Ašoka

Největší a nejvýznamnější indický   panovník v dějinách ve značně zkresleném   úhlu pohledu. Opět, jak už to bývá u   historicko-životopisných filmů... Vůbec nebyla   věnována pozornost tomu nejhlavnějšímu, čím   císař Ašóka především vynikl a co z něj   teprve udělalo velikána: tedy pozdějším   létům své vlády, kdy šířil buddhismus.   Viděli jsme jen nudné mocenské boje,   nekonečné válčení a milostné vášně, tedy   to nejobyčejnější, leč lidužel pro masy   zároveň i to nejpřitažlivější. - Indické   filmy jsou jinak pro Zápaďana ohromná exotika:   tu příjemná (zakázán je např. veškerý sex,   včetně líbání), tu méně stravitelná (až   přílišná prostinká jednoduchost). Nejlepší   z celého filmu jsou snad ty vložené hudební   klipy. Nadšení vyznavači indické kultury, k   nimž patřím i Já, si možná ani nepřijdou na   své tak, jak by se domnívali.

Indická kinematografie je svět sám pro sebe.   Tímto filmem se snaží vykročit do světa,   ovšem prozatím jen jednou nohou, druhou pevně   stojí v Bollywoodu, a to především zásluhou   přítomnosti nezbytných pěveckých a   tanečních scén, trochou té indické komiky,   tématem nezdolné lásky a hrdinství a hlavně   neskutečným teatrálním projevem. I když   nepatřím k obdivovatelům a příznivcům   těchto filmových postupů, kvituji, že si   indičtí filmaři, i v období globalizace   všeho, zachovávají svoji tvář a nesnaží se   zapadnout do hollywoodské uniformity, prozatím.   I přesto, že film působí, z mého pohledu,   dosti nevyváženě, a pro mě i nezvykle,   bollywoodskou produkci nevyhledávám a zřejmě   nebudu ani po tomto filmu, má příchuť něčeho   jiného, co by nemělo být opomíjeno.

Navzdory bohaté historii se indičtí filmaři   dobovými tématy moc nezabývají (pokud se   týká mainstreamové kinematografie). Asi proto   jim to moc nejde a ze všeho nejhorší je, když   z toho začnou dělat umění. Pak už to   nezachrání ani hvězda Shahhrukh. O   „umělecký dojem“ se stará výhradně kamera   - prostřednictvím detailních záběrů na herce   ve stylu Tenkrát na západě, detailů,   prostřihů, „zpomalenin“ apod. Těch několik   málo hudebních čísel pak působí zcela   neorganicky a nesmyslně jako nutnost, ne něco co   ilustruje nebo lehce posouvá děj, jak je v   indických filmech zvykem. Totéž se týká   komických meziher. Dojem bohužel kazí i ne moc   dobrá hudba – v paměti vám neuvízne jediná   melodie, jediný motiv a to je co říct. Celou   dobu čekáte, když už se film definitivně   rozsype, ale v poslední třetině překvapivě   trochu nabere dech a začíná jakž takž   fungovat, což je ovšem na tak ambiciózní   projekt hodně málo.