FDb.cz - filmová databáze

Roland = katastrofa
Já už Rolanda od dob Godzilly   prostě nemusím. Taková   slátanina plná nelogičností –   vezměte si jen, že v některých   scénách je ještěr veliký jako   mrakodrap, jinde se zas v   pohodě protáhne tunelem metra,   kde by patrně měla problém i   obyčejná nezmutovaná žirafa –   totiž hluboce uráží cítění   každého scifisty. Určitě nikdo   po panu Emmerichovi nežádal   Blade Runnera nebo třeba jen   Barbarellu, ale snad si   proboha to téma zasloužilo víc   než pouhou hromadu   sentimentálního patriotismu a   počítačových triků. A jestli   teda takový film sklízí   úspěch, nemám co bych   dodal.
Teď už je však   čas vrátit se do roku 2012 a   podívat se co mě vlastně   vytáhlo do kina, když jsem   například Den poté zcela   ignoroval i na dvd. Ne, nebyla   to touha dozvědět se, co za   katastrofu nás zas čeká a   nemine. Ba ani představa téměř   3 hodin slastného chroupání   popkornu v pohodlném sedadle.   Jen mě zajímalo, kam už   pokročila technika speciálních   efektů. A tady si musíme   přiznat, že tedy pokročila   docela dost. Možná i jen proto   stojí za to koupit si   vstupenku do biografu.
Katastrofy jsou tu opravdu   docela věrohodné. Jenže - co   naplat, když například   sledujeme řítící se automobil,   za nímž se otvírá země, za   chvíli na to malé letadélko,   pod nímž se otvírá země, o   něco později obrovitý   fantastický Antonov 500 pod   nímž se otvírá země a přitom   se pokaždé máme třást strachy   o osudy pasažérů, to už se   člověk chca nechca musí smát!   Anebo řítící se automobil,   kolem něhož hustě dopadají   balvany zvíci činžáku, ale ne   a ne se strefit...Ani přes   udatnou snahu rejži mi žádná z   postav k srdci nepřirostla a   tak jsem byl připraven i o tu   možnost držet někomu při tom   masakrování palce. A že se   potopí třeba Kalifornie? Nikdy   jsem tam nebyl!
Tak   snad se na mě nebudete zlobit,   když vám tu popíšu jedinou   opravdu působivou scénu, co   utkví nadlouho v paměti:
Osamělý tibetský mnich ve   svatyni na vrcholku Himalájí   udeří na gong, i když ví, že   už není nikdo, koho by ten   naléhavý hluboký tón mohl   varovat. Je to ale to   poslední, co může ještě   udělat.

Nechce se věřit…
Když jsem se konečně   doplahočil k závěrečným   titulkům, zůstal jsem s   otevřenými ústy – nechtělo se   mi totiž uvěřit, že jsem   opravdu viděl film Akta X.   Přesto, že v hlavních rolích   vystupovali Mulder a   Scullyová!
Kam se   podělo to kouzlo tajemna,   které dělalo seriál tak   přitažlivým? Kam se podělo   napětí, s kterým jsme koukali   na každý díl?
Tenhle   film bych zařadil mezi tuctové   thrillery, ne li přímo mezi   „béčkové“ akčňáky. Pátrání po   unešených s využitím   vyšinutého kněze s   jasnovideckými schopnostmi - a   to je tak všechno. Pardon, pak   jsou tu ještě úmorná mudrování   obou protagonistů! Ránu z   milosti mi zasadila Dana, když   kategoricky prohlásila něco ve   smyslu:
„Tu svoji   sestru stejně nikdy nenajdeš,   tak už na ni radši   zapomeň!“
Co se týče   zápletky, mám pocit, že jsem   něco velmi podobného četl před   lety v nějaké ruské   vědeckofantastické povídce.
Jak už se někdo zmínil v   jednom z předchozích   hodnocení, jde tady asi o   totální pohřeb Akt X. Škoda!

Nuda
Nějak mi uniká, proč (a pro   koho) byl tento film vůbec   natočen. Ze začátku to   vypadalo, že půjde o nějakou   zvláštní australskou odrůdu   westernu, pak se to zvrtlo ve   válečnou romanci a nakonec   zůstal dojem, jako kdybych   koukal na zdramatizovanou   historii Austrálie... V   takovém případě by ovšem bylo   mnohem vhodnější vyrobit   zajímavý dokumentární film.
Neštastný divák je totiž   nucen protrpět téměř 3 hodiny   plné nejrůznějších klišé   (úvodní rvačka s představením   hlavního kladného hrdiny,   magické schopnosti domorodců,   závěrečné potrestání padoucha   a završení „tolik zkoušeného“   vztahu mezi chudým a bohatou),   nelogičností (nesmyslná smrt   ve vodní nádrži), ale   především nudy, protože už   dávno ví, jak to všechno musí   (ano, musí!) dopadnout.
Přiznávám, že jsem film   sledoval v rodinném pohodlí   doma v křesle a přesto jsem   nevydržel až do finále. Odvahu   skouknout posledních zhruba 45   minut jsem našel až asi po   týdnu. Dokonce ani Nicole   Kidman mne u obrazovky   neudržela. Tak dávám alespoň 1   bod za snahu.

