Josef Václav Frič

Josef Václav Frič se narodil v roce 1829 v Praze. Jeho otec byl uznávaným pražským advokátem a stoupencem liberálního politického směru. Mladý Frič byl již od svého dětství ovlivněn vlasteneckým prostředím své rodiny, ve kterém vyrůstal a zejména možností setkávání s osobnostmi českého kulturního a vlasteneckého života. Již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze se pevně rozhodl, že bude básníkem, „věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu“. Po maturitě v roce 1846 odešel bez vědomí rodičů za hranice Rakouska a žil krátce v Hamburku, Londýně a v Paříži. Po roce vandrování se vrátil do Prahy, kde zahájil studium práv a filozofie na pražské univerzitě. V revolučním roce 1848 se Frič stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie. Spolu s Johanem Rittigem a dalšími studentskými skupinami bojoval na barikádách v Praze poblíž Klementina a jeho okolí. Po porážce povstání se krátce skrýval před zatčením a nakonec uprchl do Chorvatska, kde se spojil se slovenskými dobrovolníky a v jejich řadách rozhodl se bojovat za jejich národnostní svobodu na Slovensku. Po epizodní účasti na výpravě těchto skupin na Slovensko, se vrátil začátkem roku 1849 do Prahy a založil s radikálními studenty spolek Českomoravské bratrstvo. V rámci přípravy na ozbrojené povstání proti Rakousku navázal kontakt s Bakuninem. Po vyzrazení příprav byl vězněn a odsouzen v roce 1851 pro zločin velezrady na 18 let těžkého žaláře. Řada Fričových přátel a spolubojovníků raději zvolila exil. Patřil k nim i pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který uprchl do Bulharska. V dubnu roku 1854 byl na základě amnestie propuštěn a byl mu prominut i zbytek trestu. Po návratu do Prahy se snažil bezúspěšně za pomocí Karla Sabiny vydávat časopis. V roce 1855 se mu s pomocí přátel podařilo vydat almanach Lada-Nióla, představující tvorbu mladých autorů. Byl také spoluiniciátor budoucí skupiny májovců a podílel se na přípravě almanachu Máj v květnu 1858, než-li byl v srpnu téhož roku opět zatčen a internován v sedmihradském městě Déeši. V březnu 1859 dostal povolení k vystěhování a více než dvacet let žil v emigraci. Postupně pobýval v Londýně, Paříži a Berlíně, odkud vedl boj proti Rakousku. Navazoval pro splnění svého záměru styky s představiteli revolučního hnutí-A. I. Gercenem, Kossuthem, Garibaldim aj. Veškeré jeho úsilí směřovalo k prosazení myšlenky české samostatnosti a vytvoření suverénního českého státu. V roce 1879 dostal Frič povolení k návratu do Čech. Po návratu v roce 1880 se setkal s prostředím, které doznalo významných změn a nebyla to již ta generace, která toužila věci řešit revoluční cestou. Jeho literární díla byla přijímána velmi rozpačitě. Ve společenském a v politickém životě se již výrazněji neuplatnil. Patřil k nejdůležitějším příslušníkům českých radikálních demokratů s ideou rozbití Rakouska a vytvoření samostatného českého státu. Literární činnost byla tvořena zčásti publikováním v časopisech: Kwěty, Lumír, Čech, Blaník a také v době emigrace v časopisu La voix libre de Boheme /Ženeva 1861/ aj. Nejrozsáhlejší složkou Fričova literárního díla byly divadelní hry, které byly plné patosu a zdůrazňování slovanské sounáležitosti: Kochan Ratiborský /1847/, dramatická truchlohra o zchudlém rytíři, nebyla za života J. V. Friče realizována, Břetislav Bezejmenný /1857/, Libušin soud /1861/, Ivan Mazepa /1865/, Svatopluk a Rostislav /1879/, Paní Sandová v Brandýse aneb Jen žadnou frašku pane Kopecký /1881/, Asjenův pád /1883/, Pobělohorci /1885/. Z básnické tvorby je uznávaná a známá sbírka politických básní Písně z bašty a jiné básně /usp. 1952, K. Cvejnem/. Nejznámější z prozaické tvorby Josefa Václava Friče jsou Paměti /1886-1887/ a Odkaz J. V. Friče /1898, uspořádaný J. Vrchlickým/. Dramatik, básník a politický publicista Josef Václav Frič zemřel v Praze 14.10.1890, ve věku 61 let. Erkul