FDb.cz - filmová databáze

Naprosto smíšené, až   rozporuplné dojmy – chvílemi   naprostá pitomost, chvílemi   originální nápady. Snímek   trochu rozčiluje   nesrozumitelnými motivy hlavní   postavy (mně docela přízemně   zajímalo, proč přepírá cizí   spodky v ruce a nehodí je do   pračky, jak na to na jednom   místě svoji ženu upozornil   domácí tyran). Po důvodu jeho   squatování pátrat nepotřebuju,   ale proč mlčí by mě vážně   zajímalo (možná jde o bývalého   člena korejské mafie a má   vyříznutý jazyk). Originální   pointa ale celkový dojem   zachraňuje.

Zajímalo by mě, jestli se v   hodnocení tohoto filmu liší   muži a ženy. Autentičnost v   pojetí i hereckých výkonech na   mě působila „osvěžujícně“ po   všech těch nakašírovaných,   papírem šustících a   primitivních filmech ze   současné české produkce.   Snímek pochopitelně na druhou   stranu využívá klišovitost   indie tvorby, ale nejde o   příběh totální loserů, exotů,   imigrantů, minorit všeho druhu   atd., ale obyčejnou historku   ze života – drsnou a reálnou.   Ocenění si zaslouží alespoň   trochu promyšlená psychologie   hlavních hrdinek, jejichž   výkony jsou uvěřitelné. Film   také nemá žádné dramatické   rozuzlení se spoustou krve,   čehož si vážím, jelikož   režisér tomuto pokušení   odolal. Začátek filmu, v němž   sledujeme jakoby všednodenní   aktivity na studentské koleji   ve mně vyvolal moje vlastní   vzpomínky a tím pádem jsem se   asi dokázala líp „připojit“.   Dojmy: beznaděj a prázdnota.

Děsivá vize USA za 500 let (i   když si myslím, že k tomu   dojde mnohem dřív) - tlupa   naprosto zdegenerovaných   jedinců, potácející se v   hromadách odpadků, nemůže   přijít na to, proč jim neroste   zelí. Kdo tento film označil   za komedii, snažil se pouze   zakrýt pravý stav věcí - toto   není komedie, ale velmi   realistický pokus o   sociálně-politickou prognózu   země, v jejímž čele bude   jednou stát wrestler,   prohlašující o sobě, že je   nejmocnějším mužem v galaxii.   Scénka na příjmu v nemocnici   je úúžasná :-)

Jeden z nejoriginálnějších   filmů, které jsem (zatím)   viděla. Neodolatelně zamotaný   děj, který neuniká k   samoúčelné "manýře",   ale je takový, protože takový   má být a vše v něm má své   místo. Včetně chichtajících se   Indiánů :)

Amenábar si zaslouží bod za   to, že tento příběh vydoloval   z propadliště dějin a nebál se   ho zfilmovat, byť z jeho   pojetí čiší snaha o odsouzení   náboženského fanatismu jako   takového. Vizuálně efektní   snímek ale bohužel dokazuje,   že v současné době málokdo   dokáže natočit film, který by   byl obrazově bohatý a zároveň   měl „bohatý“ scénář. Takže   zatímco můžeme sledovat   překvapivé záběry na   „zrekonstruovanou“ Alexandrii   (i když vesmírné prostřihy ve   stylu Google Earth působí spíš   komicky), samotný příběh je   zoufale jednoduchoučký a plný   klišé. Zapálená vědkyně a její   kuželosečky, zamilovaný otrok,   který se mstí za to, že je   otrok, hezoun a tlupa   pomatených christovců.   Psychologie postav veškerá   žádná nebo jen velmi povrchní   v rámci jasně vymezených rolí.   Angličtina (s rozličnými   přízvuky) vyloženě tahá za   uši, ale je to pochopitelný   kompromis – málokdo má jako   Mel Gibson na to, natočit film   v „originále“ a maximálně   realisticky (Amenábarův konec   je dost cudný, zdráhal se   zobrazit hlavní hrdinku, jak   je šíleným davem kamenována a   nahá vláčena ulicemi).   Křesťané prvních stolení   bojovali jak s vnějším   nepřítelem (tj. stoupenci   jiných náboženství), tak s   nepřítelem vnitřním (různými   myšlenkovými proudy, lidmi,   kteří hlásali odlišné názory   na některá základní dogmata,   byla to doba utváření   ortodoxie). Křesťanství jako   politický projekt začínalo   mezi chudými a nevzdělanými   (btw jazyk evangelií tomu   odpovídá). Římané dlouho   nedokázali pochopit, že se   nejedná pouze o další sektu   odkudsi z Judeje, ale mnohem   ambicióznější podnik.   Mimochodem níže zmíněný   Konstantin Veliký byl pokřtěn   až na smrtelné posteli, dost   možná když už byl v bezvědomí   :). Zkrátka, jak praví jedno   římské rčení, „Pozor na   člověka, který má jen jednu   knihu“.