Asi mi uletěly
Velkolepě pojatá freska ze   současné české vesnice. Skvěle   prokreslené charaktery   protagonistů, dialogy které   jakoby psal sám život. Předivo   vztahů, skrytých lásek a   skrytých averzí odkrývá obraz,   jehož smysl si samy postavy   doposud nepřipouštěly. Nelze   hodnotit jinak než všemi   deseti!
Tak takhle by   bylo možné okomentovat film,   kdyby... Snad kdyby to natočil   někdo jiný, s nějakým jiným   štábem. Ale dost ironie!   Dokoukal jsem tuhle slátaninu   s přestávkami a se   sebezapřením. Teda né že by mě   zajímalo, jak to nakonec   dopadne – bylo přeci od   začátku zřejmo, že to   nedopadne nijak. Ale já už   jsem prostě takovej. Co   nakousnu, to si taky dožeru.   Teda jestli mi v tom nezabrání   nějaká vyšší moc (třeba když   se z přehrávače vyvalí oblak   kouře páchnoucí po spálené   izolaci).
O jeden dojem   bych se však s vámi přece jen   rád podělil. Vypadá to, že na   venkově všichni akorát pořád   chlastaj. Teda páni, jestli je   to pravda, tak to s tou naší   společností opravdu není   docela v pořádku. No, raději   to budu brát jako filmovou   nadsázku.

P.S.:   Tak jsem si tady počet názory   těch, co viděli Včely přede   mnou. Je teda fakt, že na film   se musíme dívat těma správnýma   očima. Jenomže já už si dneska   pouštím filmy především proto,   abych se pobavil a někdy snad   i popřemýšlel (i když to, jak   známo, bolí). A to se mi v   tomhle případě nepovedlo.

Náboji se nešetřilo
Já osobně proti střílení vůbec   nic nemám. Spíše naopak,   docela si to vychutnávám.   Mluvíme samosebou o létání   kulek na plátně a nikoliv ve   skutečném životě - komu by   nevadilo schytat nějakou tu   včelku doprostřed čelíčka nebo   srdíčka, když se docela   náhodou přichomejtne třeba k   přepadení banky...
Co   to má ale společného s   komentovaným filmem? Docela   dost. Po počáteční   „vysvětlovačce“, kde je nám   objasněno, o co v příběhu   půjde, totiž začíná palba,   která skončí až při   závěrečných titulcích. Střílí   se prostě ze všeho: pistole,   revolvery, pušky, později si   přijdou na své i kulomety a   polní děla.
Divoká akce   a krvavé řeže, kdy vystřikuje   červená až do objektivu, jsou   jen zřídka proloženy   oddechovými pasážemi, kde se   „pouze“ mluví. Nechybí také   různé honičky, z nichž ta mezi   motorkou se sajdkárou a jezdci   na koních připomene legendární   stíhací jízdy z Indiana   Jonese. To vše je naštěstí   podloženo dobře vybranou   muzikou (i když teda   pochybuju, že by měli Korejci   něco společného třeba s   flamengem).
Režisér a   scénárista Kim Ji-woon nám   servíruje korejskou variaci na   western se třemi protagonisty.   Mně je z nich nejvíce   sympatický pan Zlý, nejenom   kvůli „emo“ vzhledu, ale také   kvůli poněkud zvrhlému humoru.   Ten humor spolu s nadsázkou v   akčních scénách evokuje (asi   ne náhodou) Tarantinovy filmy.   Takže se člověk docela dobře   baví, i když si je zároveň   vědom toho, že Ji-woon sahá   Quentinovi tak nanejvejš po   pás.
Podtrženo shrnuto:   Hodný, zlý ani divný vám   osobně neuškodí, pokud tedy   zrovna nejste útlocitná   dámička...

Save the cheerleader...
Na Heroes jsem narazil docela   náhodou, když jsem se probíral   nabidkou filmů v letadle během   mnohahodinového letu. Měli tam   k dispozici první dva díly a -   přestože pouze v angličtině a   bez titulků - jako příznivce   sci-fi mě zaujaly natolik, že   jsem je shlédl celé.
Jaké bylo moje překvapení,   když po pár týdnech začal   běžet seriál i v televizi.   Musím podotknout, že žiji v   zahraničí a tady filmy ani   seriály (kromě tzv. rodinných   a telenovel) nejsou przněny   dabingem, ale titulkovány. Jak   tak čtu předchozí komentáře,   mohu být za to vděčný!
Seriál dporučuji všem, co   mají rádi sci-fi, ale přitom   nemusi mít "příšery a   oheň", jak charakterizuje   nudné rádoby akční béčkové   scifárny muj přítel Standa. Je   stále na co koukat, hluchá   místa téměř neexistují i když   někdy je děj zamotávan tak, že   se musíte pořádně soustředit   abyste pochopili jednáni   postav v daném okamžiku. Jako   protřelého čtenáře scifi mě   "výlety" hrdinů do   budoucnosti nevadí. Jistěže   lze ve scénáři občas najít   nějaké nelogičnosti, ale   nebudeme rejpalové.
Oblíbenou postavou mé 15ti   leté dcery je Hiro Nakamura.   Jeho hláška "save the   cheerleader, save the   world" (nevím bohužel jak   to vyznívá v dabingu)je v mé   rodině často používána a   mimoto se dostala dokonce i do   jinak přihlouplé parodie na   film 300 - Bitva u Thermopyl   nazvané "Meet the   Spartans"...

