FDb.cz - filmová databáze

Další z příběhů dvou totožných   brundibárů Bernardů Bombusů,   kteří tentokráte vedou spor o   tom, kdo z nich je starší a   objasnit tuto situaci jim má   nalezený, lidmi sestavený   atlas hmyzu. Nejenom, že jim   spor atlas nedokáže rozřešit,   ale díky němu zjišťují, že   jsou vlastně hmyzem, s čímž   rezolutně nesouhlasí a svou   hrou na basu to dají autorovi   jasně najevo. – I když nejsou   příběhy těchto dvou nachlup   stejných čmeláků známé tak,   jako ty z mechu a kapradí, od   rybníka Brčálníka nebo o malé   čarodějnici, jde stále o velmi   vtipnou podívanou, která   dětského – a nejen toho   dětského – diváka nikdy   neomrzí. Přičteme-li k tomu   nenapodobitelný výtvarný   rukopis Zdeňka Smetany a   výtečný hlasový projev Jiřího   Sováka, jsou příběhy těchto   dvou čmeláků dalším klasickým   dílem československé animované   školy.

Taková kreslená „miniatura“...   úsměvná hříčka... o konfliktu   mezi člověkem a strojem, aneb   pokrok se nedá zastavit. A jak   takový civilizační rozvoj   společnosti může taky   dopadnout, se můžeme podívat v   tomto krátkém kresleném snímku   tvůrců Václava Bedřicha a   Vladimíra Jiránka. Ti s   humorem a nadsázkou   automatizovaný svět   „polidštili“ – daly automatům   lidský smysl pro humor – a ty   si z našeho hlavního lidského   hrdiny dělají jednu srandu za   druhou a provádějí mu   nejrůznější „žertíky“. V   závěru se hlavní hrdina sám   stává, vhozením mince do svých   úst, připomínající otvor na   mince, jakýmsi automatem v   tomto „lidském“ světě...   člověk se rázem proměnil v   automatizovanou a naopak   automat v lidskou „bytost“.

5 herců, 30 minutová stopáž a   jeden mravokárný příběh o   jedné rozmazlené princezně...   ale především velmi milá   pohádka pro celou rodinu na   zpestření svátečního   odpoledne.

Bohouš podruhé
Průměrné, ne-li podprůměrné,   volné pokračování legendární   televizní komedie o jednom   nenasytném bernardýnovi   Bohoušovi. Místo Bohouše zde   máme jeho domnělého syna   Josefa, Sováka vystřídal Miloš   Kopecký (jakožto bratr   postavy, kterou v prvním díle   hrál Jiří Sovák) a Vladimír   Menšík si svou roli s velkou   chutí zopakoval i zde. Zatímco   první díl si vystačil defakto   se třemi osobami, v druhém je   již do pomsty zapleteno mnohem   více postav. To, co drží toto   pokračování mimo šeď průměru,   je jednoznačně herecké   obsazení v čele s výtečným   Vladimírem Menšíkem, jemuž   dokonale sekunduje Josef   Hlinomaz. Kvalitu tohoto dílka   dokazuje rovněž fakt, že   ačkoliv je Bohouš na   televizních obrazovkách téměř   každoročně, Bohoušův syn se na   ní neobjevil již více než   deset let, ne-li více!!!

Rokycany versus Sedlčany
Malá televizní hříčka o jedné   manželské rozepři aneb   pojedeme letos na vánoce za   maminkou do Sedlčan nebo za   druhou maminkou do Rokycan.   Vladimír Menšík a Iva   Janžurová společně rozehrávají   herecký koncert dvou hvězd,   kterému – rovněž výtečně –   sekunduje Vladimír Dlouhý jako   jejich chápající syn. A   nakonec jedna hláška, kterými   je tato inscenace doslova   nabitá: „Milá Marie, já jsem   ti něco zatajil. V naší rodině   nebylo všechno vždycky tak v   pořádku, jak jsem se stavěl.   Náš pradědeček jednou řek, asi   v takovýhle situaci, babičce:   „Pojď si zaplavat.“ A ona šla   a zapomněla, že neumí plavat.“

