Roland = katastrofa
Já už Rolanda od dob   Godzilly prostě nemusím.   Taková slátanina plná   nelogičností – vezměte si   jen, že v některých   scénách je ještěr veliký   jako mrakodrap, jinde se zas v   pohodě protáhne tunelem   metra, kde by patrně měla   problém i obyčejná   nezmutovaná žirafa –   totiž hluboce uráží   cítění každého scifisty.   Určitě nikdo po panu   Emmerichovi nežádal Blade   Runnera nebo třeba jen   Barbarellu, ale snad si   proboha to téma zasloužilo   víc než pouhou hromadu   sentimentálního patriotismu   a počítačových triků. A   jestli teda takový film   sklízí úspěch, nemám co   bych dodal.
Teď už je   však čas vrátit se do roku   2012 a podívat se co mě   vlastně vytáhlo do kina,   když jsem například Den   poté zcela ignoroval i na   dvd. Ne, nebyla to touha   dozvědět se, co za   katastrofu nás zas čeká a   nemine. Ba ani představa   téměř 3 hodin slastného   chroupání popkornu v   pohodlném sedadle. Jen mě   zajímalo, kam už pokročila   technika speciálních   efektů. A tady si musíme   přiznat, že tedy pokročila   docela dost. Možná i jen   proto stojí za to koupit si   vstupenku do biografu.
Katastrofy jsou tu opravdu   docela věrohodné. Jenže -   co naplat, když například   sledujeme řítící se   automobil, za nímž se   otvírá země, za chvíli na   to malé letadélko, pod   nímž se otvírá země, o   něco později obrovitý   fantastický Antonov 500 pod   nímž se otvírá země a   přitom se pokaždé máme   třást strachy o osudy   pasažérů, to už se   člověk chca nechca musí   smát! Anebo řítící se   automobil, kolem něhož   hustě dopadají balvany   zvíci činžáku, ale ne a ne   se strefit...Ani přes udatnou   snahu rejži mi žádná z   postav k srdci nepřirostla a   tak jsem byl připraven i o tu   možnost držet někomu při   tom masakrování palce. A že   se potopí třeba Kalifornie?   Nikdy jsem tam nebyl!
Tak snad se na mě   nebudete zlobit, když vám tu   popíšu jedinou opravdu   působivou scénu, co utkví   nadlouho v paměti:
Osamělý tibetský mnich   ve svatyni na vrcholku   Himalájí udeří na gong, i   když ví, že už není   nikdo, koho by ten naléhavý   hluboký tón mohl varovat. Je   to ale to poslední, co může   ještě udělat.

Upoutaly jen upoutávky
Tak jsem se zase jednou dobře   pobavil! Jenže... jenže jsem   si na tu zábavu musel počkat   celých 100 minut. Tak dlouho   totiž trvá, než skončí   film plný klišé a   fekálního humoru, co se   tolik líbí adolescentům.   Teprve pak, těsně před   závěrečnými titulky,   začnou upoutávky na další   a další pokračování: 23   Jump Street-Medical School, 24   Jump Street-Foreign Exchange   Students, 25 Jump Street-A   Semester at Sea... Já osobně   se teda těším na   „topgunovku“ 30 Jump   Street-Flight Academy a na   scifárnu 2121 Jump Street.
No a jak už jsem byl   rozjetej, skouknul jsem i   titulky (na výplatnici mě   zaujal jmenovitě Peter   Hlinomaz coby „b“ camera   operator) a po nich jsem   slíznul ránu mezi oči v   podobě nečekané   dvacetivteřinové scénky!

Nechce se věřit…
Když jsem se konečně   doplahočil k závěrečným   titulkům, zůstal jsem s   otevřenými ústy –   nechtělo se mi totiž   uvěřit, že jsem opravdu   viděl film Akta X. Přesto,   že v hlavních rolích   vystupovali Mulder a   Scullyová!
Kam se   podělo to kouzlo tajemna,   které dělalo seriál tak   přitažlivým? Kam se podělo   napětí, s kterým jsme   koukali na každý díl?
Tenhle film bych zařadil   mezi tuctové thrillery, ne li   přímo mezi „béčkové“   akčňáky. Pátrání po   unešených s využitím   vyšinutého kněze s   jasnovideckými schopnostmi -   a to je tak všechno. Pardon,   pak jsou tu ještě úmorná   mudrování obou   protagonistů! Ránu z milosti   mi zasadila Dana, když   kategoricky prohlásila něco   ve smyslu:
„Tu svoji   sestru stejně nikdy   nenajdeš, tak už na ni   radši zapomeň!“
Co   se týče zápletky, mám   pocit, že jsem něco velmi   podobného četl před lety v   nějaké ruské   vědeckofantastické   povídce.
Jak už se   někdo zmínil v jednom z   předchozích hodnocení, jde   tady asi o totální pohřeb   Akt X. Škoda!