Odměna za netrpělivost
Dobře odposlouchané dialogy   náctiletých, kteří zoufale   něco chtějí, jen ještě přesně   nevědí co. Věk hledání sebe   sama. Takové vděčné téma.
Jenže namíchat filmový   koktajl tak, aby zachutnal,   není snadné. A ne každý   režisér je Forman, s jehož   „plavovláskou“ z roku 1965 se   chtě nechtě nabízí   srovnání.
Ne, nebudu   vás unavovat vývody proč se mi   film nelíbil. Prostě jsem   stále jenom čekal na něco, co   nepřicházelo. Nějaký vtipný   moment, překvapení. V   beznaději jsem dokonce použil   tlačítko rychloposuvu, což se   mi stává, věřte tomu, opravdu   zřídka. Tu asi záměrně   nekonečnou scénu s jablky ve   vaně bych ale jinak těžko   přežil...
A ejhle,   odměna! To překvapení, vtipný   moment, na mě čekalo v závěru   – scénka s břitvou a spící   „Maruš“. Škoda těch   předchozích promarněných   šedesáti minut.

Come and see?
Viděli jste Saw jedničku,   dvojku nebo třeba pětku?   Viděli jste kupříkladu   některého z Hellraiserů?   Viděli jste vůbec nějaký   horror?
Pokud ne,   budete zírat s vytřeštěnýma   očima a při obligátní lekačce   sebou cuknete tak, až vyrazíte   hlavou zuby teenagerovi,   spokojeně chroupajícímu   popkorn v řadě za vámi. A   možná už v půlce filmu utečete   z kina (anebo prostě zmáčknete   stop na dálkáči).
Pokud   ovšem ano, budete sledovat   celkem nevzrušeně děj až do   finále, spokojeni že jste   uhodli identitu hlavního   organizátora apokalypsy už asi   ve druhé třetině filmu.   Vyslovená nuda to ale není, k   těm světlým okamžikům patří   například překvapující   odhalení pravého charakteru   líbezné Kristen (Zhang Ziyi),   když vytáhne na tátu Breslina   (Dennis Quaid) igelitový   pytlík s příšerným obsahem se   slovy „a tohle jsem našla   uvnitř“...
Tak nakonec   to rozhodnutí, zda věnovat   necelé dvě hodinky vašeho   drahocenného času čtyřem   jezdcům, zůstane zase jenom na   vás.

Předčasný odchod
Tato komedie rozhodně není   špatná, přesto jsem byl v   závěru poněkud zklamán.   Vlastně jsem se cítil spíše   oklamán...
Proč?   Pustili jsme si doma film   především kvůli Funesovi a on   se nám někdy po půlce filmu -   v tom nejlepším - odebere na   onen svět!
Ale jinak   zápletka je chytře vymyšlena a   i když se nesmějeme na plný   pecky jako v jiných komediích,   alespon se tu často   usmíváme.
Film v žádném   případě nikomu náladu nezkazí.

Něžná dívenka a krvavá řežba
Teď se možná zeptáte, jak jdou   tyhle dvě věci dohromady. No,   docela dobře, zvlášť když jde   o film vyrobený v Japonsku.   Teda ne že bych byl expert   přes kinematografii země   vycházejícího slunce. Viděl   jsem odtamtud vlastně jen   nějaký ten Kruh, Temnou vodu a   možná ještě pár dalších, na   které jsem zapomněl hned po   závěrečných titulcích.
V povědomí mi po nich ale   zůstal pocit nadbytečné   krutosti a dojem, že všechny   herečky připomínají svým   vzhledem trochu odrostlé,   jemné školačky.
Zasedněme však už k   obrazovce... Hned po úvodním   zběsilém masakru, když děj   trochu zvolní, vytane na mysli   otázka: „Ježíš, co má zas   tohle znamenat!?“ Tady máte na   vybranou. Buď hezky zčerstva   odsoudit triky, kameru, akci a   vůbec všechno, vypnout   přehrávač a zahodit disk do   odpadu spolu s nedojedenou   svačinkou nebo večeří. To asi   udělá většina z těch, co se ke   kulometnému děvčeti dostali   čirou náhodou. A těm už teda   taky doporučuju, aby přestali   číst.
Anebo si vybrat   jakoukoliv jinou možnost   (třeba já jsem si řekl, že jde   asi o nějaký zfilmovaný   komiks, kde se s nadsázkou   nesmí šetřit), a prostě nechat   dálkáč na pokoji. V takovém   případě nebudete litovat. Film   je krvavě zábavný - hezky se   na to kouká, ale logiku nebo   nějakou hlubokou myšlenku   probůh nehledat! Naproti tomu   vás mohu ujistit, že usekaných   hlav a údů, stejně jako   nádherných fontán rudé   tekutiny, se opravdu nabažíte.