Amores Perros je film, který   je v záplavě komerční produkce   sice zajímavý, ale nemyslím   si, že by bylo třeba v   souvislosti s ním propadat   takovému nadšení. Je to drsný,   realistický příběh ze života,   nic víc, nic míň. Tři povídky,   jež se nakonec propletou, také   nejsou žádným originálním   nápadem. Možná jsem proti   podobným příběhům zaujatá,   protože ani na Pulp Fiction (s   níž je Amores Perros   srovnáván) jsem neviděla nic   tak úžasného, nemám ráda psy a   vadí mi, když se originální   názvy filmů „překládají“ tak,   aby byly dostatečně   „atraktivní“ (Láska je kurva   opravdu není adekvátní   překlad, to i anglické Love’s   a bitch je původnímu smyslu   bližší).

Dá se ještě vůbec na téma   „andělé na zemi“ natočit něco   nového? Besson se o to pokouší   s pomocí malého Alžířana a   obrovské Švédky. Slibný   začátek (andělka v podobě   prostitutky určitě nezní   špatně) ale kazí prostinký   laciný příběh o hledání a   nalezení sebeúcty. Žádné   překvapení, nic originálního,   jen zajímavá vizuální stránka   a slušný soundtrack.

Film má svoje kouzlo, navzdory   tomu, že z knižní předlohy   převzal jen pár motivů.   Ondaatjeho kniha (i když je   místy přitažená za vlasy) je   vlastně úplně o něčem jiném -   je o vztahu Kipa a Hany a   hledání vlastní identity,   příběh anglického pacienta a   jeho milenky je spíš okrajový.   Zajímalo by mě, proč se tvůrci   rozhodli vytvořit naprosto   odlišný příběh. Vztah Kipa a   Hany je pro tak diváka vlastně   dost nesrozumitelý a odsunutý   na vedlejší kolej. Co se   snímku nedá upřít je skvělá   kamera a hudba.   Sentimentálnost je místy   nesnesitelná, ale v porovnání   s Návratem do Cold Mountain je   to velmi střízlivá podíváná.

Dlouho očekávaný film   milovníka opravdového   nefalšovaného násilí a   křesťana Mela Gibsona   slibovalo skutečné „maso“, ale   kupodivu se nic obzvláště   nechutného nekoná. Samotný   plytký děj (hodní pralesní   Indiáni proti zdegenerovaným   velkoměstským) sice vyvažuje   snaha o autentičnost (jazyk,   kostýmy..), ale jinak se   vlastně není na co dívat. Na   pižlání obsidiánovým nožem   sice dojde, ale samotný popis   těchto praktik je odpudivý,   takže pouhé jeho zobrazení   znalému divákovi nepřináší nic   nevídaného. Honička v pralese   přesně podle „predátorského“   receptu jasně ukazuje, že   režisér neví, co s plánovou   stopáží (rád by ji zaplnil,   ale netuší jak). Postavy jsou   ploché, i když se Gibson na   začátku snaží nám je   přiblížit, ale tak je tomu ve   většině amerických filmů,   takže to vlastně Melovi nelze   vyčítat. Snímek přináší pouze   dva opravdu zábavné okamžiky –   když po usilovném boji o život   ve studni následuje střih na   spokojenou rodinku kráčející   vstříc lepšímu životu a   samozřejmě lodě na obzoru.   Nebojte se, vy hodní z lesa,   civilizace se svým křížem a   mečem je tady a brzy vás   osvobodí zpod jha zlých   krvežíznivých městských   pohanů. Místo aby se konečně   už někdo pokusil o realistický   popis událostí kolem conquisty   (tj., že ani jedna ze stran   nebyla hodná nebo zlá), jsme   zase u starých klišé. Gibson   se však, a to mu je třeba   přičíst k dobru, v závěru   ovládl a nezařadil něco ve   stylu „nadšení domorodci   přijímají křest v záři   zapadajícího slunce“, případně   „španělští vojáci klátí modly   na vrcholu pohanské pyramidy a   vztyčují zde kříž“. Takže   vlastně díky, Mele.