Dědečka si nezabiješ
Časovky (teda příběhy, ve   kterých se cestuje časem)   mám rád. Třeba takový   Návraty do budoucnosti znám   snad nazpaměť. Nebo 12 Opic,   Lovci Dinosaurů (A Sound of   Thunder)...
Proč tu   tyhle filmy vyjmenovávám?   Protože jsou příkladem   promyšleného scénáře, kde   do sebe události logicky   zapadají. Jestli vůbec lze   mluvit o logice při   cestování časem... je tu   přece jen taky ten   "paradox   dědečka".
No a   právě ta promyšlenost mi v   ARQ chyběla. Měl jsem pocit,   že to je celé jen tak   splácané, bez nějaké   vnitřní logiky. Ještě že   se postavy v průběhu děje   vyvíjely, tím pádem jsem   byl alespoň trochu zvědavej   na to, jak to nakonec celé   dopadne. A chcete teda   vědět, jak to nakonec celé   dopadne? Lituji, nemohu   sloužit – už jsem to   zapomněl (film jsem shlédl   včera).

Nuda
Nějak mi uniká, proč (a pro   koho) byl tento film vůbec   natočen. Ze začátku to   vypadalo, že půjde o   nějakou zvláštní   australskou odrůdu westernu,   pak se to zvrtlo ve válečnou   romanci a nakonec zůstal   dojem, jako kdybych koukal na   zdramatizovanou historii   Austrálie... V takovém   případě by ovšem bylo   mnohem vhodnější vyrobit   zajímavý dokumentární   film.
Neštastný   divák je totiž nucen   protrpět téměř 3 hodiny   plné nejrůznějších   klišé (úvodní rvačka s   představením hlavního   kladného hrdiny, magické   schopnosti domorodců,   závěrečné potrestání   padoucha a završení „tolik   zkoušeného“ vztahu mezi   chudým a bohatou),   nelogičností (nesmyslná   smrt ve vodní nádrži), ale   především nudy, protože   už dávno ví, jak to   všechno musí (ano, musí!)   dopadnout.
Přiznávám, že jsem   film sledoval v rodinném   pohodlí doma v křesle a   přesto jsem nevydržel až do   finále. Odvahu skouknout   posledních zhruba 45 minut   jsem našel až asi po týdnu.   Dokonce ani Nicole Kidman mne   u obrazovky neudržela. Tak   dávám alespoň 1 bod za   snahu.

Jak si kazit život
Opravdu jsem se snažil!   Jenže marnost nad marnost,   hlavní hrdina mi né a né   přirůst k srdci. A to samé   se vlastně dá říct i o   všech zbývajících   postavách. Ono taky jak   sympatizovat s chlápkem,   kterej podělá na co sáhne?   Přitom ne že by to byl   nějaký nešťastný smolař,   všechno si naopak   zapřičiní vlastní   hloupostí.
Tak asi   nejzábavnější scénka   přijde hned na úvod, kdy   sledujeme zestárlého   hipíka, jak si to   bezstarostně frčí   Kalifornií v pěkném kabriu   – ovšem jen do okamžiku,   než ho zastaví protiva   policajt. Pak už to stojí   čím dál víc za... víte   co. Za starou belu.
A   kde proboha vyhrabali tu   rockovou kapelu Chicago? Pár   jejich písniček jsem   poslouchal v hloubi   sedmdesátých let, než se mi   zprotivily a upadly v   zapomnění.

genderová parita
Copak o to, správné   psychoušské jízdy mi   nevadí, naopak je   vyhledávám. I tady jsem   dostal očekávanou dávku.   Tak jak to, že mi zůstal na   úplném konci ten pocit   nedokonanosti? A důvodem   opravdu není těch pár vět,   co nám (nedo)řekne Harley po   závěrečných titulcích.
Že by to bylo tou   jednostrannou korektností?   Že všechny ženské postavy   jsou v příběhu na té   „správné“ straně (teda   až na pár Harleyiných   úletů)? A že úplně   všichni chlapi jsou ti   špatní?
Alfa samec   by asi k tomu dodal – „co   můžeš čekat ve filmu, ke   kterýmu napsala scénář   ženská a režírovala to   další ženská!“ Já se   však k takovému   sexistickému komentáři   nesnížím. Jen potichoučku   volám: Proboha, copak tam   nemohli strčit aspoň jednu   kladnou mužskou postavu?!

Drobné kousnutí pro člověka...
Ale velký kousanec pro   lidstvo!
Jestli vás   neodradí hned na začátku   roztřesená ruční kamera,   anebo později rozvleklý běh   událostí, kdy stále jen   čekáte kdy už se TO stane,   budete nakonec náležitě   „odměněni“. A ano, ty   uvozovky značí sarkasmus.
Tak nejdřív se pojďme   podívat na nelogičnosti v   jednání postav:
Co   kdybyste si našli pár dní   po kousnutí od neznámý   potvory na těle takovou   pěknou bolístku, jakou má   naše hrdinka? Letěli byste   zděšeně do nemocnice, nebo   nad tím jen tak mávli rukou?   (tady snad můžeme   předpokládat, že mutace už   zasáhla mozek a ten proti   doktorské variantě   „zakročil“).
Maminčin mazlíček Jared   najednou mamku nepostrádá a   není mu divné že už je   pár dní bez vysvětlení   pryč (ale možná zas, že   už měl tý péče plný zuby   a byl rád, že má na chvíli   pokoj).
Jared si bude   za pár dní brát hrdinku za   ženu, takže ji má asi moc   rád. Jenže její podivné   chování ho tak akorát   zneklidní a nic s tím dál   nedělá. Teda vlastně –   dá si panáka.
No   koneckonců jde o horor a tam   na nějaké logice moc   nesejde. Jak se příběh   vyvíjí, přizpůsobuje se   nemoc hrdinky záměrům   autorů – tu je zmutovaná   slečna Casey schopna plivat   kyselinu (to si asi   vypůjčila od Vetřelce), tu   zas vnímá na dálku.
Dalším pitváním už   vás nebudu otravovat a   půjdeme radši rovnou k   pointě celého příběhu.   Nebojte, nehodlám vám ji   tady prozradit. Ono to, ehm,   vlastně ani nejde –   žádná totiž neexistuje...   Pomineme-li teda ponaučení,   které se nám dostane v   závěru: pro nějaké to   kousnutí teď již netřeba   trmáceti se až do   Kostariky!
Tak jsem   tady film pěkně ztrhal,   spáčilka by ze mě měla   radost. Ale to nebylo mým   záměrem, já mám vlastně   horory rád a ty s šílenými   efekty i zápletkou zvlášť   (třeba Bad Taste). Prostě mi   tohle nějak nesedlo, asi to   je málo ujetý. Čili jestli   chcete, klidně se běžte   dívat.