Ne až tak zábavné
Teď už vím, že jsem měl dát na   moudrá kritikova slova v   záhlaví filmové recenze,   mluvící o „ne až tak zábavném   dramatu o z profese zábavných   lidech“ a raději strávit večer   s kamarády u půllitru, nebo na   gauči s pěknou knížkou.
Čekal jsem však alespoň   zajímavý film z lákavého   prostředí šoubiznysu,   okořeněný účastí Adama   Sandlera, kterého – proč to   zastírat – mám docela rád. Ta   recenze mi dokonce prozradila,   jak se bude děj vyvíjet skoro   až k závěru (nebojte se, tak   škodolibý, abych vám to tu   zopakoval, nebudu). Odměnou za   moji neoblomnost mi byly 2 a   půl hodiny (!) nudy   prosvětlené semtam záblesky   humoru, k němuž ovšem   nepočítám plnými hrstmi   rozdávaný ten anální, jehož už   jsem poslední dobou díky   americkým „komediím“ opravdu   přežraný. Scenáristé si patrně   tu nudu uvědomili a snažili se   ji přebít neustálým   vtipkováním o zadcích,   koulích, kozách atd. Být mi   patnáct, asi bych se řezal   smíchy. No nic, nechme kozy na   pokoji a povězme si radši o   čem to vlastně je:
Sandler se tu představuje   v roli úspěšného komika   Simmonse, jedoucího na plný   pecky, užívajícího si vztahů   na jednu noc s nadšenými   obdivovatelkami, majícího   spoustu kamarádíčků, ale   vlastně žádné přátele (a ta   děvčata s ním spí asi taky jen   proto, aby si mohly jeho jméno   připsat do osobního katalogu   „utrhnutých“ celebrit), to je   ovšem fuk, hlavně že je s kým   pařit!
Ta pohodička je   ale najednou surově přervána –   čím, to vám neprozradím, co   kdybyste se přece jen rozhodli   pro ten biograf. Jenom vám   napovím, že odteďka si už   George Simmons začíná   uvědomovat to prázdno ve svém   životě a snaží se něco s tím   udělat, něco změnit. Jenže,   jak všichni víme, starého psa   novým kouskům nenaučíš.

Jak obalamutit přísného diváka
Ach ten rock! Je jako nějaké   zaklínadlo... Natočíš   průměrnou pitominu s chabou   zápletkou, kde herci-neherci   občas třísknou do kytary,   prošpikuješ to známými   skladbami pokud možno ze zlaté   éry klasického rocku a ejhle –   i já přísný divák poctivě   odsedím 90 minut před   obrazovkou. A vlastně ještě   trochu navíc.
Přece si   nenechám ujít nechutný žertík   přilepený až za samý konec   závěrečných titulků. No, těch   obhroublostí a necudností si   užijete dost v celém filmu a   možná právě ty ho drží stranou   od zoufalství uprášených   krabiček v šerém koutě   videopůjčovny, který   navštěvují tak leda pavouci (a   to ještě musej bejt   zmutovaný).
Jestli si   však myslíte, že Jack Black   točí filmy prostě proto, že to   jeho cédéčko nikdo nekupuje,   to jste teda šlápli sakra   vedle: stačí pár kliknutí na   wiki a padnete na (jak by řek´   JB) prdel. Jo jo, deska zlatá   v UK a platinová v USA. Holt   tam maj asi jinej vkus. A   kolik je vlastně k tomu   potřeba prodat nosičů?
Ale pro lásku boží,   nemějte mě za zapšklého   mrzouta, co už jen všechno   kritizuje protože mu přestalo   chutnat i to pivo. Dílko si   můžete klidně skouknout bez   újmy na vaší auře. Naopak se   často i zasmějete. Asi jediný   moment, kdy ruka šátrala po   dálkáči, byl módní úlet na   houbičkách. Myslím že od dob   Bezstarostné Jízdy už k   drogovému tématu nemá žádný   rejža co dodat...
Ovšem popoví a rapoví   odpadlíci, ti at´si pustěj   radši třeba Step Up.

Jde se na ryby
Ach, přiznávám, že na film   jsem se podíval jen díky   nepříznivým komentářům na této   stránce. Jo, prostě se mi   nechtělo věřit, že jde o   takovou perlu.
A   přátelé komentátoři, opravdu   není co bych k vašim postřehům   dodal. Snad jen to, že zatímco   v jiných filmech se můžeme   bavit hledáním nelogičností,   tady zajásáme, jestliže se nám   podaří objevit něco, co by   logiku mělo. Asi nejvíc jsem   se nasmál (kromě pokusů   hlavního hrdiny o hláškování a   dech beroucích triků) tomu,   když se piranhy „rozhodly“   udělat si výlet na Floridu,   ačkoliv měly pro své řádění k   dispozici celé pobřeží Jižní   Ameriky.
Vzhledem k   naprosté absenci erotiky i   krvavé „řezničiny“ (což je u   filmu tohoto žánru   překvapením), bych film   doporučil pouze žákům   základních škol tak asi od   12ti do 14ti let.

O ruku nežádat!
Možná se vám budu zdát   nenormální, ale z Tima Burtona   mám smíšené pocity. Na jedné   straně třeba skvělá Továrna na   čokoládu nebo Mars útočí, na   opačné podle mně příšerně   sladkobolný Střihoruký Éda a   tak nějak přiblblý a   rádobyvtipný Beetlejuice.
K Nevěstě mě samosebou   přilákala krásná obálka na   krabičce. A byl jsem tedy po   přežvýkání jejího obsahu   přehrávačem poněkud zklamán či   poněkud nadšen?
To   záleží na mně. Jestliže se   zbavím nánosu let na hřbetě a   dokážu se koukat vyjevenýma   dětskýma očima, budu   nadskakovat v křesle krásnou   hrůzou a na závěr možná i   spontánně zatleskám. Jestli   ne, pak se budu převážně   otravovat, pokukovat po   tlačítku rychloposuvu a jen   zřídka se zasměju nějakému   dobrému nápadu (třeba že říše   mrtvých je jásavě   pestrobarevná, zatímco náš   svět taknějak šedivý).
No tak dobře, jsem holt   otravný a už s ničím   nespokojený dědek. Jak jste na   tom vy?

