Sławomir Rawicz

Jméno Slavomira Rawicze přichází do povědomí veřejnosti zejména v době, kdy je do kin uveden snímek „The Way Back“ – český název „Útěk ze Sibiře“. Ačkoliv ve filmu byla některá fakta změněna oproti skutečnosti, hlavní poselství snímku zůstává – vypovídá o touze hrstky lidí po svobodě, o jejich bezmezném utrpení a krutých podmínkách, které museli podstoupit, aby dosáhli svého cíle, žel, některým z nich naplnění touhy nebylo dopřáno, neboť během dlouhé a vyčerpávající cesty zahynuli. V 50. letech o tom všem sepsal Slavomir Rawicz knihu „The Long Way“ („Dlouhá cesta“), která oslovila mnoho četenářů na celém světě. Kdo vlastně byl autor knihy a jaký byl jeho skutečný příběh? MLÁDÍ, STUDIA, VOJENSKÁ SLUŽBA Slavomir Rawicz byl polský armádní poručík, původem však syn polského statkáře. Narodil se ve Varšavě (některé prameny uvádějí, že v Pinsku) 1. září roku 1915. Po základním vzdělání, kterého se Slavomirovi dostalo v soukromých školách, započal v roce 1932 se studiem architektury a stavebního inženýrství na Wawelbergově a Rotwandově technické škole ve Varšavě. Posléze byl roku 1937 povolán do armády na dvanáctiměsíční službu v pěší výcvikové škole v Brestu Litevském, avšak po uplynutí sedmi měsíců požadovali dobrovolníky na výcvik průzkumníků jezdectva. Slavomir se přihlásil a výcvik absolvoval s úspěchem – získal nejvyšší kadetskou hodnost. Poté v roce 1938 úspěšně složil závěrečné zkoušky a toužil po návratu domů, pomáhat matce spravovat v Pinsku rodinný statek. Bohužel z touhy po poklidném životě mnoho nezbylo – Hitlerova hrozba nad Polskem dostávala stále reálnější podobu a Slavomir Rawicz se musel vrátit do armády v rámci mobilizace. Mnoho času mu nebylo dopřáno strávit ani s milovanou Verou, s níž se oženil v Pinsku 5. července 1939. Sňatek se uskutečnil během 24-hodinové propustky z armády. Manželství bylo ve znamení jen několika málo společně strávených dní. Osud Very zůstává zahalen záhadou, během války se ocitla na seznamu zmizelých osob a nikdy nevyšlo najevo, co se s ní vlastně po zatčení jejího manžela stalo. ZATČEN A ODSOUZEN K zatčení Slavomira Rawicze došlo v Pinsku 19. listopadu 1939. Po dlouhých dvanácti měsících strávených ve věznici Lubjanka v Moskvě byl odsouzen k 25 rokům nucených prací v sibiřském gulagu – tábor č. 303. Zde se ocitl během prvního únorového týdne 1941 poté, co dlouhé týdny putoval transport cca pěti tisíc vězňů nejprve v dobytčích vagónech po Transibiřské magistrále a posléze ještě několik týdnů pěšky ledovou sněžnou pustinou směrem k polárnímu kruhu, kde se tábor 303 nacházel. Pochod sám o sobě trval více než měsíc a mnoho vězňů jej nepřežilo. ÚTĚK Takřka od samého začátku uvažuje během pobytu v gulagu Rawicz o útěku. Má jen matnou představu, kde se právě nachází, nicméně odhaduje vzdálenost tábora 303 od Jakutska cca 300 až 500 km, ví, že místo hrůzy leží severně od řeky Leny. K realizaci útěku však musí uběhnout určitá doba, během níž bylo třeba promyslet možnou variaci útěku – ten přicházel v úvahu jedině během takové situace, která znemožní pátrání po uprchlících alespoň na nejnutnější dobu. Jako ideální se jeví vánice, v oblasti severního polárního kruhu jev dosti častý. Rawicz si je vědom skutečnosti, že sám uprchnout nemůže, ale musí mít základnu silných a odolných mužů, kteří se nebudou bát riskovat vlastní život a budou schopni přestát tvrdé povětrnostní podmínky. Slavomir