To radši višně
Kravina. Proč? Už celej   námět je tak trochu pitomej.   Příběh zmatečnej, postavy   se často chovaj nesmyslně.   Snad že by tuhle rádoby   komedii zachránili aspoň   herci? Marná snaha!
Bohdalku mám rád (kdo   taky ne), ale tady ji z   nějakého důvodu nebylo   skoro vůbec rozumět. Takže   nakonec akorát pan Effa v   roli malého grázlíka. Jo a   pak blůzka Lenky   Kořínkové. Ostatní herci   se taknějak ztratili v šedi   příběhu.
Dlouhé   procházky po evropských   velkoměstech – Řím,   Vídeň, Amsterdam – mi   připadly samoúčelné,   ovšem jen do chvíle kdy jsem   si uvědomil, že film vznikl   roku 1981. Tehdy to přece   byla pro běžného občana   ČSSR bez devizového   příslibu a výjezdní   doložky jediná možnost, jak   se podívat do světa... Za to   teda patří tvůrcům dík.

Duševní zdraví v pohodě
Už jsem si myslel, že vlivem   nastupující senility jsem   tuto romantickou   komedii/muzikál prostě   nepochopil. A tak jsem si   chystal hodnocení kolem 8   hvězdiček, abych tuto svoji   nedostatečnost ukryl před   světem.
Jenže   naštěstí mě napadlo si tu   nejdřív přečíst   komentáře ostatních   uživatelů. To se mi panečku   ulevilo! Přestal jsem   uvažovat o svém duševním   zdraví a můžu tu s klidem   napsat, co se mi vybavilo jako   první při vyjetí   závěrečných titulků:   „Hrůza!“

Vyjímeční to holt nemaj lehký
Kdopak by nechtěl být   něčím vyjímečný, nějak   se odlišovat od ostatních?   Já vím, každej jsme přeci   jinej. Každej má, anebo si   aspoň představuje že má,   něco navíc oproti těm   druhým - ať už jsou to   spolužáci, spolupracovníci,   nebo prostě jen   spoluobčané. Teď však mám   na mysli jedince, kteří jsou   doopravdy vyjímeční. Né   jako někdo, kdo vytvoří   nový rekord v pití piva na   čas. Nebo kdo napíše   usmolenej komentář k tomuhle   filmu a hned si myslí že je   nejmíň Hemingway.
Asi   proto mají tak velký   úspěch příběhy o   všelijakých superhrdinech, o   utlačovaných sirotcích co   se dostanou do čarodějnické   školy a tam rozvinou své   neobyčejné schopnosti, o   zamilovaných hodných   upírech, o geniálních   vědcích kteří jsou sice   brilantní ve svém oboru, ale   nejsou schopni si v osobním   životě poradit s běžnými   záležitostmi, natož udržet   nějaký partnerský vztah.
Beatrice, dívka ze světa   budoucnosti (možná ani ne   moc vzdálené), se zdá být   docela obyčejnou   dospívající holkou. Až do   doby, kdy musí podstoupit   test. Test co jí ukáže,   jakou životní dráhu by si   měla zvolit. Jenže výsledky   naznačí, že Beatrice není   jako ostatní – a od té   chvíle jí my, obyčejní,   držíme palce.
V sále   se mnou seděla i skupinka   dospívající mládeže. Ti,   jak už to tak bývá, se   před začátkem promítání   pošťuchovali a pokřikovali.   Během filmu ale kupodivu   vládl naprostý klid. Tak jen   nevím, jestli to bylo tím,   že usnuli, nebo je opravdu   film tak zaujal, že na   hlasité komentování prostě   zapomněli.
Do kina   jsem šel, abych se pobavil. A   to mi nepokazila ani   vražedná stopáž, ani   přítomnost všelijakých   klišé, která dávala   možnost odhadnout jak se bude   děj dál vyvíjet. Tak   nehnípejte a jděte se taky   bavit!