Krátká groteska z   dvanáctidílné série veseloher,   které pro společnost Mutual   natočil Charles Chaplin.   Snímek je především řadou   divokých honiček, ve kterých   se Chaplin, který se coby   strážník snaží uniknout svému   pronásledovateli – největšímu   postrachu svého policejního   rajónu (jako vždy výtečný   hromotluk Eric Campbell), ale   vedle toho obsahuje rovněž   několik dokonale   propracovaných gagů a scén,   které i po téměř století (!!!)   dokáží zaručeně rozesmát. Snad   nejvtipnější je ta, ve které   se Chaplin coby novopečený   strážník setkává poprvé s   největším postrachem svého   policejního rajónu (hromotluk   Campbell) a snaží se dostat k   policejnímu telefonu   upevněnému na pouliční plynové   lampě, aby přivolal posily...   A jak si v této   nezáviděníhodné situaci náš   tulák-policista poradí, nebudu   prozrazovat... Na to se   podívejte již sami...

Je to tulák, není to tulák… je to tulák!!!
Film jako takový je pouze   improvisovaným a na filmové   plátno zaznamenaným výstupem   Chaplina na automobilových   závodech dětských aut. Jako   takový by samozřejmě upadl v   zapomnění nebýt právě Chaplina   a především jedné vpravdě   historické skutečnosti… poprvé   se zde americkému publiku   představuje postava tuláka.   Sice to ještě není přesně to,   co znají milióny diváků na   celém světě, ale hrubé obrysy   této postavy zde již jsou.   Nejedná se ani o první film   Chaplina v této masce, tím je   Chaplin v hotelu, ale jde o   první film s touto maskou,   který americké publikum mělo   možnost zhlédnout, Chaplin v   hotelu byl do kin uveden až o   dva dny později... a zrodila   se legenda, legenda zářící   dodnes. Z tohoto důvodu dávám   i tak vysoké hodnocení, které   si tento snímek jinak   nezaslouží.

Výborná kreslená úchylárna.   Oni i poláci umějí dělat   ulítlý kreslený filmy. A ta   závěrečná postelová scéna!   Doporučuji.

I když z díla vyčnívá lidovost   jako sláma ze slamníku, je   toto zpracování Tylovy   báchorky plné příjemných   písniček svěží a sršící   vtipem, a to vše navrch   podpořeno výbornými hereckými   výkony Václava Postráneckého   (jako čert Salamandr) a Jany   Hlaváčové (jako vdavekchtivá   Kačena) a dalšími skvělými   herci. Suma sumárum: já se   náramně bavil, obzvláště, když   se na improvizovaném   hospodském jevišti objevil   Josef Bláha jako dvorní rada   Ludimor.

Poslední hřebíček do rakve, a   někdy bohužel doslovně. Při   natáčení umírá Jean Girault,   rovněž autor Zelňačky René   Fallet. Louis de Funés již zde   vypadá dosti sešle a role mu   již vůbec nesedí. Ačkoliv   předchozí snímek Zelňačka   nesklidil velké divácký ohlas,   přece jenom byla role v tomto   filmu bližší věku, ve kterém   se Funés nacházel, a jako   četník již působí dosti   trapně. Film se stal posledním   snímkem tohoto francouzského   komika a nebylo to důstojné   zakončení jeho filmografie...

Kouzlo vyprchalo...
...poslední dva díly   četníkovské série nikdy neměly   být natočeny. Ale stalo se a   tak se zde strážmistr Cruchot   setkává s návštěvníky z   vesmíru, kteří se snaží   infiltrovat i do jeho   četnického sboru. Nápad možná   dobrý, poplatný své době, ale   zcela nevyužitý, lépe vyznělo   mimozemské téma v přepisu   knihy René Falleta Zelňačka.

Hořkosladká komedie je   příběhem o třech manželských   párech, které spolu pravidelně   tráví svou dovolenou. Jejich   přátelství je však narušeno,   když se jeden z těchto párů   rozhodne rozvést a rozvedený   muž si sebou přivádí novou   mladou přítelkyni. V průběhu   jednoho roku, na pozadí čtyř   ročních období (od jara do   zimy) sledujeme, jak se s   touto situací vyrovnají   zbývající dva páry a kam se   posune jejich dlouholeté   přátelství... Snímek je prvním   zcela autorským filmem Alana   Alda a stal se zároveň i jeho   nejúspěšnějším – v roce své   premiéry se stal jedním z   komerčně nejúspěšnějších a   zároveň uspěl i u kritiků,   kteří mu udělili řadu nominací   na prestižní ceny. Od svého   vzniku možná již trošku   zestaral, ale i tak pro mě   zůstává příjemnou sondou   partnerských a mezilidských   vztahů, filmem, na který se   vždycky rád znovu podívám...