Dračice ovečkou, psík vlkem…
Každý zkušený vypravěč   historek ví, že i ten   nejobyčejnější příběh, když se   správně podá, dovede zaujmout   a pobavit.
Tak je tomu   také u filmu Návrh. Naprosto   banální zápletka s předem   daným happy endem (díváme se   přece na romantickou komedii),   kde sledujeme přerod krásné   dračice Margaret i jejího   zakřiknutého asistenta Andrewa   je vyprávěna natolik zajímavě,   že vám přijde docela líto,   když se na plátně objeví   závěrečné titulky. A k tomu se   podíváme i na dalekou Aljašku   – co víc by si mohl divák   nebažící po ničem jiném než   trošce oddechové zábavy   přát?
Proto vzdávám   čest režisérce Anne Fletcher a   doporučuji!

Hlava bolet nebude
I když scenáristé narvali do   filmu všechno možné včetně   kočkovité šelmy a   bezprizorního mimina (což není   zas tak originální), výsledkem   není nějaký beztvarý slepenec.   Naopak, vše je chytře   sestaveno a ani ta troška   nezbytného análního humoru tu   neruší. Nosným nápadem je   „okno“ hlavních hrdinů - spolu   s nimi se postupně dovídáme,   co se oné divoké noci v Las   Vegas vlastně stalo. A tím je   udržena naše pozornost až do   naprostého konce včetně   závěrečných titulků.
Některé postavičky, jako   například párek policajtů, co   si neuhlídali služební auťák   anebo doktorova družka (noční   můra každého svobodného   mládence), jsou opravdu k   pomilování. Tak neváhejte a   jděte se kouknout. Dobře se   pobavíte, a hlavně – na rozdíl   od Douga a jeho kamarádů – vás   hlava po tom všem bolet   nebude!

A přece se točí!
Tak se nám milá Paige z   Čarodějek pěkně vycajchnovala.   To co nám holka předvede   zejména v závěru, je opravdu   nářez. Ostatně jako celý film.   A to jsem si já trouba myslel,   že takové pecky jako třeba Bad   Taste nebo Pulp Fiction se už   dneska netočí.
Rodríguez to na nás po   poněkud ospalém začátku   rozbalí tak, že docela   zapomeneme na existenci   tlačítka pauzy na dálkáči a   tím pádem se počůráme v   křesle.
Nejlepší   scénka? Je z čeho vybírat! Pro   mě asi když doktorka Dakota   podá nezbednému synáčkovi   Tonymu pistoli s nezbytnou   instruktáží aby si dal pozor,   kam se zbraní míří. Mohl by si   totiž docela klidně ustřelit   hlavičku...
Co   obzvláště potěší? Quentin   Tarantino jako násilnický   voják dostane, co si zaslouží!   To je totiž pro nás, náročné   diváky bonus za to, že jsme   protrpěli jeho nedosolenou   nedomaštěnou první půlku   Grindhouse. Ten, kdo viděl   Dead Proof, určitě stejně jako   já čekal od mistra něco víc –   asi jako když jste na vojně   vyfasovali v kantýně talíř s   vonícím řízkem a pod lákavou   kůrčičkou jste našli opečený   hadr na podlahu.
Jedním z mnoha milých   překvápek pro mě byla i účast   „ztracenců“ Sayida a Franka   Lapiduse.
P.S.: Pokud   jste trošičku méně chápaví a   bude se vám zdát, že kvalita   obrazu někdy tak nějak   pokulhává, vězte že závada   není na vašem přijímači.
A ještě by mě docela   zajímalo, kdo koho vykradl.   Ano, pane Rene1 a další, jde o   tu scénku s helikoptérou.   Naprosto stejný fígl s   likvidací ‘nakažených‘ se   totiž objevil i ve filmu 28   týdnů poté! Tam však nešlo o   zábavnou nadsázku. A bylo to   natočeno ve stejném roce jako   Planeta Teror... Co vy na to?

Nebojte se Predátorů!
No, čekal jsem, asi jako vy   všichni, nějakou příšernou   slátaninu vzniklou vyrabováním   předchozích Predátorů. Proto   jsem dost dlouho váhal, jestli   stojí za to vopotřebovávat si   přehrávač. Nakonec zvítězila   zvědavost a můj „kladný vztah“   ke sci-fi.
Mám se   zmiňovat o ději? Naprostá   zbytečnost, víme přece, že jde   o klasickou vyvražďovačku s   předem daným koncem. Zato   prostředí a efekty jsou v   pohodě. Nelogičností se   samosebou najde fůra – tak   třeba boreček, co přežil 10   loveckých sezón, se nakonec   nechá nachytat jako malé   děcko. A na druhé straně jeho   osudový Predátor, který jindy   projevuje jakousi „rytířskost“   a v soubojích používá jen   (aspoň naoko) rovnocenné   zbraně, ho tu prostě   zlikviduje na dálku aniž by   pohnul prstem...Ale hlavně že   to má spád, stále se něco děje   a divák se nenudí.
To   se ví, že jste soudili   správně: slátanina to opravdu   je, ale můžete se na ni koukat   bez nebezpečí že si uženete   újmu na duševním zdraví   (jestli vám po létech   strávených konzumováním všech   těch holywoodských blitků   vůbec nějaké zbylo).
Závěrem ještě vzkaz pro   pana Trejo (teda doufám že si   to přečte): Danny, tentokrát   jsi nám toho teda moc   nepředved‘!

