A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

Intimní snímek natočený podle posledních drásavých dopisů, které Božena Němcová adresovala z Litomyšle svým přátelům a dětem. Uchýlila se tam po rozchodu s manželem, aby konečně byla samostatná a mohla psát. Zároveň však věděla, že její nemoc postupuje a na všechno je už pozdě. Film není oslavným životopisem spisovatelky ani příběhem českého národního obrození, představuje nový, moderní pohled na Němcovou jako na světovou osobnost formátu Virginie Woolfové či Fridy Kahlo. Je to portrét ženy, která za právo být sama sebou bojovala proti společenským konvencím, lidské malosti a někdy i sama proti sobě. Vynikající výkon Corinne Harfouchové doplňuje plejáda českých herců. Nejzajímavější česko-německý kulturní počin posledních let. (FebioFest 2006)
(oficiální text distributora)

Psychologický historický snímek německé scenáristky a režisérky Dagmar Knöpfelové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu zachycuje poslední dny Boženy Němcové (1820-1862). Základ scénáře tvoří koncepty tří dopisů Vojtěchu Náprstkovi, jež spisovatelka psala (přesně dva měsíce před svou smrtí) 21. listopadu 1861 v Litomyšli, kam se uchýlila po útěku od manžela. Doufala, že zde nalezne klid a sílu k další tvorbě. Byla však tak utrápená zdravotními problémy, rodinnými a finančními starostmi, že nebyla schopna soustředit se a pracovat na svých sebraných spisech, a věnovala se alespoň této korespondenci. V nedokončených a nikdy neodeslaných dopisech otevřeně a s nezvykle intimními podrobnostmi hovoří o svém tělesném utrpení, o duševním i fyzickém strádání, o nelehkém a často dramatickém soužití s opileckým a hrubým manželem i o svých dětech, zejména o dceři Doře. Ztrápená žena na svůj osud nežehrá, spíše jej komentuje. Čím více trpí její tělo (měla rakovinu ženských orgánů), tím více a barvitěji se jí vybavují i šťastné chvíle prožité ve společnosti či s milenci. – Namísto tradičního životopisného snímku představuje dílo pokus o studii nevšední ženy, která se narodila do nesprávné doby. Byla velkou vlastenkou, měla nadání i potřebu tvořit, půvab i úspěch, byla však příliš volnomyšlenkářská na to, aby se dala svazovat dobovými konvencemi či manželstvím, příliš emotivní, aby přestala neúnavně hledat velkou lásku. To vše bylo na hony vzdáleno tomu, co od své ženy očekával Josef Němec, jenž je ve filmu vylíčen v podání Bolka Polívky tradičně poněkud zjednodušeně jako domácí tyran, lakomec a opilec. – Poprvé byly dopisy uveřejněny v Literárních novinách č. 48/95. Dagmar Knöpfelová vycházela ze stejnojmenné publikace zmíněných dopisů vydané v Německu v roce 1997. Již v roce 1999 napsala první verzi, kterou v roce 2000 inscenovala na divadle v rodném Heilbronnu. O čtyři roky později vznikl citlivý snímek s věrohodnou dobovou atmosférou a se soustředěným hereckým výkonem Corinny Harfouchové. Slabinou díla je jeho monotónnost. Vyprávění se odvíjí ve vzpomínkách, zachycených v dopisech, přičemž tytéž události jsou nazírány z různých úhlů, jak Němcová přepisuje text. Druhou rovinu tvoří opakující se akt psaní dopisů, spojený s autorčiným fyzickým trápením. Film se natáčel v Čechách s českým štábem a s českými herci. V této souvislosti je nutné připomenout, že se bohužel nikdy nerealizoval dlouholetý projekt Věry Chytilové o Boženě Němcové, nazvaný Tvář naděje. Režisérka napsala strhující scénář již v roce 1972. Za normalizace však nemohla točit z ideových důvodů a po listopadu 1989 jí v tom zabránily finanční podmínky (vedle filmu se tehdy uvažovalo i o TV seriálu).
-kat-, Filmový přehled 2006/7