Chutnalo
Něco vám řeknu. Jak je mým   zvykem, filmeček jsem si   pustil k jídlu (měl jsem   rybí prsty s vařeným   bramborem a majonézou). A   docela jsem se bavil – ať   už netečností znuděné   matky, která snad za celou   dobu nepromluvila, anebo   dobře vystiženými   upocenými dialogy   dospívajících. Ty mi   připomněly léta prvních   lásek: když už se mi tehdá   podařilo vylákat nějaké   děvče na rande, šel jsem s   ním také na procházku,   jenomže ani né tak z   romantiky, jako kvůli tomu,   že jsem neměl prachy na   kavárnu nebo cukrárnu.
Takže mi vlastně na   filmu paradoxně vadila jen   skříň se svým tajemstvím.   Asi jsem teda něco   nepochopil, podle mě to i bez   ní mohla být roztomilá   etuda o trochu divné rodince.   Tím pádem jsem vstával po   titulcích od stolu s   nepříjemným pocitem, že mi   něco uniklo... jo, a jídlo?   To mi chutnalo!

Asi mi uletěly
Velkolepě pojatá freska ze   současné české vesnice.   Skvěle prokreslené   charaktery protagonistů,   dialogy které jakoby psal   sám život. Předivo vztahů,   skrytých lásek a skrytých   averzí odkrývá obraz,   jehož smysl si samy postavy   doposud nepřipouštěly.   Nelze hodnotit jinak než   všemi deseti!
Tak   takhle by bylo možné   okomentovat film, kdyby...   Snad kdyby to natočil někdo   jiný, s nějakým jiným   štábem. Ale dost ironie!   Dokoukal jsem tuhle slátaninu   s přestávkami a se   sebezapřením. Teda né že   by mě zajímalo, jak to   nakonec dopadne – bylo   přeci od začátku zřejmo,   že to nedopadne nijak. Ale   já už jsem prostě takovej.   Co nakousnu, to si taky   dožeru. Teda jestli mi v tom   nezabrání nějaká vyšší   moc (třeba když se z   přehrávače vyvalí oblak   kouře páchnoucí po   spálené izolaci).
O   jeden dojem bych se však s   vámi přece jen rád   podělil. Vypadá to, že na   venkově všichni akorát   pořád chlastaj. Teda páni,   jestli je to pravda, tak to s   tou naší společností   opravdu není docela v   pořádku. No, raději to budu   brát jako filmovou   nadsázku.

P.S.: Tak jsem si tady   počet názory těch, co   viděli Včely přede mnou. Je   teda fakt, že na film se   musíme dívat těma   správnýma očima. Jenomže   já už si dneska pouštím   filmy především proto,   abych se pobavil a někdy snad   i popřemýšlel (i když to,   jak známo, bolí). To by se   mi možná mohlo podařit,   kdybych si svoje oči vyloupal   a nasadil místo nich jiné,   správnější. Stojí ale za   to dát si takovou práci jen   pro tenhle film?

Komu se líbí prohnaný mrchy?
Podle popisku i barevného   plakátku vypadá Dobré   místo jako další ze   slaďoučkých, užvaněných   romantických komedií. A   těch už mám, po pravdě   řečeno, po krk. Jenže   zrovna jsem dokoukal jeden   seriál a neměl chuť   probírat nekonečnou nabídku   na Netflixu, když tohle tam   bylo hned první na řadě. Na   stole před obrazovkou už mi   taky začínal stydnout   nedělní oběd (ano, tenhle   zlozvyk koukat při jídle na   televizi na mne přenesly   před lety moje tehdy ještě   nezletilé dcerky).
Řízek byl dobrý,   křupavý a na první episodu   se při jeho konzumaci dobře   koukalo. Skončila brzo, tak   jsem nechal běžet   další...
Čím mě   vlastně seriál zaujal?   Opravdu neotřelý příběh,   pop-kulturní odkazy, vtípky   často nečekaně drsné,   nepředvídané dějové   zvraty (které by jistě   nějaký bulvární pisálek   označil za   „šokující“).
Hlavní postavy? Protivný   filosof Chidi - může ho snad   někdo mít rád? Při jeho   řešení „tramvajového   dilema“ jsem ovšem řičel   smíchy. Nemluvný mnich   (anebo taky ne) Jianyu s jeho   mimikou - zvláště chápavý   úsměv, při kterém je všem   jasné, že nic nepochopil. Na   všechny problémy má   jednoduché řešení:   molotov. Eleanor, ta byla   celý život prohnaná mrcha -   proč je mi teda ksakru   sympatická? A Janet - jak ta   vám dovede sdělit se   sladkým úsměvem i tu   nejhorší jobovku! Dobrotivý   pan Michael – jak to s ním   vlastně je?

Seriál se vysílal v   letech 2016-2020, celkem 4   řady, dohromady 50 episod.   Každá episoda má kolem 22   minut, jen poslední je   dvojitá.