Maso špunt
Polívku já osobně teda moc   nemusim. Na druhou stranu ale   po držkové nebo třeba   bramboračce se jen oblíznu a   dám si nášup. Polévka je grunt   a maso špunt, však to   znáte...
Taky mi ze   začátku ty Bolkovy křupanské   vtípky pěkně lezly na nervy.   Ještě že jsem si nevšiml údaje   o délce filmu, jinak bych   přehrávač možná stopnul. A to   by byla přece jen chyba. Když   totiž příběh začíná odsejpat,   je na co koukat. A tím   nemyslím jen kozičky slečny   Ester.
Samosebou by se   toho dalo dost vytknout -   namátkou třeba poněkud   nadpočetné množství záběrů na   louku s Němci sice už dávno   zapomenutou, ale stále   trpělivě čekající nástražnou   minou. Nevím, jestli tehdy v   době prvního promítání čekalo   obecenstvo v kinosále s   nervama nadranc zda Jakubisko   nechá rozmetat na krvavé cucky   to roztomilé děvčátko, nebo   jen pana Pavelku (já bych   přece jen upřednostnil Bolka),   ale bylo víceméně nasnadě, že   hlavními adepty na setkání s   minou jsou ty nesympatické   charaktery, co jich i dneska   můžete najít kolem sebe   dostatek.
Nic teda   proti obrázkům drátků v trávě,   ale tak polovinu bych jich   klidně vystříhal. No a aby   film nebyl o nic zkrácen, dal   bych na ona prázdná místa   třeba ty kozičky...

Něžné dívenky a krvavá řežba
Opisovat sám od sebe? Radši   ne, i když bych tu mohl s   klidným svědomím zkopírovat   svůj komentář ke kulometnému   děvčeti (Kataude mashin gâru).   Jo, že jste ho nečetli? Tak to   honem běžte napravit!
Už jste zpátky? No to vám   teda jako prémii za to, že   nejste líní kliknout párkrát   navíc, připíšu ještě pár   řádek. To abyste věděli v čem   se mutantky liší od machine   girl. Tak především hlavní   hrdinka tu není tak osamělá,   má mimo jedné obligátní   spřízněné duše ku pomoci celé   stádečko hezky zmutovaných   kamarádek. A ta její nejbližší   má občas něco divného s rukama   – občas když jí chce někdo zlý   ubližovat... Mutanti nám   zároveň dovolí zaškatulkovat   film i mezi sci-fi. Taky už   nejde jen o nějakou pitomou   pomstu za dřívější křivdy jako   třeba za zmasakrování rodiny,   ale rovnou o záchranu, anebo   taky zkázu, celého Japonska.   Čtete dobře, tentokrát se   vyjímečně nezachraňuje Amerika   (a tím samosebou celý   svět)!
Další rozdíl je   v použití černého humoru. Tady   je dávkování stědřejší. Jen mi   to tak někdy docela nesedlo, i   když například umístění   motorové pily (ne, nečekejte   že vám prozradím kam) bylo   opravdu zdrcující. Ale co,   japonský smysl pro tento druh   humoru asi bude trochu jinačí,   než u běžného obyvatele   evropské unie.
Triky   jsou opět tak na úrovni Power   Rangers, to ale nevadí, o to   víc jsou úsměvnější. Usekanými   a rozsekanými hlavami a údy se   nešetří ani tentokrát, a to je   dobře.
Jediné z čeho   mám trochu obavy je, že další   filmy typu „odvážná školačka   krutě mstí zamordování svých   bližních“, jestli teda   existují, už mi nenabídnou   tolik nového a neotřelého a   tím pádem se tolik nepobavím.

Letní louka po dešti
Už dlouho jsem se tak   nepobavil, možná od dob   Braindead a Bad Taste. Ale ne,   to bych přeháněl - jsou tu   přece ještě Černé ovce,   Pavouci (Eight legged Freaks)   a jiná havěť zasluhující si   naši pozornost…
Jenže   pozor, vážení. Tam kde se   bavím já, odbíhá normální   divák blinkat nad záchodovou   mísu. Jde tady totiž o film   určený, jak říká moje drahá   polovička, pro choré mozky.   Čiliže splatterová parodie na   horror, kořeněná notnou dávkou   černého humoru, tak jak to   máme my chorobní rádi.
Režisér nás překvapí   nejedním šíleným nápadem: tak   třeba rozpolcení nebohé oběti   nečekaným šlehem, které nás   hned zezačátku upozorní, že   ”slimáci” nežertují! Nechybí   samosebou ani klasická   “lekačka”, kdy sebou   chtěnechtě cuknete jako   zasažení výbojem vysokého   napětí (nebo alespoň nízkého,   třeba ze školního Van der   Graaffova generátoru).
Abych však nepřechválil –   kromě krásně zmutovaných   lidských příšerek nás mají   děsit také hordy slimejšů.   Jenže ti jsou až příliš   digitální a tudíž poněkud   nevěrohodní. Nepouštějme se tu   ale do rejpání a raději už   vložme disk s hladovými nahými   plži do přehrávače. Odměnou   nám bude doživotní strach   vyjít si po dešti na ještě   mokrou louku, plnou víte čeho…

