Bellflower

Plamenomet u magorů doma... ho ho ho, jasný   spojler od samotného tvůrce. Už z prvních   záběrů je jasno, že hoši nebudou moc v cajku   a následujících několik scén dojem podtrhne -   posedlost plamenometem a Mad Maxem slouží s   pomocí hektolitrů chlastu jako jediná   "smysluplná" náhražka nicoty jejich   existence (nevšimla jsem si, že by tam kdokoli   chodil do práce) a divákovi se tak vtírá   děsivá otázka: "Kolik může být na   světě takových nedospělých chlapů, co se   zaobírá postapokalyptickými kravinami s   vážností pracovního pohovoru?" Odpověď   snad ani nechci znát. Není divu, že se něčeho   hlubšího ve svém mizerném životě chytí jak   tonoucí stébla a pokud jim mezi prsty vyklouzne,   ohlásí se fááákt ošklivý, neléčený   depky. A řešení? Jedno by tu bylo, třeba to   podle Aidena: "Dokážeš si představit,   jezdili bysme na místa a parkovali tak, aby to   vypadalo cool, poflakovali se s cigárem, opírali   se o auto a vypadali cool a nechali lidi na nás   civět. Mohli bysme se zfetovat, uprostřed   divočiny, jet 150 mil v hodině nazí po   dálnici, vyklánět se z oken a střílet z   brokovnice po značkách a zasranejch památkách   a zajících..." Ubožáci, chtěli by   vypadnout od všech těch sraček a nechápou, že   se potáhnou za nima... Když nemám šanci se   absolutně s kým ztotožnit, mívám velký   problém s hodnocením. K původním čtyřem   hvězdám za zajímavý vizuál, civilní projev   Evana Glodella (včetně jeho nakažlivého   pochechtávání) a deptající, přiléhavou   hudbu přidávám další, za mementní přínos k   průseru popsaném jako "dravá vize   nedospělosti a fanatické egocentričnosti   vycházející z krize maskulinity v současné   společnosti", protože, jen když už se   někdo začnete ládovat totálníma hnusárnama   bez nebezpečí smrti hladem, něco je špatně.