Psát či nepsat (toť otázka!)
Protože jsem jen obyčejný   trouba, film jsem nepochopil.   A protože jsem film   nepochopil, nemohu ho ani   odsuzovat. Jenže když ho   neodsoudím, bude to vlastně   jako bych ho pochválil. To   ale nemohu a nechci. Co tedy s   tím? Je tedy východiskem   vůbec komentář nepsat? Ale   vždyť už ho píšu...
Jste zmateni tím, co tu   čtete? To nic není proti   zmatku, který jsem cítil   při sledování Edenu a   potom. Holt jsem si měl   napřed přelouskat obsah jak   jej uvádí Filmový přehled   (najdete tady na stránce po   rozkliknutí „zobrazit   všechny obsahy“). Stačí   tu z něho ocitovat poslední   větu a jste v obraze:
„...poetika pohrávání   si s konvencemi vyprávění   se může jevit dnes jako   prázdná a chladná a film   Eden a potom . . . jako   neplodný experiment,   zajímavý pro nás obsazením   některých slovenských   herců a dokumentující dobu   svého vzniku.“
Po   přečtení celého obsahu   budete mít jasno, jestli si   film pustit anebo raději ne   (já bych si ho po tom   přečtení ale stejně   pustil!).

Noha vod klimpru
Jak ohodnotit filmový dílko,   který je nesnesitelně nudný   a pitomý? Dát nulu nejde,   tak tam teda šoupnem jeden   bodík a je po ptákách.   Jenže... Dokoukal jsem   nakonec všech pět dílů,   páč tam hrály Bohdalka a   slečna Krapsatá. A taky   Hlinomaz, kterej sice   nerozkousal housle jako v   limonádníkovi, ale neměl k   tomu daleko. Jakpak by mu asi   chutnala noha od klavíru?
No ale zase kdyby se   štědře rozdalo po bodíku   pro každého co tam   předvádí hereckej koncert,   těch deset možnejch by ani   nestačilo. Jojo, taková   kravina a takový dilema.

Ach, ti turisté!
Ač byl film natočen v roce   1992, způsob vyprávění,   prostředí a rozvláčné   tempo evokuje spíš   sedmdesátá, neřkuli přímo   šedesátá léta minulého   století - málo akce, málo   vnadných žen, málo   dechberoucích efektů...   Zkrátka dnešní dívák by   se kouknul tak nejvejš na   prvních 15 minut a pak by   vypnul přehrávač.
Ovšem já, narozený   ještě v minulém století,   jsem se prokousal až k   happyendu. A teda co? Držela   mě u obrazovky zvědavost kdo   jsou ti divní turisté, co   neváhají zaplatit jakoukoliv   cenu za ubytování v ještě   nedokončeném pensiónu za   městem, místo aby zapadli do   pohodového hotelu v centru?   No to teda určitě – i tomu   kutilovi, co na svém pensionu   maká a přitom náhodně   vyslechne pár rozhovorů   svých hostů, se velice záhy   zrodí v makovici tušení.   Tušení, že tihle turisté   možná necestují jen z   místa na místo, ale i z   letopočtu do letopočtu.
Tak abyste věděli, mám   rád sci-fi a pro tuhle   zálibu jsem ochoten klidně   obětovat čas na kdejakou   blbinu. Né, Timescape není   zas až tak špatný. I když   nás scénáristé kromě   hlavní dějové linie   poučují také o životním   příběhu hlavního hrdiny   (jo, uhodli jste, je to ten   pensiónový kutil) a jeho   dcerušky Hillary. Mimochodem,   tohle jméno vám brzo poleze   krkem, protože ho každejch   pět minut někdo vyvolává.   Buď aby holčičku našel,   anebo aby se mu někam   nezdejchla, či dokonce aby ji   zachránil. No tak fajn,   chápu, musíme se taky o   někoho bát, místo abychom   jen nezůčastněně sledovali   děj.
Vo co de a jak to   všechno dopadne (to se ví,   že dobře), vám tu ale   vypravovat nebudu. Ryzí   scifista se na to koukne sám   a pro ostatní by to byla jen   zbytečná ztráta ČASU...
Ještě mě napadá, co   takhle když budoucí   cestovatelé v čase, původem   z České republiky, dostanou   v nějaké divné epoše hlad?   Zeptá se hlava rodiny:   „Mámo, ´sou tam eště   řízky?“ A začne ženská   část výpravy jak na povel   vytahovat z baťohů   hliníkové krabice s jídlem   a lahvová piva?

Někdo bude hýkat
Fekální humor, honičky,   střílečky, fekální   humor... zapomněl jsem na   něco? Ajo, stále krásná   Penélope Cruz. Pro mě ve   filmu asi to jediný, na co se   dalo koukat. No a vlastně   taky partička fotbalovejch   chuligánů, ta se mi fakt   líbila.
Jasně, chápu   že při „choulostivých“   scénách (a tím nemyslím   sexuální – těch se tady   nedočkáte) se někteří z   vás budou prohýbat smíchy,   řičet, hýkat a plácat se   rukama do stehen. Jenže já   jsem se vzmohl tak akorát na   útrpný úsměv. Holt každý   jsme jiný.

