Boris Rösner

Boris Rösner pocházel z umělecké rodiny, jeho rodiči byli herci Mirko Čech, vlastním jménem Rösner (1916-1964), a Jarmila Horská (1931-1984). Z umělecké rodiny pocházela i Borisova babička, která byla operetní subretou. V Borisově raném dětství se rodiče rozvedli a on pak vyrůstal s matkou, přičemž podle jejích aktuálních angažmá vystřídal řadu bydlišť. Většinu dětství a mládí strávil v Chebu, kde absolvoval jedenáctiletku a poté zvažoval studium medicíny. Nakonec ale nastoupil na DAMU, kterou absolvoval v roce 1973. Své první angažmá našel v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1973-1978), kde vynikl ve hrách Ze života hmyzu nebo Hölderlin. Za svou roli ve hře Optimistická tragédie dostal v roce 1974 cenu Českého literárního fondu. V letech 1978-1987 hrál v Městských divadlech pražských, kde zaujal svým herectvím ve hrách Amadeus, Maškaráda, Krvavá svatba, Sen noci svatojánské nebo Přelet nad kukaččím hnízdem. Nejvýznamnější kapitolou profesního života Borise Rösnera je jeho dlouholeté působení na scéně Národního divadla v Praze (1987-2006). Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří inklinovali k modernímu hereckému pojetí, vynikl Rösner klasickým přístupem k rolím, přesto jeho herectví nevyznívalo archaicky a našel v něm svou polohu. Z jeho jevištních vystoupení vynikají hry Hamlet, Záviš z Falkenštejna, Slečna Julie, Bloudění, Othello, Faust nebo Peer Gynt. Za hlavní roli ve hře Lakomec získal Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka (2005). Po Borisu Rösnerovi zůstalo na osmdesát divadelních postav, přičemž většina z nich díky hercově fyziognomii oplývala negativními vlastnostmi. Jeho vizáž pak navíc ovlivnil vážný úraz v roce 1989, od nějž trpěl slepotou levého oka. Kromě Národního divadla účinkoval Rösner také v dalších pražských divadlech, například v Divadle pod Palmovkou hrál v Cyranovi z Bergeracu. Výjimečnému herectví Borise Rösnera zůstal film hodně dlužen a nedal mu žádnou velkou příležitost. Poprvé hrál ve studentském krátkém filmu INŽENÝR (1973), následně se objevil v několika televizních inscenacích, ve filmu jsme jej mohli zaznamenat v nevelkých úlohách v pozdějších letech (VRCHNÍ, PRCHNI, 1980; KALAMITA, 1981), pak našel uplatnění v titulech s historickým podtextem (PUTOVÁNÍ JANA AMOSE, 1983; POSLEDNÍ PROPADNE PEKLU, 1982; OLDŘICH A BOŽENA, 1984). Mezitím širší publikum zaujal v komedii ČERNÍ BARONI (1992), menší role ztvárnil i v dětském filmovém žánru (CHOBOTNICE Z II. PATRA, 1986; VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE, 1986). Před filmovou kamerou stál Rösner naposledy jako manžel ústřední hrdinky v historické fresce V ERBU LVICE (1994). Stejně jako řada jiných herců nalezl i Rösner více příležitostí v televizi, ale ani tady nejsou stopy nijak výrazně a odpovídající významu jeho osobnosti. Krátce po studiích se objevil v menší roli v televizním filmu POSLEDNÍ DOPIS (1973), pak hrál v dalších inscenacích i seriálech, širší diváckou obec zaujal svou postavou bezcitného gestapáka Schlapkeho v seriálu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985). Z jeho pozdějších televizních vystoupení stojí za zmínku menší úloha ve čtyřdílném televizním filmu MUŽ V POZADÍ (1994), hlavní roli si pak zahrál v neprávem opomíjeném seriálu STŘÍBRNÁ PARUKA (2001). Naposledy se před televizní kamerou objevil v televizních příbězích z období druhé světové války I VE SMRTI SAMI (2003) a HODINA TANCE A LÁSKY (2003). Svů výrazný hlas uplatnil Rösner v oblasti uměleckého přednesu (Viola, Lyra Pragensis), věnoval se rozhlasovým dramatizacím a v divácké rozhlasové anketě získal cenu Neviditelný herec. Hojně byl obsazován také v dabingu, nejlépe si jej vybaví děti jako koníka Hopa v seriálu VČELKA MÁJA (1975), jeho hlas ale zazněl z řady dalších filmů, daboval například Jacka Nicholsona. Za namluvení filmu NA VÝCHOD OD RÁJE získal v roce 1997 Cenu Františka Filipovského. Jeho poslední prací pro dabing byla brazilská telenovela TERRA NOSTRA (1999), kde však namluvení hlavní role již nedokončil. Za zmínku stojí i pedagogické působení Borise Rösnera – od roku 1989 byl odborným asistentem na DAMU a vynikl aplikací alternativních vyučovacích metod. Boris Rösner byl až do posledních let života maximálně vytížen divadlem, televizí, rozhlasem, dabingem i jako pedagog, na jaře 2005 jej ale z práce úplně vyřadila postupující rakovina, které nakonec podlehl. Zemřel v nemocnici v Kladně 31. května 2006 ve věku 55 let. V říjnu téhož roku pak in memoriam dostal od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy I. stupně. Boris Rösner byl od roku 1973 ženatý s Alicí, rozenou Andrýskovou, a měl s ní jednu dceru. Jeho životní i hereckou dráhu mapuje autobiografická kniha Souboje Borise Rösnera (1994).