Renée Villancher

V roce 2003 šokoval veřejnost snímek CHYCENI DO STALINSKÉ PASTI režiséra a scénáristy Nicolase Jallota, který společně s tímto televizním projektem uvedl na světlo světa i stejnojmennou knihu. Jak název díla napovídá, jedná se o reportáže osudů těch, kteří prošli peklem stalinského režimu v Sovětském svazu, neboť stalinismus neblaze proslul svou krutostí, ať už bohužel reprezentovanou sibiřskými gulagy (pracovními tábory s nelidskými podmínkami) či tzv. kolchozy, kde sice pracovali civilisté, ale vězením jako takovým pro ně byla samotná země a sen o svobodě se na dlouhá léta stal pro její obyvatele jen nenaplněnou touhou. Mnozí z nich nebyli ani Sověti, ale lidé z jiných zemí, kteří v období těsně po skončení druhé světové války uvěřili bláhové iluzi o bezstarostném životě v socialistické velmoci, oplývající bohatstvím, svobodou a spravedlností. Jednou z těch, kdo opustil v té době svou vlast a následoval do neznámého pekla muže, kterého neochvějně milovala, byla mladá francouzská žena jménem Renée Villancher... RODINA Renée Villancher se narodila 31. července roku 1927 v městečku Cousance v Revermontu na jihu francouzské oblasti Jury. Její otec měl nedaleko Cousance. Matka Renée měla již z předchozího vztahu dvě sestry a syna, podruhé se provdala za Renéeina otce, jenž u cousance pronajatý statek. Zemřel, když bylo Renée dva roky. Po manželově smrti odešla matka s malou Renée a s o jedenáct let starším bratrem Louisem ke své rodině do Orgbany. V Orgbaně a od roku 1938 ve městě Lons vedla vdova s dětmi velmi chudý život, navíc poznamenaný smrtí své dcery Marie-Suzanne z prvního manželství. Zemřela po těžké nemoci v roce 1940. Druhá z nevlastních sester - Jeanne Antoinette - se provdala v roce 1936 a Renée o této člence své rodiny pak již nikdy neslyšela... OSUDOVÉ SETKÁNÍ Mladičká Renée chodí ráda do školy a dobře se učí. Nemůže však studovat, rodina nemá finanční prostředky, zažívají bídu a hlad. Renéé se v šestnácti letech rozhodne vypomáhat v nemocnici jako ošetřovatelka. Bratr Louis v té době ochází z domova a připojuje se k odboji. Skrývá se u partyzánů v lesích. Renée při práci v nemocnici poznává mladého Rusa jménem Ivan Soklakov. Patří mezi německé zajatce, kteří jsou rovněž přiděleni na úklidové práce do nemocnice. Ivan Soklakov, narozený roku 1920 v Kursku, zapůsobí na mladé děvče a Renée zcela propadne citům, které k Ivanovi chová. Působí jako laskavý mladý muž, který své vyvolené vypráví o rodné zemi jako o nejkrásnějším místě na světě, kde existuje bezpečí, blahobyt a kde by spolu mohli vést poklidný bezstarostný život. Renée v mladické naivitě zcela podléhá. Po osvobození je Renée rozhodnuta odejít s Ivanem do jeho vlasti. V roce 1946 je Renée 19 let a čeká s Ivanem dítě. Stárnoucí matka souhlasí s tím, že Renée doprovodí na cestě do Sovětského svazu a po nějakém čase se vrátí zase zpět do Francie. Nebohá žena netuší, že jí nebude již nikdy dovoleno svou zemi spatřit... V té době je Ivan umístěn do tábora Beauregard u Paříže. Zde jsou soustřeďováni Rusové, kteří se mají vrátit zpět do Sovětského svazu. Spolu s matkou přijíždí Renée do tábora. V době několikaměsíčního čekání na odjezd do Ivanovy země se narodí Ljuba, dcerka Ivana a Renée. Renée se zde spřátelí se svou krajankou Germaine, která se rovněž provdá za Rusa a odjíždí do jeho vlasti. Přátelství těchto žen, byť na dálku jen formou korespondence, později překoná celá desetiletí a bude jednou z mála aspektů, které budou Renée v nelehkém následujícím životě dodávat sílu a odvahu bojovat s krutostí osudu... ODJEZD DO STALINSKÉHO PEKLA Koncem července 1946 odjíždí transport Sovětů z Beauregard. Po