Náboji se nešetřilo
Já osobně proti střílení   vůbec nic nemám. Spíše   naopak, docela si to   vychutnávám. Mluvíme   samosebou o létání kulek na   plátně a nikoliv ve   skutečném životě - komu by   nevadilo schytat nějakou tu   včelku doprostřed čelíčka   nebo srdíčka, když se   docela náhodou přichomejtne   třeba k přepadení   banky...
Co to má ale   společného s komentovaným   filmem? Docela dost. Po   počáteční   „vysvětlovačce“, kde je   nám objasněno, o co v   příběhu půjde, totiž   začíná palba, která   skončí až při   závěrečných titulcích.   Střílí se prostě ze   všeho: pistole, revolvery,   pušky, později si přijdou   na své i kulomety a polní   děla.
Divoká akce a   krvavé řeže, kdy   vystřikuje červená až do   objektivu, jsou jen zřídka   proloženy oddechovými   pasážemi, kde se „pouze“   mluví. Nechybí také různé   honičky, z nichž ta mezi   motorkou se sajdkárou a   jezdci na koních připomene   legendární stíhací jízdy   z Indiana Jonese. To vše je   naštěstí podloženo dobře   vybranou muzikou (i když teda   pochybuju, že by měli   Korejci něco společného   třeba s flamengem).
Režisér a scénárista   Kim Ji-woon nám servíruje   korejskou variaci na western   se třemi protagonisty. Mně   je z nich nejvíce sympatický   pan Zlý, nejenom kvůli   „emo“ vzhledu, ale také   kvůli poněkud zvrhlému   humoru. Ten humor spolu s   nadsázkou v akčních   scénách evokuje (asi ne   náhodou) Tarantinovy filmy.   Takže se člověk docela   dobře baví, i když si je   zároveň vědom toho, že   Ji-woon sahá Quentinovi tak   nanejvejš po pás.
Podtrženo shrnuto:   Hodný, zlý ani divný vám   osobně neuškodí, pokud tedy   zrovna nejste útlocitná   dámička...

Save the cheerleader...
Na Heroes jsem narazil docela   náhodou, když jsem se   probíral nabidkou filmů v   letadle během   mnohahodinového letu. Měli   tam k dispozici první dva   díly a - přestože pouze v   angličtině a bez titulků -   jako příznivce sci-fi mě   zaujaly natolik, že jsem je   shlédl celé.
Jaké   bylo moje překvapení, když   po pár týdnech začal   běžet seriál i v televizi.   Musím podotknout, že žiji v   zahraničí a tady filmy ani   seriály (kromě tzv.   rodinných a telenovel) nejsou   przněny dabingem, ale   titulkovány. Jak tak čtu   předchozí komentáře, mohu   být za to vděčný!
Seriál dporučuji všem,   co mají rádi sci-fi, ale   přitom nemusi mít   "příšery a   oheň", jak   charakterizuje nudné rádoby   akční béčkové scifárny   muj přítel Standa. Je stále   na co koukat, hluchá místa   téměř neexistují i když   někdy je děj zamotávan tak,   že se musíte pořádně   soustředit abyste pochopili   jednáni postav v daném   okamžiku. Jako protřelého   čtenáře scifi mě   "výlety" hrdinů do   budoucnosti nevadí. Jistěže   lze ve scénáři občas   najít nějaké nelogičnosti,   ale nebudeme rejpalové.
Oblíbenou postavou mé   15ti leté dcery je Hiro   Nakamura. Jeho hláška   "save the cheerleader,   save the world" (nevím   bohužel jak to vyznívá v   dabingu)je v mé rodině   často používána a mimoto   se dostala dokonce i do jinak   přihlouplé parodie na film   300 - Bitva u Thermopyl   nazvané "Meet the   Spartans"...

Pozor na orchestrión!
Musím se přiznat, že tento   seriál mě v době svého   vzniku nezaujal. Měl jsem   tehdy v hloubi sedmdesátých   let totiž poněkud jiné   zájmy než koukání na telku   (pití piva v putyce, chození   za holkama)... Jenže páni,   on mě nezaujal ani dnes, po   celých desetiletích - a to   mám už přitom zájmy docela   opačné (bačkory, pití   lahváčů u placaté telky,   výchova dcer)!
Tak   proč jsem sakra vydržel   brejlit na vobrazovku dokavaď   na ní neproběhlo všech 11   dílů? No, nemějte obavy že   by se děj a zápletky staly   zničehonic součástí   světové pokladnice umění   anebo že bych už tak   strašně zesenilněl, avšak   sledovat herectví Sováka,   Vinkláře, Menšíka, Sloupa,   Hlaváčové nebo třeba   Bohdalky (i když se mi zdá   že ta tady trochu   přehrává) bylo, je a bude   samo o sobě požitkem.   Dokonce i ten neustále   přihlouple pochechtávající   se „předseda“ Větrovec   pobaví.
Takže proto.   A možná taky se mi zachtělo   proti všem těm Šeldnům,   Oliviím Dunhamovejm,   Kalisiím (Daenerys Targaryen)   a čertvíkomu dalšímu pro   změnu zas něčeho takového   obyčejného, malého, ale   našeho.
Klidně si to   teda taky skoukněte, jen   pozor na Waldu. Ten jeho   orchestrión se vám   chca-nechca po pár dílech   zavrtá do mozku tak, že si   ho budete bzučet i ze spaní.