Další klasika éry němého filmu   a také další z dlouhé řady   klasických hororů studia   Universal. Hvězdou snímku je   Lon Chaney, který zde podává   jeden ze svých životných   výkonů. Dnes už se u tohoto   snímku bát nebudeme, přesto se   ve filmu nalézá několik   impozantních a děsuplných   scén. Jednou z nich je ta, ve   které Christine strhne   fantomovi jeho masku, aby   viděla jeho pravou tvář. Avšak   tím největším vrcholem –   alespoň pro mou maličkost – je   maškarní bál a scéna, ve které   Lon Chaney schází ze schodů   jako rudá smrt. V některých   verzích snímku můžeme tuto   scénu vidět i v barvě,   konkrétně v červené, a díky   tomu nabývá ještě více na   působivosti. Ne nadarmo se dá   říci, že Lon Chaney byl   ztělesněním smrti, a když ta   „smrt“ v roce 1930 zemřela,   mnoho lidí si plně uvědomilo,   jak moc jsou i oni smrtelní.   Dokonale působí rovněž výprava   filmu, zvláště podzemí   pařížské opery. Původně byl   záměr studia natočit film v   autentickém prostředí pařížské   opery, ale protože by musela   být po dobu natáčení uzavřena,   bylo od tohoto záměru upuštěno   a pařížská opera – i se svým   tajuplným podzemím – byla celá   postavena v Hollywoodu, kde   mimochodem stále stojí a je   jednou ze zdejších atrakcí. I   přes mnohé klady tohoto   snímku, mi přijde film trochu   rozvláčný a pro dnešního   diváka, navyklého na svižné   tempo, proto méně stravitelný.

Jedna hvězdička navrh za   Josefa Kemra a jeho zcela   unikátní pěvecký výkon při   písni Kde domov můj (včetně   druhé sloky).

Ty vado, Kája předvedl v úvodu   a v závěru takovou taneční   kreaci, že mi až čelist   spadla. A to karate!!! Jinak   spíše podprůměrný televizní   pořad sedmdesátých let.

Louis de Funés jako vynálezce a oddaný manžel
Asi poslední film tohoto   francouzského komika, který   stojí za to opravdu vidět.   Skvěle se své role ujala   rovněž Annie Girardot, která   je Funésovi rovnocenným   partnerem, a společně vytváří   jeden z nejúžasnějších   manželských párů francouzského   filmu (nelehkou úlohu měla   Annie po Claude Gensac). Ve   své podstatě je film postaven   na zcela banální zápletce   různých pohledů na svět   jednoho manželského páru a je   spíše sledem celé řady   nápaditých gagů, které jsou   postaveny nad samotný příběh.   Naprosto dokonalá je scéna s   deštníkem, scéna podpisu   kontraktu s Japonci nebo scéna   s dech beroucí kulečníkovou   destrukcí... "Můj volební   program ve třech bodech: za   prvé plná zaměstnanost, za   druhé plná zaměstnanost, za   třetí plná zaměstnanost."

Mám právo na babičku...
Jedna z méně známých komedií   mistra zábavy Louise de   Funèse, ve které se   vše točí kolem jedné   „neidentifikovatelné“ mrtvoly   a potřeby se jí velmi rychle,   nenápadně, ale především   dokonale zbavit, a to všechno   v situaci, kdy je váš dům plný   cizích lidí, a ke všemu máte   za zadkem jednoho neodbytného   policejního komisaře... aneb   kdopak to byl zahrabán pod ten   altán, když ne pan JO?!?.   Tahle výchozí situace je jako   stvořená pro gejzír   nejroztodivnějších gagů, avšak   ty se až na pár světlých   výjimek (zvláště zapojí-li se   jistá pohovka nebo   šestnáctiletá babička)   nedostavují. Film samotný   nezapře své divadelní kořeny,   a proto se zde nabízí srovnání   s Oskarem, vedle kterého je   ale chudým příbuzným. Jistým   plusem pro tento snímek je, že   oproti většině mistrových   filmů z jeho slavné éry, není   tak zprofanovaný a na   televizních obrazovkách jej   můžeme vídat opravdu jen   zřídka. Snad za to může dabing   filmu. Ten původní s   Františekem Filipovským leží   někde hluboko v archivech (to   v tom lepším případě) nebo je   nadobro zničen (v tom horším,   avšak jeho ukázku lze na webu   najít, tak se snad někdy   dočkám i toho původního). A   Jiří Cízler, který po něm v   případě tohoto snímku převzal   štafetu, nedosahuje jeho   kvalit, ale na rozdíl od   jiných pokusů nahradit   nenahraditelného Františka   Filipovského dopadl Cízler   docela obstojně. Suma sumárum:   Žádná sláva, ale koukat se na   to dá. Existují i slabší filmy   tohoto mistra.