dlouhých týdnech cesty vlakem v nelehkých podmínkách je dovoleno Renée spatřit manželovu vysněnou vlast. Od první chvíle vstupu na sovětské území si však začíná mladá žena uvědomovat, že se právě dopustila největší chyby svého života - Ivan ponechává ženu, dcerku a tchýni svému osudu a kamsi mizí. Renée v neznámé zemi, bez znalosti jazyka absolvuje nekonečná vysvětlování na úřadech a policejních stanicích. Setkává s ponižováním, urážkami, propadá bezmoci. Po dlouhých hodinách a dnech výslechů je konečně vypátrán její manžel, jenž dostane od milicionářů příkaz odvést si Renée, její matku a malou dcerku k sobě domů. Následující léta tráví Renée v prostém domku Ivanovy rodiny ve vesnici Morozovo snažíc se během konce 40. a v průběhu 50. let podniknout mnohé kroky k návratu do vlasti. Rozčarování, zklamání, zoufalství - tak lze charakterizovat pocity mladé ženy, která teprve po příchodu do manželova domu zjistila, že Ivan se ve své domovině již před válkou oženil. Renée, její matka a dcerka jsou vystaveny ponížení a opovržení od Ivanovy ženy a sestry, náznaky vlídnosti přícházejí jen od tchána, Ivanova otce. Je tu naštěstí hodná sousedka, Ukrajinka Marta, která poskytuje azyl bezpečí ve svém domě ve chvíli, kdy Ivanova agrese vůči Renée se stupňuje, přichází i fyzické napadení. Renée na přelomu 40. a 50. let podniká na vlastní pěst cestu do Moskvy, hodlá navštívit francouzskou ambasádu a prosit za možnost návratu do vlasti. Nad vodou ji drží jen dopisy od Germaine, jejíž manžel projevil lepší charakter nežli Ivan a po zjištění zoufalé politické situace v SSSR odjel spolu se svou ženou zpět do její vlasti. I když korespondence prochází tvrdou cenzurou, Renée a Germaine se naučí hodně věcí skrývat mezi řádky. Renée touží též po milované rodné Francii, ale osud ukazuje svou tvrdou tvář...ze strany sovětských představitelů autority se na jednom z úřadů dostane Renée i nejhoršího pokoření, jaké může muž ženě udělat. ZOUFALSTVÍ A BEZNADĚJ Zbavená dokladů, ponížená, bez naděje návratu do rodné země - taková je Renée, teprve pětadvacetiletá žena začínající se smiřovat s doživotním uvězněním v cizí zemi. Podvoluje se, rezignuje. Pracuje v kolchozu, ač nerada, učí se rusky. Její matka odmítá do konce života pronést jediné ruské slovo. Stará se o maminku, Ljubu, přicházejí další děti, zplozené bez lásky - Zoja a Vera. Ivanov neustále posiluje svou agresivitu pitím. Na sklonku 50. let mizí Ivan úplně. Později se Renée dovídá, že údajně zemřel. Neželí, naopak - cítí úlevu od tyranova chování. V roce 1957 se navíc stane malý zázrak a Renée dostane dopis od svého bratra Louise z Francie. Může tak alespoň potěšit svou stařičkou matku, která v roce 1960 Renée a vnučky navždy opouští a umírá v zemi, která se stala jejím nedobrovolným vězením. SOLNCEVO A NOVÝ ŽIVOT Rok před matčinou smrtí se Renée přestěhovala do Solnceva. Dostala zde přidělenou tzv. "izbu", dřevěný domek, sice prostý, přesto však poprvé po dlouhých letech v SSSR její skutečně první domov. Po práci v kolchozu je zaměstnána v kombinátu, později v 60. letech se jí podaří získat místo dělnice v továrně na výrobu briket. Je to tvrdá, pro ženu víc než náročná práce, ale Renée vydělává více peněz a může tak lépe zabezpečit své děti. Uvědomuje si, že nemůže zůstat sama a odvažuje se pustit si do života dalšího muže. Je jím Vladimír, zvaný Voloďa, bývalý soused Renée z kolchozu. Ač i on sdílí zvyk ruských mužů a hodně pije, není agresivní jako Ivan a vůči své ženě se chová velmi slušně. Bez výhrad přijímá i její tři dcerky z prvního manželství. Spolu mají ještě dva syny - Valéryho a Edouarda. Dvě těhotenství velmi vyčerpala již skoro čtyřicetiletou