František Xaver Šalda

Literární, divadelní a výtvarný kritik, příležitostný esejista a především vůdčí osobnost českého modernistického hnutí František Xaver Šalda se narodil 22. prosince roku 1867 v Liberci, do rodiny poštovního úředníka. Rodina se již v roce 1874 přestěhovala do Čáslavi, kde si také Šalda splnil povinnou školní docházku na obecném stupni. Prázdniny si tradičně užíval u své babičky ve mlýně v obci Chedrb, dnes Třebín u Čáslavi. Od roku 1878 byl studentem pražského gymnázia v Jindřišské ulici, odkud přešel v roce 1881 na Akademické gymnázium v Žitné ulici a zde maturoval po zdárném absolvování všech předepsaných zkoušek v roce 1886. Téhož roku zahájil studium na pražské právnické fakultě, kterou nedokončil a po absolvování sedmi semestrů a vykonání státní zkoušky z historie práva v roce 1891 opustil a navštěvoval přednášky z filozofie a psychiatrie na české i německé univerzitě. Velmi jej přitahovaly svým obsahem a propracovaností přednášky profesora T.G.Masaryka, Otakara Hostinského aj. Již kolem roku 1888 se během svých studií seznámil s Antonínem Sovou, Vilémem Mrštíkem a dal. Připravovali společně almanach pod názvem Vpád barbarů, který nebyl nikdy vydán. Od roku 1894 do roku 1906 působil v redakci Ottova slovníku naučného, který obsahoval řadu hesel, které Šalda sám připravil, zejména těch hesel, které se vztahovaly na osobnosti západních literatur. Kolem roku 1893 se propojily životní osudy F. X. Šaldy se spisovatelkou Růženou Svobodovou, které skončily na počátku roku 1920 spisovatelčinou smrtí. V roce 1895 podepsal manifest Česká moderna. V průběhu roku 1899 zahájil spolupráci s časopisem Lumír. Při ozdravném pobytu v lázních Sv.Kateřiny u Počátek onemocněl Šalda zánětlivým onemocněním míchy a po léčení a rekonvalescenci byl po celý zbytek svého života pohybově omezen v důsledku částečného ochrnutí poloviny těla. V letech 1901 až 1907 se podílel na aktivitách výtvarného sdružení Mánes redigováním jeho periodika Volné směry. Zde zveřejnil řadu závažných teoretických a zejména kritických statí a doslova rozpoutal pro české výtvarné umění diskusi s představiteli mladé malířské generace, např. Emilem Fillou nebo Bohumilem Kubištou. Na naléhání svých přátel se přihlásil k doktorátu z filozofie v roce 1910, který mu byl téhož roku udělen na základě vykonané rigorózní zkoušky a disertace pod názvem Tři studie z dějin malířství. V letech 1914 až 1919 přednášel evropské literatury na Vyšší dívčí škole v Praze. V roce 1919 byl jmenován řádným profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Během dvacátých let minulého století se Šalda projevoval více levicově a sympatizoval s levicovými kulturními skupinami. V roce 1928 před volbami předal jako majitel a vydavatel Tvorby její redakci Juliu Fučíkovi. Od téhož roku po dohodě s nakladatelem Girgalem vydával časopis Šaldův zápisník až do roku 1934, kdy musel z finančních důvodů od záměru upustit. Od sedmého ročníku byl časopis vydáván nakladatelstvím Melantrich. Již od roku 1929 kritizoval Šalda bolševizační tendence a v průběhu třicátých let byl principiálně skeptický vůči kulturní politice Sovětského svazu. V roce 1933 založil Komitét pro pomoc německým běžencům a podporoval i akci Karla Čapka Demokracie dětem. V roce 1936 veřejně odsoudil procesy a popravy Stalinových odpůrců. Šalda literárně debutoval sonetem Letní noc, zveřejněným v Lumíru v roce 1885 a postupně zveřejňoval poezii ovlivněnou francouzským parnasismem a do jisté míry i tvorbou Jaroslava Vrchlického. První spíše reflexní prózu vydal v roce 1891 pod názvem Analýza v časopisu Vesna. V dalších letech se zaměřil na recenzní a kritickou činnost v návaznosti na stanoviska a T. G. Masaryka a H. G. Shauera. Názorově měl blízko k filozofii Immanuela Kanta, zejména k názorům týkajícím se autonomie uměleckého díla a jeho syntetizujících principů směřujících k přehodnocení vztahu smyslové a citové zkušenosti ve spojitosti s reflexí sjednocující takto vzniklý výraz v individuálním stylu. V roce 1905 vy významnou sbírku esejů pod názvem Boje o zítřek /1905, po doplnění vyd. 1915/; eseje Moderní literatura česká /1909/; sbírku próz - Život ironický a jiné povídky /1912/; eseje Duše a dílo /1913; esej Umění a náboženství /1914/; esej Génius Shakespearův a jeho tvorba /1916/ aj. Méně známé je Šaldovo dramatické dílo, zahrnující jeho pohledy na svět-kolektivní sociální drama Zástupové /1921, prem. 1920/; satirickou komedii Dítě /1923, i prem./ a drama s komediálními prvky, kterým reagoval na dobové pokusy o obrodu dramatu návratem k tradičním komediálním prvkům-Tažení proti smrti čili Pán, který nemohl zestárnout /1926, i prem./. Všechny kritické statě, jako i eseje vycházely i po smrti Šaldy v mnoha vydáních, např. kompletně vyšel Šaldův zápisník nebo Šaldův literární archív. Významná byla i Šaldova překladatelská činnost zahrnující především odborné literárně teoretické statě. F. X. Šalda zemřel v Praze-Smíchově 4. dubna roku 1937 ve věku nedožitých 70 let. Svůj majetek v závěti odkázal dětem v pražském Jedličkově ústavu. Osobnost F. X. Šaldy byla předlohou pro stylizovaný portrét v románu – Architekt Malota /1938/, spisovatele F. Skácelíka. Erkul