Odměna za netrpělivost
Dobře odposlouchané dialogy   náctiletých, kteří zoufale   něco chtějí, jen ještě   přesně nevědí co. Věk   hledání sebe sama. Takové   vděčné téma.
Jenže   namíchat filmový koktajl   tak, aby zachutnal, není   snadné. A ne každý   režisér je Forman, s jehož   „plavovláskou“ z roku   1965 se chtě nechtě nabízí   srovnání.
Ne, nebudu   vás unavovat vývody proč se   mi film nelíbil. Prostě jsem   stále jenom čekal na něco,   co nepřicházelo. Nějaký   vtipný moment, překvapení.   V beznaději jsem dokonce   použil tlačítko   rychloposuvu, což se mi   stává, věřte tomu, opravdu   zřídka. Tu asi záměrně   nekonečnou scénu s jablky ve   vaně bych ale jinak těžko   přežil...
A ejhle,   odměna! To překvapení,   vtipný moment, na mě čekalo   v závěru – scénka s   břitvou a spící   „Maruš“. Škoda těch   předchozích promarněných   šedesáti minut.

Jak jsem neviděl sci-fi
Zbožňuju teorii relativity,   vesmír, roboty i časové   smyčky. Jinými slovy, mám   rád sci-fi. Tak jdu do kina a   těším se na příběh při   kterém mě bude příjemně   mrazit a kde si užiju ten   nepopsatelný pocit úžasu z   neznámého...
Misto   toho je mi ale dopřáno   kochat se rodinným   psychodramatem, ve kterém je   vědeckofantastická zápletka   použita jen jako kulisa. A   mozek? Ten se zoufale vzpírá   hromadě nelogičností,   kterými je to celé   prošpikováno (ne, nemyslete   si, že se dá opravdu každá   scénáristická pitomost   omluvit podivnostmi kvantové   mechaniky). No, to si raději   doma posté pustím   "nudnou" Vesmírnou   Odyseu (z které se v jistých   pasážích Nolan poněkud   neuměle snaží opisovat).
Světelné roky, cizí   galaxie jako malované,
sci-fi to však není,   jasný pane!

V pravý čas
Když jsem měl rozečtenou   už šestou „reacherovku“   (jo, to jsou ty knížky od   Lee Childa s hlavním hrdinou   Jackem Reacherem), napadlo mě   zjistit si také něco o   autorovi. A ejhle, kromě   jiného jsem se dozvěděl,   že podle jeho příběhů   byly natočeny dokonce 2   filmy. A ejhle, jako na   zavolanou se mi objevil v   nabídce Netflixu tenhleten   Poslední Výstřel.
No, zašel jsem si teda do   lednice pro lahvouna a zasedl   před obrazovku. Hlavně mě   zajímalo, jak se bude k   postavě, kterou jsem znal   zatím jen z obrazovky Kindlu,   hodit sám velký Tom Cruise.   Vážení, hodil se náramně   – hlavně kvůli němu jsem   si film užil.
Kniha s   názvem „Výstřel“ (v   originále One Shot) podle   které byl film natočen, je v   pořadí už devátá se   stejným hrdinou.

Come and see?
Viděli jste Saw jedničku,   dvojku nebo třeba pětku?   Viděli jste kupříkladu   některého z Hellraiserů?   Viděli jste vůbec nějaký   horror?
Pokud ne,   budete zírat s   vytřeštěnýma očima a při   obligátní lekačce sebou   cuknete tak, až vyrazíte   hlavou zuby teenagerovi,   spokojeně chroupajícímu   popkorn v řadě za vámi. A   možná už v půlce filmu   utečete z kina (anebo prostě   zmáčknete stop na   dálkáči).
Pokud   ovšem ano, budete sledovat   celkem nevzrušeně děj až   do finále, spokojeni že jste   uhodli identitu hlavního   organizátora apokalypsy už   asi ve druhé třetině filmu.   Vyslovená nuda to ale není,   k těm světlým okamžikům   patří například   překvapující odhalení   pravého charakteru líbezné   Kristen (Zhang Ziyi), když   vytáhne na tátu Breslina   (Dennis Quaid) igelitový   pytlík s příšerným   obsahem se slovy „a tohle   jsem našla uvnitř“...
Tak nakonec to   rozhodnutí, zda věnovat   necelé dvě hodinky vašeho   drahocenného času čtyřem   jezdcům, zůstane zase jenom   na vás.

Můžeme se nudit při akčňáku?
Cožpak o to, když se ve   filmu střílí, kope, bodá,   seká, hlavní hrdina někoho   honí a pak je sám honěn, to   mi vůbec nevadí. Kvůli tomu   přece na akční film   koukám.
Jenže když   se prakticky celých 130 minut   neděje nic jiného, už je to   otrava. Jak se říká –   tohle by otrávilo i mrtvého.   A je úplně jedno, jestli byl   tenhle mrtvý odstřelen,   proboden nebo třeba   rozsekán.
Prostě,   čekal jsem něco podobného   jako jedničku, při které   jsem se bavil a teď se   cítím oklamán a podveden   (já vím, tyhle dvě slova   jsou vlastně synonyma, ale   zní to mnohem lépe než   kdybych se cítil JENOM   oklamán nebo podveden).

Předčasný odchod
Tato komedie rozhodně není   špatná, přesto jsem byl v   závěru poněkud zklamán.   Vlastně jsem se cítil   spíše oklamán...
Proč? Pustili jsme si   doma film především kvůli   Funesovi a on se nám někdy   po půlce filmu - v tom   nejlepším - odebere na onen   svět!
Ale jinak   zápletka je chytře   vymyšlena a i když se   nesmějeme na plný pecky   jako v jiných komediích,   alespon se tu často   usmíváme.
Film v   žádném případě nikomu   náladu nezkazí.