Navzdory bohaté historii se   indičtí filmaři dobovými   tématy moc nezabývají (pokud   se týká mainstreamové   kinematografie). Asi proto jim   to moc nejde a ze všeho   nejhorší je, když z toho   začnou dělat umění. Pak už to   nezachrání ani hvězda   Shahhrukh. O „umělecký dojem“   se stará výhradně kamera -   prostřednictvím detailních   záběrů na herce ve stylu   Tenkrát na západě, detailů,   prostřihů, „zpomalenin“ apod.   Těch několik málo hudebních   čísel pak působí zcela   neorganicky a nesmyslně jako   nutnost, ne něco co ilustruje   nebo lehce posouvá děj, jak je   v indických filmech zvykem.   Totéž se týká komických   meziher. Dojem bohužel kazí i   ne moc dobrá hudba – v paměti   vám neuvízne jediná melodie,   jediný motiv a to je co říct.   Celou dobu čekáte, když už se   film definitivně rozsype, ale   v poslední třetině překvapivě   trochu nabere dech a začíná   jakž takž fungovat, což je   ovšem na tak ambiciózní   projekt hodně málo.

Babel je jasným příkladem   toho, že opakovaný vtip   přestává být vtipem. Ve filmu   se opět odvíjejí tři paralelní   příběhy, které se nakonec   protnou – mexická chůva na   výletě s americkými dětičkami,   pár na dovolené, která se   vymkla z rukou a neslyšící   Japonka, jež si svoji   normálnost potřebuje dokázat   tím, že se s někým vyspí. Není   to špatné, ale také žádný   zázrak – informace o tom, jak   je svět malý, jak jsou naše   životy propojeny a kolik toho   máme společného není nijak   originální. Zvlášť příběh z   Japonska působí jako umělý   přílepek, protože propojení se   zbývajícími „story“ je hodně   násilné a přitažené za vlasy.   Chápu, že mezi standardní   americkou produkcí je film   něčím neobvyklým, ale z   pohledu evropského diváka je   to neoriginální nuda, která má   navíc hollywoodský šťastný   konec (postřelená žena   přežije, děti ztracené v   poušti se najdou a Japonka z   balkónu neskočí, jenom malí   teroristé to odskáčou).

V zásadě klasická asiatská   drsárna, v níž se poetické   záběry přírody střídají s   brutalitou a zemitým humorem   (střídání záběrů na kopulující   zvířátka a lidi považuji za   opravdu dost polopatické).   Takový japonský rok na vsi,   jímž nás provází stárnoucí   Orin, které už brzy bude   sedmdesát a tím pádem ji čeká   cesta na Narajamu, kde bude   odložena a ponechána svému   osudu. Její nejstarší syn se   zdráhá, matka mu přijde ještě   silná, je prostě taková   měkkosrdcatá povaha. Na pozadí   přírodních proměn :)   sledujeme, co všechno musí   stihnout zařídit. Jak to   dopadne a proč sníh znamená   štěstí se dovíte. Okamžiky,   kdy se syn plazí s matkou   cestou necestou a kdy ženu,   již jste předtím litovali,   začínáte nenávidět, byly silné   a obecné sdělné. Jinak jsem si   opět potvrdila, že japonské a   korejské filmy se svojí   poetikou nejsou nic pro mě –   to je samozřejmě otázka vkusu.   Mentalita spojující křehké   básně o lupeni na vodě a   kvedlání mečem v útrobách mi   zkrátka nevyhovuje. To není   odsudek filmu a kultury,   kterou zobrazuje, jen mi to   prostě (podobně jako koprová   omáčka) nechutná.