Další z řady televizních   spících „klenotů“, které radši   měly zůstat tiše podřimovat v   archivních fondech české   televize. Suma sumárum: ztráta   času; jednou toto dílko viděti   a více po něm toužiti již   nebudete... pokud nejste   skalním fanouškem Václava   Dubského, pardon Václava   Neckáře.

MOST je příběhem skupiny   mladých kluků, rozdílných   povah, charakterů i sociálního   zázemí, kteří se jednoho dne   společně ocitají tváří v tvář   válečnému běsnění. Jejich   dětské hry tak najednou   nabývají krutých rozměrů,   které nemohou nechat nikoho   chladným. I přes svůj pomalý   rozjezd, kdy se seznamujeme s   jednotlivými mladými hrdiny,   je tento snímek jedním z   nejpůsobivějších   protiválečných filmů, které   jsem kdy viděl. A po jeho   skončení mi opravdu nebylo   zrovna nejlépe, což je možná   „krutě dobrá“ vizitka tohoto   filmu...

Takový docela milý loutkový   snímek o přátelství a   porozumění odehrávající se na   pozadí vánočního času, což   způsobuje, že je snímek místy   až příliš sentimentální, ale i   tak se mu nedá upřít docela   kvalitní zpracování, které je   zásluhou především rutinéra   Garika Seka, který animovat   takovéto loutkové filmy prostě   a jednoduše uměl. Co však   tomuto snímku je ku škodě, je   „hlasová“ volba Radovana   Lukavského, který namluvil   hlavní postavy příběhu – budík   a plyšového medvídka. Prostě a   jednoduše jsem si zvykl v   českém animovaném filmu a v   dabingu na mnohem lepší výběr   hlasů do různorodých rolí, což   se v případě tohoto filmu   jaksi nepovedlo. V   následujícím díle – VYLEZ   ZBABĚLČE – mu zůstala již jen   role budíka.

Jen idiot může vyhrát tuhle válku...
A jak už to tak bývá, když je   potřeba, tak se ten jeden   idiot najde a válku vyhraje.   Myš, která řvala je absurdní   satira o jedné vpravdě   dokonalé a nadmíru úspěšné   válečné invazi armády   nejmenšího státu světa do   Spojených států amerických   aneb, kterak se dvacetičlenná   armáda lučištníků   velkovévodství Grand Fenwick   zmocní nejmocnější bomby na   světě a i s jejím   konstruktérem, jeho podlednou   dcerou a jedním vojenským   důstojníkem se jako „hrdinové“   vrátí do své rodné země. Peter   Sellers si ve filmu střihnul   trojroli a s jeho   výkonem/výkony film stojí a   padá. A Jean Sebergová...   radost pohledět.

Dokumentární snímek o vzniku   animovaného filmu. Od   počátečního nápadu až po jeho   konečnou projekci sledujeme   práci na realizaci animované   písničky. Silně rušivým   elementem je kontrast hudby   samotné písničky a hudby   doprovázející dokumentární   záběry, a proto se vždycky   těšíte, až se zase na plátně   se objeví typické Pilařovy   kreslené postavičky,   doprovázeny zpěvem Waldemara   Matušky.