Soloist mi byl volnej
Že se dá i vážné téma   zpracovat tak, aby vznikl   zajímavý film, o tom nás už   před desetiletími přesvědčil   pan Forman svým Přeletem nad   kukaččím hnízdem.
Stačí   jen trochu okořenit humorem   (může být klidně i hořký) a   běžnému divákovi zachutná -   tedy pokud ho příběh alespoň   trochu zaujme.
Film   Sólista vypráví o skutečné   události, jenže při jeho   sledování jsem se prostě jen 2   hodiny nudil. Po nějaké akci,   natož pak legraci, ani stopy.   Nemyslete si, nežádám, aby se   tam herci nepřetržitě kopali   do zadků a automobily byly   ničeny v šílených karambolech,   ani nechci po režisérovi aby   přetékal genialitou, ale   posuďte sami: děj se vleče bez   nějakých vážnějších zvratů a   osud hlavního hrdiny, otravně   pošahaného houslového a   cellového virtuosa Ayerse, mi   zůstal dočista volný. Ano,   mějte mě třeba za necitu,   avšak rejža mě prostě nepřiměl   dojmout se nad historií   talentovaného bezdomovce v Los   Angeles, ani nad bědným   životem jeho soukmenovců.
A v závěrečných titulcích,   kde se pochopitelně dozvídáme   jak pokračují osudy všech   protagonistů, mě dočista   dorazilo že novinář Steve se   učí hrát na kytaru! To muselo   tedy dát scénáristům opravdu   fušku, vymyslet něco tak   “překvapivého“...
Jo a   ty tři body v hodnocení, ty   jsou vlastně pro pana Ludwiga   van B.

vydejte se po stopách Roberta Langdona!
Po zhltnutí knížky Dana   Browna, která se skutečně čte   jedním dechem, už jsem jen   netrpělivě čekal na premiéru.   A v žádném případě jsem nebyl   zklamán! Ve filmu bylo opravdu   vše, co může namlsaný čtenář   čekat. Nechybí ani ta tajemná   dvojitá pyramida v Louvru,   kterou jsem měl to štěstí   vidět předtím dokonce ve   skutečnosti. Ale vlastně   všechna místa, kde se   natáčelo, mají své kouzlo -   kdyby to jen kapsa dovolila,   hned bych se vydal po stopách   Roberta Langdona!
Na   druhou stranu nutno   podotknout, že kdo nečetl   knižní předlohu, může být v   kině trochu zmaten, protože mu   unikly některé souvislosti.   Ona se totiž ta   mnohasetstránková bichle do   dvou a půl hodin filmu   směstnat „beze ztrát“ prostě   nedá. A to je také důvod, proč   Šifra nedostala desítku...

Hrůza bez krve
Kdo viděl Kruh (The Ring)   jedničku a dvojku od stejného   režiséra Hideo Nakaty, uhodne   zápletku asi už po pár   minutách. Ano, je to zase něco   s vodou, což vlastně napovídá   i sám název. Ale to neznamená,   že je film špatný!
Uspokojí ovšem pouze   příznivce horroru, kterým   nejde ani tak o množství   prolité krve jako o atmosféru.   Nějaká ta lekačka, která vás   donutí ucuknout od obrazovky,   sice ani tady nemůže chybět,   ale není to zde to   hlavní...
Americkou   předělávku jsem (možná   naštěstí) neviděl, a tak   nemohu srovnávat. Popravdě   řečeno mi tento japonský   originál,zkouknutý na DVD,   úplně stačí.
A na závěr   konstatování : jestli jsem se   dobře díval, neukápne v celých   101 minutách opravdu ani kapka   drahocenné rudé tekutiny.

Inspirace pro studenta medicíny
Nemyslel jsem si, že mi někdy   nějaký horor bude vadit.   Klidně zvládnu krev   chlýstající přímo na kameru či   poletující a čvachtající   vnitřnosti a když se třeba   zombíci nebo zlí mimozemšťané   zakusují do těl ječících   nešťastníků, spokojeně se   uculuji. Dokonce jsem (s dlaní   před očima) vydržel i slavnou   scénu s okem v Andaluzském   psu.
Jenže Lidská   Stonožka mě dostala. Ptáte se   co je tak hrůzného na tom,   když dvě americké turistky   jimž cestou za zábavou vypoví   auto, zabloudí v lese a   nakonec se dostanou do útulné   residence talentovaného   chirurga? V podstatě nic. To   jen když sledujete pana   doktora, jak poklidně, ale   cílevědomě postupuje za svým   příšerným cílem a cítíte ten   neodvratný osud jeho marně   bojujících i škemrajících   obětí, probleskne vám v koutku   duše myšlenka: co kdyby se   třebas něco takového přihodilo   mně nebo osobě mně blízké?
Ten totálně chorobný námět   snímku se mi zaryl hluboko do   vědomí a ještě týdny po   skončení festivalu hororových   filmů kde byl uveden, mě scény   z něho otravovaly před   usnutím. Že jste to také   viděli a nijak to na vás   nezapůsobilo? Inu, omluvte mě   – každý z nás má asi v sobě   nějakou tu citlivou strunku...  
A režiséru Tomu Sixovi   bych doživotně zakázal točit   (nebo mu nechal alespoň   vyloupat oči).

Tak zas jeden zbytečný film...
Od dívčí kapely The Runaways   jsem možná také kdysi dávno   něco slyšel, hlavním lákadlem   ale bylo jméno Joan Jett. Ta   totiž stejně jako já „miluje   rokenrol“.
Takže jsem   si pustil film s nadějí, že se   dozvím něco nového z historie   rocku, jehož jsem věrným a   aktivním fanouškem – vždyt‘   docela nedávno jsem šílel na   koncertu Aerosmith.
Místo toho mi byla   naservírována možná   skutečnosti se věrně držící,   ale dost nudná slátanina o   slávě a úpadku výše jmenované   skupiny. To bych prominul,   kdyby šlo o hraný životopisný   dokument (fuj, ten termín zní   opravdu nehezky), jenže při   celovečerním filmu se chci   především bavit, vy snad ne? A   myslím, že při trošce dobré   vůle (nebo kumštu) rejži a   scenáristy by mohl být   výsledek mnohem, mnohem lepší.   Stačí vzpomenout na originální   začátek s padající kapkou   krve...
Pět bodů je   hlavně za to, že jsem vydržel   až do konce.