Občas dá dost práce nehodnotit   příběh a jeho hrdinku, ale   kvalitu filmu. A film je   natočený řemeslně dobře. Co   vám od začátku až do konce   vrtá hlavou je ono mentální   salto mortale, které se   odehraje před vašima očima v   podstatě bez jakéhokoli   hlubšího vysvětlování a vám   nezbude než spolu s expřítelem   jen němě zírat. Švýcarka,   která se dne na den rozhodne   žít v africké hliněné vesnici   se svým místním vyvoleným   natřeným hlinkou a lojem –   ano, kdyby to nebyla pravda,   nikdo by tomu nevěřil. Vážím   si toho, že filmaři   nezobrazili laciné schéma   „strašně tě miluju a   zcivilizuju tě, jenže pak se   ukáže, že jsi primitiv, který   si neváží výdobytků   civilizace“. Hrdinka se   projeví jako osůbka, jíž   odlišné hodnoty jiných lidí   nic neříkají a která vůbec   nechápe, že se přistěhovala   ona a tudíž musí akceptovat   jejich zvyky a tradice,   alespoň vnějškově. Kultura   nejsou jen barevné korále z   Jablonce, exotické tanečky   kolem ohně a ztepilá pozadí   domorodců. Když ji člověk   vidí, jak právě zamořila vodní   zdroj šampónem shauma, už ani   nečeká, že to dopadne jinak. A   chudák Lemalian, ponížený a   připravený bílou čarodějnicí o   mužnou sílu :-), vůbec   nechápe, co se děje, stejně   jako jeho sociálně   neinteligentní žena.
Atraktivní příběh, na němž   se nedá moc co pokazit.   Realistický, pouze s jedinou   výtkou a tou je minimum much v   záběrech. Holt Němci a jejich   chemie – sehr gut.

Snímek ověnčený mezinárodními   cenami, drsný, vynikající   scénář atd. Tato lákadla zcela   logicky přitáhnout diváky, jen   jestli film opravdu takový je.   Černobílá kamera dává najevo,   že půjde o umění. Je opravdu   jen málo filmů, kde hlas   vypravěče funguje a nepůsobí   rušivě. Zde mi přijde   nadbytečný a neúčelný. Ano,   film je místy drsný, aniž by   přitom lacině obtěžoval   explicitním násilím   (bezpochyby nejsilnější je   scéna mezi doktorem a jeho   hospodyní), místy dokáže   diváka skutečně tvrdě emočně   vtáhnout (např. při ošetřování   zraněného postiženého   chlapce). Přesto jako celek   nesděluje nic nového – ano,   lidé jsou hloupí, krutí,   pokrytečtí, sobečtí,   násilničtí, pomstychtiví,   zbabělí a jejich děti jsou   přesně takové. Jedinec proti   mase je bezmocný. Jsme takoví.   Český divák jakožto notorický   cynik a realista zřejmě nebude   zdaleka tak otřesen. Místy to   bylo drsné… a dál?

Klišé, klišé, klišé.   Jednoduchý příběh o chudém   chlapci z vystrkova, který to   dotáhl až na vynikajícího   tanečníka. Jediným důvodem,   proč dá na film dívat, je   skvělý výkon (herecký i   taneční) představitele hlavní   role Jamieho Bella, jemuž   uvěříte i tu jinak slaboduchou   historku. Byla by škoda, kdyby   do budoucna zůstal   zaškatulkovaný jen jako ten   „cute boy who loves ballet“.   Že snímek dosáhl obrovského   úspěchu v USA není překvapení,   je přece dalším převyprávěním   amerického bludu o možnosti   usilovnou snahou dosáhnout   čehokoli. Realistický konec by   byl záběr na již dospělého   hrdinu, jak leze z důlní klece   a posléze drhne černotu ve   sprchách. Jenže to by film   museli točit Velšani a ne   Angličané s hollywoodskými   ambicemi.

