A.V. Frič

Vojtěch Frič přišel na svět 8. září 1882 jako syn váženého pražského právníka a prvního náměstka pražského primátora. Už jako dítě byl prý neobyčejně samostatný a originální, což jeho měšťácké rodině občas nebylo příliš vhod. Traduje se, že jako malý chlapec chtěl s kamarády potrestat celníka, který jim bránil v pašování vajec. Proto si opatřil svůj první kaktus, o který se celník popíchal, když mu opět zašátral v tašce. Z této, na první pohled nijak významné klukoviny, se však pro malého Vojtu Friče vyklubala láska a vášeň pro celý jeho další život. Začal se totiž o kaktusy zajímat tak, že se z něj brzy stal odborník se specializací na tyto rostliny. Když obdržel svou první pozvánku na kaktusářský kongres, čekali jeho kolegové stejně vousatého vědce, jako byli oni sami. V němém úžasu pak zírali na vytáhlého sedmnáctiletého kluka, brilantně určujícího druhy rozličných sukulentů. Mimo rozsáhlých znalostí mládenec samozřejmě sbíral také kaktusy samotné, v roce 1899 však celá jeho kolekce umrzla. Frič se poté rozhodl založit novou - a to výlučně z kaktusů, které si sám sesbírá. První cestu do Jižní Ameriky mu ještě financoval otec, možná doufající, že drsné podmínky takové expedice syna od jeho podivné záliby odradí. První cesta se málem stala i cestou poslední, neboť Friče napadl v divokých končinách Mato Grossa jaguár a zle jej poranil. Frič přitom skoro zemřel, ale svého snu se nevzdal. V té době přišel i ke svému jménu Alberto, protože jeho české jméno Vojtěch nedokázal ve španělsky hovořící Jižní Americe nikdo vyslovit. Časem dostal i další přezdívky - v Evropě byl znám jako Lovec kaktusů a jeho přátelé Indiáni mu říkali Karaí Pukú (česky Dlouhý lovec), neboť měřil bezmála dva metry. Celkem Frič v letech 1901-1929 podnikl 7 cest do Jižní Ameriky a jednu do Ameriky Severní. Došel mezinárodního uznání, především jako botanik se specializací na kaktusy, ale také jako vynikající etnograf, který získal několik desítek tisíc sbírkových předmětů indiánů z oblasti Chaka a jihozápadní Brazílie, sestavil slovníky 36 indiánských jazyků, pořídil stovky fotografií atd. Mezi tehdejšími evropskými cestovateli vynikal humánním přístupem k domorodcům, pochopením jejich mentality a uměním komunikovat s nimi. V roce 1904 se za dramatických okolností katastrofické povodně na horním toku řeky Paraguaye sblížil s indiány kmene Čamakoko-Išir - hlavně dívkou jménem Lorai (Černá kachna), která mu porodila dcerku Hermínu (1905-2009). Ta se dožila více než 100 let a její početné potomstvo se ke svému "českému původu" dodnes hrdě hlásí. S kmenem Čamakoko je spojena i další Fričova příhoda - ze své třetí cesty přivezl z Ameriky do Prahy Indiána Čerwuiše, kterého sužovala záhadná nemoc decimující jeho kmen. Frič mu proto zařídil lékařskou prohlídku, která odhalila příčinu choroby - střevního parazita, na kterého stačilo obyčejné silnější projímadlo. Kmen byl zachráněn, ale sám Čerwuiš, který už nedokázal zapadnout do své původní komunity, dopadl špatně. Jeho vyprávění o evropském způsobu života nikdo neuvěřil, byl označen za lháře a vyhnán z kmene. Po vzniku samostatné Československé republiky se A.V. Frič do Jižní Ameriky vydal znovu - nejen jako cestovatel a vědec, ale také jako oficiální pověřenec československé vlády. Uvažovalo se o jeho jmenování velvyslancem, ale nakonec z toho sešlo. Karaí Pukú nebyl dobrým diplomatem, byl zvyklý všechno říkat i řešit příliš otevřeně. V letech 1919-1920 zde tedy působil "jen" jako kulturní a propagační vyslanec Ministerstva zahraničních věcí. Po návratu se Frič oženil s Dragou Janáčkovou a roku 1922 se jim narodil syn Ivan. O existenci své indiánské dcerky se "Alberto" manželce nikdy nezmínil, takže obě větve jeho potomků se sešly až v roce 2000, kdy Hermínu objevili čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Číhák. Frič se postupně vypracoval na odborníka světového formátu, byl považován za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby. S rodinou žil na pražské usedlosti Božínka (dnes už zbořené), kde měl velké skleníky plné nejrůznějších kaktusů i jiných cizokrajných rostlin, které s oblibou šlechtil a křížil. Byl oficiálním spolupracovníkem Muzea antropologie a etnografie v New Yorku a členem-korespondentem petrohradské Ruské akademie věd. Tam také skončila převážná část jeho etnografických sbírek, v pražském Náprstkově muzeu jich je z původního počtu k vidění pouze zlomek. A.V. Frič proslul i jako spisovatel a publicista - kromě vědeckých článků a pojednání se věnoval hlavně literatuře pro mládež, v níž čerpal hlavně ze svých zážitků a cest. Tyto knížky byly dlouho velmi populární a dočkaly se několika vydání, doprovázených kresbami Zdeňka Buriana. Německá okupace Friče velmi zasáhla - na protest proti ní odmítl opouštět svůj dům a prakticky zmizel veřejnosti z očí. Traduje se, že jeden z nejošklivějších a nejslabších kaktusů své sbírky ironicky pojmenoval po Adolfu Hitlerovi a že ve svých sklenících údajně ukrýval zbraně, určené pro ilegální odboj. Počátkem zimy 1944 se Frič škrábl o třísku z králíkárny a onemocněl tetanem. Chtěl k léčbě použít indiánský jed kurare, o němž věděl, že jej domorodci k tomuto účelu používají, pražští lékaři však na jeho experiment nepřistoupili, i když věděli, že sami nijak pomoci nemohou. Během své nemoci a umírání Frič lékařům pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě, až jej 4. prosince 1944 z útrap a bolestí konečně vysvobodila smrt. Hrob legendárního Lovce kaktusů se nalézá na lesním hřbitově u motolského krematoria v Praze.