Není maska jako maska
Je to docela pěkný nápad,   nechat hlavního hrdinu odehrát   celou roli pod žertovnou   maskou. Já vím, namítnete že   to není nic originálního,   vždyť masku má například i   Jason z pátku 13, nebo z   docela nedávna pan Jigsaw v   sérii Saw. Jenomže tady má   maska docela jiný účel než   děsit. A zvlášť působivý je   kontrast mezi vyřčenými slovy   Véčka a výrazem jeho   „tváře“.
Film se mi   líbil a doporučuji všem, co se   chtějí pobavit. Nejde totiž –   přes závažnost tématu trochu   připomínající Kubrickův   Mechanický pomeranč – o   nějakou „makačku na bednu“,   ale ani o pěknou blbost, jak   jsem si vyslechl od několika   známých co to viděli přede   mnou. Příběh má spád a zaujme,   takže se určitě nebudete od   poloviny pokradmu dívat na   hodinky jako u některých   velkofilmů. Jen se mi někdy,   hlavně na začátku, zdál pan V   dost „ukecanej“. Buďme však   velkorysí a odpusťme mu tuto   maličkou vadu na kráse!

Nejen pro fanoušky Toma Cruise
Musím přiznat, že válečné či   historické filmy nejsou zrovna   “moje parketa”. Proto, když se   mi dostal disk s Valkýrou   náhodou do ruky, vkládal jsem   ho do přehrávače poněkud   váhavě. Navíc s vědomím, že   američané si rádi předělávají   historické události podle   svého - pro nás většinou těžko   stravitelného – gusta.
Ačkoliv netuším, zda se   příběh ve skutečnosti udál   opravdu tak, jak je tu   vyprávěn (a po pravdě řečeno   na tom ani tak nezáleží –   vždyť nejde o dokumentární   snímek), film mě svým spádem a   zápletkou opravdu zaujal.   Myslím si, že kdo má zájem o   ne tak dávnou minulost, nemusí   po shlédnutí litovat dvou   hodin ztraceného času.

Někde tu určitě musí být ještě jedna...
Hezký příběh – i když podobný   námět už tu párkrát byl. Kdo   zná film Charly (1968)   natočený podle povídky Růže   pro Algernon, pokývá vědoucně   hlavou.
Tady nás ale   rejža bez dlouhých řečí a   vysvětlovaček pohání stále   vpřed. Nestačíme si ani   pořádně vydechnout a   protáhnout se na sedačce a je   tu konec. Nejsem zrovna   přítelem násilných happyendů,   ale v tomto případě myslím, že   jsme všichni spokojeni s tím   jak náš sympatický hrdina   dopadne.
Nejlepší   scéna? Pro mě jednoznačně   chvíle kdy se náhle prozřelý   Eddie vrátí do svého kutlochu   kde si až doposud spokojeně   rochnil a nemůže uvěřit tomu,   že tam opravdu žije.   Nepřipomíná vám to něco? Ano   ano, vám co právě čtete! Jen   se rozhlédněte po svém   staromládeneckém pelíšku.
Asi už tenhle komentář   nedopíšu, jaksi mi došly   pilulky a navíc někdo usilovně   buší na dveře...

Zachrání to naháči?
Může se někdo nudit u filmu,   který se v podstatě celý   skládá ze záběrů na nahá   lidská těla? Ti chytřejší z   vás pochopili, že otázka je   rétorická. No, a vás ostatní   holt překvapí, když si tu na   ni hned sám odpovím: ano,   jestliže se režie ujme paní   Chytilová.
Ne,   nemyslete si že tím znuděncem   musí nutně být jen nějaký   prudérní suchar. Pod záminkou   filmu o natáčení filmu je   totiž nám divákům servírována   nesourodá snůška scének, při   jejichž sledování se může   ubránit zívání snad jen   pořádně nadržený puberťák. Já   už se naneštěstí neřadím mezi   ty, pro něž znamená kradmé   listování v tatínkově Plejboji   přepychový erotický zážitek,   takže mě ani ti bezostyšně se   producírující naháči, nebo   lépe řečeno nahatice,   nedokázali vtáhnout do děje.   Nemalý podíl na tom však také   bude mít „správně“ vedená   kamera. Protože ta nám sice   ukázala všechno, ale přitom   jaksi nic.
Měla-li to   být komedie, pak jsem se ani   jednou nezasmál – a to se   normálně směju i při hororech!   I když vlastně... ta svérázná   figurka ruského producenta   Igora u mne vzbudila alespoň   úsměv útrpný. Ale třeba se při   promítání kinosál otřásal   salvami posměšného řehotu,   kdopak ví.
Možná však,   že film naopak pomocí alegorie   řeší ty nejzákladnější otázky   lidského jsoucna. V tom   případě jsem teda jen pitomej,   nechápavej trouba a jako   takovej vopravdu nemůžu   filmíčku v hodnocení dát víc   (ale bohužel ani míň) než ten   jeden bodík...