Základní zápletka o střetu   dvou kultur je v současném   filmu docela oblíbená. Film   sám není zas až tak vtipný,   jak by člověk očekával, resp.   se dalo z námětu vytěžit   mnohem víc. K tomu, aby divák   porozuměl tomu, o čem film je,   je potřeba mít alespoň   základní znalosti o indické   kultuře, což v Británii není   takový problém, ale zdejší   diváci jsou dost nepoučení   (soudě podle komentářů).   Hlavní hrdinka Jas není   muslimka, ale Sikhka,   režisérka filmu částečně   zpracovala své vlastní   zážitky. Úroveň fotbalové hry   nemůžu dost dobře posoudit,   ale je pravda, že Keira už   tehdy vypadala jako reklama na   koncentrační tábor. Bod navíc   je za soundtrack, který mezi   ne-indickými posluchači   zpopularizoval bhangru,   indický hudební styl.

Vím, že to bude vypadat divně   od člověka, který dokáže   zkritizovat i vysoce hodnocený   snímek, ale Bláznivá olympiáda   je prostě vtipná. Možná ne   tak, aby ji člověk chtěl vidět   5x, ale jako příjemná   oddychová podíváná dokonale   splnila svůj účel. Ocenit   musím zejména výkony   "ne"-herců a u nás   možná nevídaný fakt - film   ukazuje lidi s mentálním   postižením jako docela   normální jedince, kteří se umí   bavit i být protivní, můžou   sportovat, chodit do práce a   zamilovat se, to všechno s   nadsázkou a jen maličkou   dávkou patosu. Protože s   těmito lidmi spolupracuju, vím   o čem mluvím. Díky tvůrcům!

Proč mi tenhle film tak nějak   připomíná bizarního   Jarmuschova Mrtvého muže a   není to jen Deppem v hlavní   roli? Rafael žije se svou   rodinou (je to ten karavan   hned u skládky) v poetickém   slumu kdesi na okraji pouště.   Nemá práci, chlastá a nedávno   se vrátil z lochu. Podobně   jako William Blake se jednoho   dne vypraví do polorozpadlé   továrny a zajímá se o práci. V   tomhle filmu mu ji nabídnou,   ale takovou hóódně divnou. Ale   zatímco Mrtvý muž se staví ke   svému osudu čelem a má   poselství, je Bojovník   podivnou oslavou rezignace,   sebeobětování a otrocké   morálky. Možná to tak nebylo   myšleno, možná film chtěl   říct, jak společnost nutí lidi   vzdát se absolutně všeho,   včetně života, aby si mohli   zajistit základní životní   potřeby. Ve mně ale tento   dojem nezůstal, jen trpká   pachuť.

O čem ten film vlastně je? Po   jeho shlédnutí si tím nejsem   vůbec jistá. Příběh cesty dvou   "stárnoucích"   chlápků, kteří "si chtějí   ještě užít" je dokonale   banální a stokrát provařený.   Jeden je divoch a druhý   zakomplexovaný kňourálek a la   Woody Allen, vedou rádoby   intelektuálské hovory, snaží   se nás přesvědčit, že rozumí   vínu a občas souloží s   náhodnými známostmi. Jediným   světlým okamžikem v dokonalé   nudě je tak nakonec útěk před   manželem na ostro a záchrana   zapomenuté peněženky.

Bouřlivá svatba je rozhodně   jedním s těch nekontroverzních   filmů Miry Nairové. Problém je   v tom, že chtěla divákovi   zprostředkovat indický film,   ale zřejmě podle jejího názoru   v pro Zápaďana stravitelnější   formě. Výsledek ovšem dopadl   jako u chytré horákyně -   indický/neindický. Základní   zápletka je chabá a stokrát   obehraná, navíc se nijak   zvlášť dramaticky nerozvíjí.   Kontrast "urozené" a   "prosté" dvojice je   opravdu hodně, hodně starý.   Láska organizátora svateb ke   služebné nakonec vyznívá   přesvědčivěji a opravdověji   než bezbarvá ústřední dvojice   (resp. trojice). Humoru je   filmu také pomálu, tedy   takového, který by byl opravdu   vtipný. Hudba tu určitě hraje   svoji roli, byť ne tak   významnou jako u   "pravověrného"   bollywoodu. Co je určitě   neobvyklé jsou záběry na   indické běžné ulice s jejich   ruchem a nepořádkem, to se v   bollywoodu moc často   nevyskytuje.
Nevím,   jaké má představy Mira Nairová   o západním divákovi a o tom,   kolik toho snese, ale její   film není bouřlivý, právě   naopak, ve srovnání s   indickými filmy vyznívá jako   bezkrevný plagiát. Tam je   totiž ne zrovna nápaditý   scénář vynahrazen aspoň   skvělou hudbou, tanečními   čísly, třeskutým humorem a   opravdu dojemnými scénami.