Ne až tak zábavné
Teď už vím, že jsem měl   dát na moudrá kritikova   slova v záhlaví filmové   recenze, mluvící o „ne až   tak zábavném dramatu o z   profese zábavných lidech“   a raději strávit večer s   kamarády u půllitru, nebo na   gauči s pěknou knížkou.  
Čekal jsem však   alespoň zajímavý film z   lákavého prostředí   šoubiznysu, okořeněný   účastí Adama Sandlera,   kterého – proč to   zastírat – mám docela   rád. Ta recenze mi dokonce   prozradila, jak se bude děj   vyvíjet skoro až k závěru   (nebojte se, tak škodolibý,   abych vám to tu zopakoval,   nebudu). Odměnou za moji   neoblomnost mi byly 2 a půl   hodiny (!) nudy prosvětlené   semtam záblesky humoru, k   němuž ovšem nepočítám   plnými hrstmi rozdávaný ten   anální, jehož už jsem   poslední dobou díky   americkým „komediím“   opravdu přežraný.   Scenáristé si patrně tu   nudu uvědomili a snažili se   ji přebít neustálým   vtipkováním o zadcích,   koulích, kozách atd. Být mi   patnáct, asi bych se řezal   smíchy. No nic, nechme kozy   na pokoji a povězme si radši   o čem to vlastně je:
Sandler se tu představuje   v roli úspěšného komika   Simmonse, jedoucího na plný   pecky, užívajícího si   vztahů na jednu noc s   nadšenými obdivovatelkami,   majícího spoustu   kamarádíčků, ale vlastně   žádné přátele (a ta   děvčata s ním spí asi taky   jen proto, aby si mohly jeho   jméno připsat do osobního   katalogu „utrhnutých“   celebrit), to je ovšem fuk,   hlavně že je s kým pařit!  
Ta pohodička je ale   najednou surově přervána   – čím, to vám   neprozradím, co kdybyste se   přece jen rozhodli pro ten   biograf. Jenom vám napovím,   že odteďka si už George   Simmons začíná uvědomovat   to prázdno ve svém životě   a snaží se něco s tím   udělat, něco změnit.   Jenže, jak všichni víme,   starého psa novým kouskům   nenaučíš.

Jak obalamutit přísného diváka
Ach ten rock! Je jako nějaké   zaklínadlo... Natočíš   průměrnou pitominu s chabou   zápletkou, kde herci-neherci   občas třísknou do kytary,   prošpikuješ to známými   skladbami pokud možno ze   zlaté éry klasického rocku   a ejhle – i já přísný   divák poctivě odsedím 90   minut před obrazovkou. A   vlastně ještě trochu   navíc.
Přece si   nenechám ujít nechutný   žertík přilepený až za   samý konec závěrečných   titulků. No, těch   obhroublostí a necudností si   užijete dost v celém filmu a   možná právě ty ho drží   stranou od zoufalství   uprášených krabiček v   šerém koutě   videopůjčovny, který   navštěvují tak leda pavouci   (a to ještě musej bejt   zmutovaný).
Jestli si   však myslíte, že Jack Black   točí filmy prostě proto,   že to jeho cédéčko nikdo   nekupuje, to jste teda   šlápli sakra vedle: stačí   pár kliknutí na wiki a   padnete na (jak by řek´ JB)   prdel. Jo jo, deska zlatá v   UK a platinová v USA. Holt   tam maj asi jinej vkus. A   kolik je vlastně k tomu   potřeba prodat nosičů?
Ale pro lásku boží,   nemějte mě za zapšklého   mrzouta, co už jen všechno   kritizuje protože mu   přestalo chutnat i to pivo.   Dílko si můžete klidně   skouknout bez újmy na vaší   auře. Naopak se často i   zasmějete. Asi jediný   moment, kdy ruka šátrala po   dálkáči, byl módní úlet   na houbičkách. Myslím že   od dob Bezstarostné Jízdy   už k drogovému tématu nemá   žádný rejža co dodat...  
Ovšem popoví a   rapoví odpadlíci, ti at´si   pustěj radši třeba Step Up.

Temné síly ve tmě
Co jsem vlastně čekal?   Nějaký paskvil tvářící   se jako pokračování   Krotitelů duchů z roku 1984?   Z roku 1989? Nebo zas nějaký   nepovedený remake jako ten z   roku 2016 kde duchy krotily   ženy? No, v tomhle případě   nakonec krotily duchy děcka.   A byla by to docela zábavná   podívaná, kdyby...
Kdyby se spousta scén   neodehrávala v temnotě,   takže ty temné síly jste   mohli jen tušit (v podstatě   jsem brejlil na tmavou   obrazovku ve snaze něco   zahlédnout).
Kdyby mi   spousta scén přímo   vtíravě nepřipomínala   seriál Strange Things (ten   vřele doporučuju).
Kdyby tam tvůrci docela   nesmyslně nenacpali tolik   klišé (třeba s marným   startováním auta, které   nakonec po domluvě přece jen   naskočí).
Kdyby to   nebyla taková víceméně   nesourodá slátanina.
A není teda těch   „kdyby“ nějak moc? Ano,   taky se mi zdá. Nápad s   odkazem sice fajn, ale co si   budeme povídat, na celý film   jeden dobrý nápad nestačí.