František Syřínek

Cesta Františka Syřínka, dnes doslova zapomenutého českého herce, který se narodil v Praze roku 1845 a bydlíval v době svého dětství a dospívání v ulici Jeruzalémské na Novém Městě. Tady se již jako student gymnázia mořil s latinskými texty a možná uronil i nějakou slzičku. Rozhodně byl rozhněvaný na soused , kterého musel mnohokrát vyslechnout přes společnou stěnu z jeho bytu. Bydlel tam tehdy slavný herec německého divadla Edmund Sauer. Musel ať chtěl nebo nechtěl slyšet přes slabou stěnu celou řádku textů, které si zde Sauer procvičoval. Latina byla pro Syřínka bolest, německý text Sauerových rolí si vrýval do své paměti takřka bez námahy. Sauera chtěl napálit, tak mu skoro napovídal, když si nemohl vybavit část textu a Sauer to slyšel a pochválil Františkovu výtečnou paměť i překvapivě procítěnou deklamaci. Snad řekl i kouzelná slova o velkém talentu a při společném setkání se v tomto duchu vyjadřoval. František byl lapen a od té chvíle toužil být jedině hercem. Jako osmnáctiletý šel za svým hlasme, který jej vábil na divadelní prkna a sta se členem Kramuelovy kočovné společnosti za osm zlatých měsíčně, pokud se hrálo a bylo obecenstvem poctivě zaplaceno. Z kupecké rodiny pocházející František Syřínek se zde poprvé setkal také s kručením v břiše a hladovým usínáním. Spočítal si, že je placen nejhůře ze všech hereckých kolegů a ještě mu principál za více jak tři roky harcování dlužil takřka padesát zlatých. To už bylo příliš, takže Vojtánek, což byla Kramuelova přezdívka pro Syřínka, odešel ke společnosti ředitelky Elišky Zöllnerové. U Zöllnerů, velice přísně a vzorně vedené divadelní společnosti, se Syřínek vypracoval velmi rychle. O jeho talentu a hlavně herecké kázni se dozvěděl Pavel Švanda a vyslal za ním roku 1869 do poslední štace Zöllnerový společnosti v Červených Janovicích režiséra Josefa Frankovského, aby jej přemluvil k přestupu do pražské Arény na Pštrosce. Syřínek si začal být vědom své ceny a napoprvé nabídku odmítl a Frankovský přišel s dalším návrhem, kdy měsíční gáži Syřínkovi navýšil původní částku čtyřiceti zlatých měsíčně a dvě benefice za rok o stovku zlatých a vyplácení gáže třikrát do měsíce. O zahajovacím představení ve Švandově vinohradské aréně zpíval a hrál Syřínek roli Parise v operetě Žádný muž a tolik děvčat. Následující zimu již pobýval se Švandou v Plzni a ze dokonce ve Valdštejnově smrti mu Švanda přiřknul za jeho roli Maxe Piccolominia palmu večera a takřka vždy jej za zvládnutí přidělenou roli vysoce chválil. Zde se také Syřínek zamiloval do sestry kolegy Ryšavého, která vystupovala pod pseudonymem Kateřina Rennerová a uzavřel s ní sňatek, který se mu poměrně brzy stal doslova břemenem. Neustále neshody s manželkou ohledně jejich hereckých ambicí a opakující se vypjaté hysterické scény, přiměly Syřínka k odchodu od Švandy a vrátil se zpátky ke Kramuelovi do Arény v Kravíně. Pro navrátilce si Kramuele připravil řadu prvotřídních rolí, ale ani zde se panu řediteli nepodařilo uspokojit vysoké ambice paní Syřínkové. Syřínek si sypal popel na hlavu, a tak jej Švanda přijal zpět. Dlouho vydržel mírový stav a Syřínkovi hráli pokorně u Švandy, co bylo potřeba až do doby, kdy Syřínková opět zatoužila po mladých rolích, i když jíž byla podstatně starší. Syřínek byl sice mužský, typově postavy mohutného kováře, ale všichni věděli, že se třese jako osika, když se přibližovala bouřka, nebo bylo nutné dramatickou situaci na jevišti doplnit o výstřel z pušky. O této jeho vlastnosti se dostal informace i mezi obecenstvo. Syřínek, který byl pro svou postavu i hlas prototypem heroického milovníka, byl nasazován i do rolí velice slabých předloh jako na příklad do hry Kašel pana z Mantbasonu, nebo První láska krále Václava. Za zvládnutí i takových rolí byl chválen, protože v nich se bohatě rozvlnil jeho zvučný hlas, který zdařil romanticky přitlumoval. Nejvíce byl oceňován jako Bernard z Augierova Domu Fourchambaltů, nebo za roli Jiřího ze Stroupežnického Václava Hrobčického z Hrobčic. Přes léta, která Syřínkovi přibývala se dokázal porvat i s dramaty Ibsenovými, např. v Ibsenově Rosmersholmu. Mezi herci byl snad jediný, který se dokonale prosadil i jako operetní tenor. Když vystupoval v operetě jako bednář Lotternghi z operety Boccaccio údajně bylo slyšet potlesk a mlácení až do dalekého okolí jdoucí od divadelní scény. Budil, který také v té době začínal a patřil k vysoce hodnoceným milovníkům po zrušení arény pod Kinského zahradou, se přemístil na Vinohrady k Pištěkovi. Pštross získal angažmá v Národním divadle a Syřínek, nejstarší z jejich milovnické trojice začal tloustnout, přehrávat se do závažných charakterních rolí. Z dřívějšího Romea se přeměnil v moudrého mnicha Lorenza. Syřínkův herecký úpadek se prohluboval koncem osmdesátých let předminulého století, ale spíše šlo o těžší herecké úkoly, které se ne vždy dařilo Syřínkovi zvládnout. Dobré hodnocení od divadelní kritiky dostal Syřínek za Smirnova z Čechovova Medvěda, za Samka z Preissové Gazdiny roby, za Dvořáka ze Šubertova Jana Výravy. Snad nejvýznamnější Syřínkovou rolí byla postava zedník Coupeau v inscenaci Zolova Zabijáka v roce 1882. V roce 1894 definitivně odchází z divadla a věnuje se péči o manželku, která byla vážně nemocná. Jelikož nezískal nárok na důchod, živil se u pražské obce jako revident plynoměrů, ale ani zde dlouho nevytrval a bez penze byl i nadále. Do smrti byl Syřínek věrným manželem své ženě a podle jejího přání se po její smrti oženil podruhé a získal tak pečlivou opatrovnici, která s vysloužilým hercem Františkem Syřínkem řadu let bydlela po přestěhování v obci Velruby u Kolína, kde také František Syřínek po třiatřiceti letech, kdy opustil milovaná divadelní prkna, zemřel bez zájmu společnosti v roce 1927 ve věku 82 let. Erkul