Renée a ona se rozhodne přejít na jinou práci. Pracuje posléze dlouhá léta jako kuchařka ve školce. Její život v Sovětském svazu vykazuje určité známky smíření s osudem, miluje svou rodinu, své děti, přicházejí vnoučata. Oporou je Renée manžel, nad vodou ji drží dopisy od Germaine a bratra Louise. V 70. letech začínají přicházet také balíčky a dopisy z francouzského velvyslanectví. O určitém uvolnění sovětské politiky svědčí fakt, že nyní již není Renée předvolávána na KGB, není cenzurována její korespondence. V průběhu 80. let prodělává Renée pobyt v lázních. Pracovitou ženu, léta uvyklou tvrdé dřině, začínají zrazovat klouby. Poté, co se podaří Renée se částečně zotavit, stále více se objevují zdravotní problémy u jejího manžela. Bolesti čelí většími dávkami alkoholu, stále však zůstává milujícím manželem a otcem. Renée navíc tuší, že bratr Louis již nežije. Dlouho nedostala žádný dopis z Francie. Zlé tušení potvrdí Germaine. V rámci perestrojky je možnost turisticky vycestovat do SSSR. V druhé polovině 80. let se obě ženy po dlouhých destiletích znovu setkávají. Germaine Renée potvrzuje, že Louis zemřel v nemocnici v Orgeletu v roce 1983. Na přelomu 80. a 90. let padá železná opona, rozpadá se Sovětský svaz. Zmatená Renée přesto žije stále ve strachu z možných výslechů, i v novém politickém režimu zastávají významná místa bývalí komunisté, může teď někomu věřit? ZNOVU DOMA Paradoxně Renée najednou ve svobodné zemi žít téměř neumí. Tak dlouho prožívala strach z nadvlády stalinistického zla, tak dlouho se třásla strachem před novými výslechy na KGB, že se z konce totalitního zřízení neumí radovat. Manžel Voloďa je těžce nemocen a přichází o obě nohy. Renée se o něj obětavě stará, ale pro ženu, která již překročila sedmdesátku, je její úloha více než vyčerpávající. V roce 2002 Voloďa umírá. Z Renée padá velké břemenao, neboť i ona byla v péči o manžela na pokraji svých fyzických i psychických sil. I nadále udržuje korespondenci s drahou Germaine, její rodina se rozrůstá, přibývají další vnuci a dokonce i pravnuci. A pak přichází zlomový rok 2002. Osud životem zkoušené ženy zaujme filmaře Nicholase Jallota, který si o Renée přeje natočit film. Stará paní je dojata zájmem o svůj příběh a navíc po dlouhých letech může mluvit bezstarostně i ve svém mateřském jazyce. Uvedení filmového dokumentu na obrazovkách v její rodné Francii vyvolá nebývalou vlnu zájmu. Začíná se formovat "Výbor na podporu Renée Villancher". Skupina empaticky založených krajanů Renée jí chce splnit její velké a toužebné přání - po létech navštívit rodnou vlast! Dne 25. září 2003 odlétá Renée po dlouhých 57 letech do rodné země. Díky zmíněnému výboru a dalším lidem, v nichž osud staré paní vzbudil obrovský soucit, se může podívat opět na místa, kde trávila své dětství a mládí, podaří se také setkání s žijícími bývalými spolužáky. Během několika dnů dochází k pookřání u staré ženy, které se splnil její životní sen - vidět svou rodnou vlast. S těžkým srdcem ji začátkem října 2003 opět opouští a vrací se do Ruska ke své rodině, ale je to odjezd naplněný klidem a smířením. Odváží si s sebou vyjma mnoha dárků a suvenýrů z míst svého mládí také hroudu hlíny z milované Francie. Paní Renée je dnes již upoutaná na lůžko. Pečují o ni její blízcí a i přes svůj pokročilý věk se nebrání vzpomínání pro příležitostné reportáže. Osudem zkoušená, přesto neuvěřitelně v jádru silná žena, která i přesto, že mnohokrát se ocitla na samém dně, že nechtěla žít, se dokázala odrazit a bojovat. Zakusila mnoho ran osudu, váží si však skutečných lidských hodnot a dokázala se radovat z maličkostí. Nechť je její příběh i poučením pro mnohé z nás..