepšího života v podobě nadsazených
příběhů bývá dodnes, zejména u sociálně slab­ších lidí, na denním pořádku. O tom, že může jít o zcela liché představy, pojednává jeho poslední film, který bude na podzim uveden v české klu­bové distribuci. Mimo výrazných surrealistických
prvků, které byly k vidění již zejména v jeho filmu z roku 2001 „Mizerné věci“, film oplývá mj. také precizní kameramanskou prací Andráse Nagye, který s režisérem spolupracoval již na předchozím vynikajícím filmu „Bílé dlaně“ (2006) – po obsa­hové i formální stránce strhujícím příběhu muže, který zasvětil svou kariéru gymnastice – snímku, jenž byl přijat s nadšením na všech světových fes­tivalech. Podobný potenciál má i Hajduův nejno­vější snímek.
Třinecké filmové léto 2010

Ceny: Týden maďarského filmu 2010: nejlepší film, nejlepší kamera

Osmatřicetiletý maďarský režisér Szabolcs Hajdu sklidil poprvé mezinárodní úspěch v roce 2006 na filmovém festivalu v Karlových Varech svým druhým celovečerním filmem Bílé dlaně (Fehér tenyér). Odnesl si čestné uznání soutěžní sekce Na východ od Západu. Název sekce by se dal použít i jako přízvisko jeho nejnovějšího dramatu, které přináší další maďarský pohled na současnou podobu evropské bipolarity.
Hlavní hrdinka Mona (Orsolya Török-Illyésová) s maďarsko-rumunskou krví vypráví nebývale příjemnému úředníkovi na sociálce svůj příběh. Chce totiž získat zpět do péče svou malou dcerku. Po dobu „služební cesty" do Anglie ji nechala u své tety jasnovidkyně Rodicy (Oana Pelleaová) a ta výchovu organizačně nezvládla. Životní eskapády krásné Mony již od prvních minut nabírají zajímavých surreálných kontur a díky narativní mnohoznačnosti se snímek brzy posune ze sféry sociálního realismu do překvapivě příjemné roviny realismu magického. Samozřejmě jen z pohledu diváka, neboť zkušenosti, které Mona získává během své nedobrovolné prostituce v liverpoolském bordelu pojmenovaném Pascalova knihovna, příjemné nejsou. Mizanscéna dýchá zvláště nechutnou atmosférou, která jako kdyby vznikla spojením mléčného baru z Mechanického pomeranče (A Clockwork Orange, 1971) a většiny videoklipů Lady Gaga. Stylizace nevěstince představuje maximální kontrast se světem na východě, ale i s vytouženým ideálním světem, který západ pro spoustu Východoevropanů stále představuje. Vizuální ztvárnění dále reflektuje dimenzi nekonečné a nezávislé „balkánské" duše. Lidé za staletí uvyklí na „světský" způsob života vyprávějí báchorky a přikrášlují pravdu, aby jednoduše dokázali přežít. Fantaskní sekvence režisér obhajuje zvykem z dětství, kdy si v šedi sídliště představoval „barevnější" realitu. Efektní kamera Andráse Nagyho podporuje surrealistickou bizarnost dramatu, které se raději vyhýbá hlubším morálním komentářům a spíše se soustředí na jednoduchou tragikomičnost každodenního lidského cirkusu.

Kristýna Pleskotová, 36.LFŠ 2010