Atmosférické podobenství o   absolutní moci, které si asi   nejlépe vychutnají Italové,   znalí všech souvislostí a   detailů. Kdo by v tom hledal   realistický životopisný film,   bude zklamán. Nedotknutelnost   a bezmoc, to jsou slova, která   mě napadají a potom ještě   Brigate Rosse a jestli by   Andreottimu spadla   neproniknutelná maska tváří v   tvář hlavni AK 47. Asi ne.

Jo, seženeme tu správnou   pomádu a budem se hned cítit o   100% líp. Bláznivé, barvité,   vtipné a překvapivé (no kdo by   čekal, že se z prodavače biblí   vyklube takový grázl). Průlet   Amerikou počátku 30. let se   skvělou hudbou (a to píšu i   přesto, že nesnáším country a   vůbec tuhle "dřevní   muziku").

Na tenhle film jsem se těšila,   ale po první půlhodině jsem   usoudila, že nestojí za to.   Základní napínavá zápletka   založená na skutečných   událostech slibovala zajímavou   dobovku, ale brzy jsem   nevěřila vlastním očím.   Francouzský šlechtic si   přivezl z Ameriky svého   indiánského bratra, který poté   předvádí zpomalené kung-fu   scény, které tvůrci   okopírovali z úplně jiného   žánru. Nejen, že je to   historicky naprosto mimo, ale   navíc to nemá v ději žádný   smysl, slouží to pouze jako   efektní vycpávka. Film je   francouzským pokusem o   americký blábol, nechápu, jak   mohli něco takového stvořit.

Vážně netuším, co si o tomhle   filmu mám myslet. Základní   námět mohl být zajímavý, ale   výsledek je skoro   nekoukatelný. Hlavní hrdinka,   typická západní duchovní   hledačka, se seznámí se   židovským veterinářem a to ji   přivede k nadšení pro   judaismus. Začne se učit   hebrejsky atd. a také   otravovat svým nadšením svého   přítele. Ten tím není nijak   zvlášť nadšený, vlastně mu   trochu vadí, že mu jeho   přítelkyně připomíná, že je   Žid, i když nepraktikující.   Mohlo to být vtipné, ale   příběh vůbec nedrží pohromadě   a záhy se rozpadá na rádoby   humorné epizody. K tomu   připočtu špatné dialogy a dílo   je hotovo.

Skvělý film, velerole Petera   Sellerse. V dnešní době více   než aktuální dílo o mentálně   postiženém Gardenerovi, který   se ukáže jako nejlepší   kandidát na prezidenta. Jeho   záliba v zahradnických   podobenstvích přesvědčí   všechny. Za přečtení stojí   knižní předloha od Jerzyho   Kosinského, samozřejmě lepší   než film :-).