Slabota, která dnes už zaujme   málokoho, zub času zde opět   plnou silou zaúřadoval. Avšak   jeden klad tato inscenace   přece jenom má. Tím je   přítomnost role doktora v   podání Jana Schmida, okamžiky,   kdy je na scéně nebo se o něm   hovoří, patří k tomu   nejlepšímu na této inscenaci.   „Milí frekventanti, dnes měl   mít doktor přednášku o   bezpečnosti na horách.   Přednáška odpadá, protože mi   mládenci z horské služby   volali, že doktor spad do   Labskýho dolu.“ A přednáška na   druhý pokus: „Milí   frekventanti, dnes večer měl   mít doktor přednášku na téma   bezpečnost v horách, ale jak   mi volali chlapci z horské   služby, přednáška nebude,   protože náš doktor byl zadržen   v Polsku.“

Já taky nejsem blázen
Určitě se Vám již taky   nejednou stalo, že jste kdysi   dávno viděli nějaký film, o   kterém si myslíte, jak není   úchvatný, a když jej po letech   máte opět možnost shlédnout,   tak jste mírně řečeno v   rozpacích, neřkuli přímo   zklamáni. A to je také případ   tohohle filmu. On to není   špatný film, naopak 7   hvězdiček si určitě zaslouží.   Paul Newman podává jako vždy   jeden ze svých excelentních   výkonů a strhává na sebe   veškerou pozornost (na rozdíl   třeba od takového Bruce   Willise), rovněž Jessica   Tandyová je výborná, ale přece   jenom něco, co jsem v tom   filmu asi spatřoval kdysi   dávno, se vytratilo… Ale Bůh   ví, co to bylo.

Dobová komunistická agitka pro děti!!!
"Hádej, hádej, hadači o   makovém koláči. Z čeho je ten   koláč? Z těsta..."   Poslední tři vlasy na mé hlavě   vstaly hrůzou z tohoto   komunistickou propagandou   nasáklého snímku, který byl,   což je o to horší, určen   dětskému publiku. "Teď už   víš ty hadači, co je práce v   koláči? Máma, dělník, žnec i   oráč, každý zaslouží si   koláč." A já již vím:   „NIKDY VÍCE“!!!

PS: Ten strašlivý ženský   hlas mě bude strašit ještě   dlouho!

Pohádka o cestě chudé dívky   Barušky za modrým princem   zakletým do podoby modrého   ptáčka, je další z dlouhé řady   studiových pohádek české   televize, avšak tato   televizního diváka příliš   neosloví, a jedno její   zhlédnutí bohatě stačí.

No nevím, nevím, ale pro mě to   byl dost zoufalý, slabý a   nebojím se říci ubohý pokus o   pohádku, a co je ještě horší   pohádka vyšla z dílny   Ostravského televizního   studia. No nevím jestli si   Ostrava zaslouží ten titul   "Evropské hlavní město   kultury"? :-) Ale to se   zanedlouho dozvíme, snad ti   komisaři neviděli toho (psáno   31. srpna 2010).

Samý nevzdělaný hovada
Vtipem a dobrými hláškami   sršící pohádka podle Karla   Čapka. Když k tomu přidáte i   skvělé herecké obsazení, pak   je o půlhodinovou zábavu dobře   postaráno. „...a ani gazelí   řízečky na bambusové omáčce.   Ani ani ani ň. Takové...   takové jemňounké, křupavé,   takové lehounké... a jakou   dají piplačku.“

Dobrodružství tří sněhuláků   při jedné okružní jízdě   tramvají městem. Příjemný   loutkový snímek z dílny   Gottwaldovského animovaného   studia nezapře rukopis Hermíny   Týrlové, jelikož tvůrcem   snímku je Ludvík Kadleček –   žák a blízký spolupracovník   této legendy československé   animované tvorby.

Belmondova filmografie je   velice rozmanitá a tento film   o přátelství dvou alkoholiků   je toho krásným příkladem.   Škoda jen, že takovéto filmy   jsou soustředěny do počátku   jeho kariéry a v českých   luzích a hájích jsou skoro   neznámé. Naposledy běžel tento   film v televizi někdy v   devadesátých letech minulého   století - stejně jako filmy   Práskač (Le Doulos; 1962),   Doktor Popaul (Docteur Popaul;   1972), Nadvakrát (A Double   tour; 1959), Honba na muže (La   chasse a l'homme; 1964),   Záhadný kontraband   (Échappement libre; 1964),   Banánová slupka (Peau de   banane; 1963). Škoda, že je   televize nevysílá častěji.   Snad je někdy někdo vydá na   DVD jako se stalo u tohoto   filmu.