K tomuto filmu mě přilákal   pouze Brühl jako herec, který   nejen dobře vypadá, ale vybírá   si i zajímavé projekty (jen už   je načase, aby se vyhrabal ze   škatulky milých hochů).   Bohužel to, co na začátku   vypadá jako průměrný horor se   postupně rozplizává ve   slaboduché podobenství o vině   a vykoupení. Děj se vleče,   jeho natahování nezvyšuje   napětí ale nudu. Vážně nemám   ráda, když režisér dělá z   diváků idioty. Ať už tím, že   jim servíruje rádoby tajemno a   nesrozumitelno (za nímž se   skrývá pouze neschopnost   cokoli tajemného a   srozumitelného vymyslet) nebo   potřebu závěrečného   polopatického vysvětlení v   podobě Piety. Snímek se   vyznačuje řadou samoúčelných   „okras“, které plní asi   stejnou funkci jako přívěsky   na mobil - „strašidelné“   kresby, neustálé dotazy na to   „co je tam dole“ (ne, není to   černá díra nebo hvězdná brána,   ale docela obyčejní   nelegálové), sugestivní otázka   kapitána proč si nemůže koupit   africkou čokoládu, psychotické   epizody námořníků a jejich   následné zmizení (zůstává po   nich jenom stará bota – v tu   chvíli už se definitivně   dostáváme do ranku parodie).   Jak hlavní hrdina dojde k   poznání, že kapitán nechal   zlikvidovat svého syna vědí   bozi. Každopádně čekání   Dlouhého Johna Silvera na   černou známku mi přijde cca   stokrát napínavější. V   koktejlu všech výše zmíněných   hloupostí jsou kiksy jako je   jihoamerický ara ararauna mezi   papouchy z Afriky opravdu už   jen drobnost. Pane Bože,   Danieli, proč si lezl do   něčeho takového?

Úchvatný příběh i nádherné   zpracování. Myslím, že jediným   problémem je fakt, že film je   prezetován jako dětský,   protože pro děti, alespoň ty   malé, není. Knižní předloha   Otfrieda Preusslera je skvělá   - z lužické legendy dokázal   stvořit barvitý příběh plný   symboliky, který ale není pro   děti, i když byl tak autorem   zamýšlen. Škoda, že ve světě   řádí Harry Potter. Slyšela   jsem, že se připravuje hraná   verze, no uvidíme.

Skvělý film, skvělí herci. O   tom, jak neprovdatelná   Bubamara našla pravou lásku a   staříci se konečně potkali. A   pan Pitbul je kouzelný :-).   Škoda jen, že Kusturicovy   filmy jsou pořád takové stejné   - galerie podivných týpků,   mafiáni a zběsilá hudba, ale   vem to nešť, všechno je lepší   než americká produkce, která   se na nás nonstop valí.

Tak jsem zakoupila poslední   DVD a jsem zklamaná - podle mě   neobsahují DVD všechny díly,   chybí i vypečené scénky se   starým Bendou, parodie na   Katovnu nebo "děti, co   byly pěkný smradi". Je   problém na mém přijímači nebo   došel někdo ke stejnému   závěru?

Čtyři bojovníci, jež se   chystají na dráhu šahídů   vymýšlejí tu nejlepší akci:   konvertita a samozvaný vůdce   Barry (známý též jako Ázád al   Britání :), inteligent Omar se   pohádkami o lvím králi,   totálně vygumovaný Wadž,   Faisal, jenž odletí do ráje   hned poté, co naruší britské   hospodářství a Hasan, který   vlastně není pořádně   rozhodnutý, jestli rapovat,   trsat, vzdát se nebo udělat   něco pořádnýho, inšaláh.   Vtipná mudžáhedínská komedie,   byť trochu poznamenaná   (logicky, vzhledem k   režisérovi) britcomem s jeho   vtipy dohnanými až na samou   hranici absurdnosti, přes   kterou občas přepadnou do   trapna (prostě nejsem fanda   Kanclu ani Ajťáků a vlastně   ani většiny scének Monty   Pythonů). To naštěstí vyvažují   povedené situace a gagy. Kdo   viděl Život Briana a Judean   Peoples Front a Peoples Front   of Judea, tomu budou hádky nad   plánovanými akcemi připadat   dost povědomé. Film má i   vážnou notu (což vzhledem ke   konci asi jinak nejde), kterou   tak nějak řeší, neřeší. Je   zajímavé, že se moc nezabývá   příčinami podobných aktivit   (snad kromě infantilní scénky,   v níž Hasan vyhrožuje své   bývalé učitelce – obraz   atentátníků jako   zakomplexovaných chudáčků je   možná míněn vážně, možná taky   ne). Což je asi dobře, snímek   si pohrává s mnohoznačností.   Děsím se toho, že Američané   natočí brzy remake, ve kterém   si opět budou léčit svoje   komplexy a který žádný prostor   pro myšlenky neposkytne.