Rawicz se v táboře přihlásil k práci v dílně na výrobu lyží. Tato činnost mu nejen umožňuje větší příděl chleba a dostatečného uschovávání zásob potravin pro útěk, ale v dílně shromažďuje také kůže a další materiál možný pro použití na výrobu teplého oblečení a obutí do sibiřské zimy. Šťastnou náhodou je povolán do soukromého bytu velitele tábora č. 303 – Ušakova, aby zde opravil nefunkční radiopřijímač. Ušakova žena, v jádru dobrá a lidská bytost, sama povzbudí Rawiczovu myšlenku na útěk a i přes velké riziko, kterému se sama vystavuje, k útěku Rawicze a skupiny dalších šesti mužů dopomůže. Během jarního období, kdy však v blízkosti polárního kruhu zuří krutá zima, po důkladné předchozí přípravě, opouští Rawicz a dalších šest jeho přátel prostory tábora, překonávají plot s ostnatým drátem a zuřící vánice milosrdně zametá jejich stopy. Muži netuší, že to nejhorší je ještě čeká… RAWICZOVI DRUZI V této chvíli je třeba se alespoň krátce zastavit u jednotlivých členů výpravy sibiřských uprchlíků. Prvním z Rawiczových druhů byl Sigmund Makowski, 37-letý kapitán polského pohraničního vojska a Rawiczův krajan. Třetím polským členem výpravy byl Anton Paluchowicz, jemuž bylo 41 let a před zatčením byl seržantem jezdectva. Dalším členem výpravy byl Jugoslávec Eugéne Zaro, třicetiletý muž, původním povoláním úředník. Do skupiny patřil také 28-letý Litevec Zacharius Marchinkovas, vystudovaný architekt. Přezdívku „Hromotluk“ získal Anastazij Kolemenos, muž z Lotyšska, stejně jako Rawiczův otec byl původně statkářem. Posledním členem výpravy byl Američan, vystudovaný inženýr, který byl povolán do SSSR na výstavbu moskevského metra a roku 1936 zatčen za špionáž. Autor knihy nikdy neznal jeho křestní jméno. Byl to prostě Mr. Smith. Tato postava je tedy skutečná a i její jméno přešlo z knižní do filmové podoby beze změny. DLOUHÁ CESTA Název knihy je vskutku příznačný. Sedmero uprchlíků čekala skutečně dlouhá cesta v délce 6.500 kilometrů. Skutečnosti ve filmu odpovídá i to, že se v průběhu průchodu Sibiří připojila k výpravě mladá polská dívka. Ve filmu je její jméno Irena, dle Rawicze se jmenovala Kristina Polanská a byla dcerou polského válečného vysloužilce, který v r. 1939 působil na Ukrajině jako vlastník statku. Rodiče dívky byli brutálně zavražděni a mladá Kristina deportována do kolchozu, odkud se jí podařilo utéci. Po několika hodinách rozmýšlení se muži rozhodli dívku přijmout mezi sebe. Společně s nimi prošla podél největší zásobárny sladké vody na světě – jezera Bajkal. Výprava překročila Transsibiřskou magistrálu, po opuštění území Sovětského svazu vstupují do Mongolska. Rawicz sugestivně líčí chvíle naprostého vyčerpání, hladu, obstarávání si potravy, strachu a naprostého propadu na dno největšího zoufalství, současně však touhu všech účastníků výpravy – být svobodným člověkem. Zatímco sibiřské počasí svíralo poutníky v ledových okovech, po vstupu na území Mongolska a následně pak do pouště Gobi, stává se nepřítelem vyčerpaných sedmi lidských organismů nezměrný sluneční žár a zoufalý nedostatek vody. Na úžeh a naprosté vyčerpání umírá jako první právě Kristina při průchodu pouští Gobi. Smrt mladé dívky, která sama představovala pro skupinu mužů slunce a novou naději, všemi jejími přáteli hluboce otřese. Putují dál a je to seržant Makowski, kdo stejně jako Kristina umírá na úžeh a vyčerpání. Poušť Gobi opustila výprava bez Kristiny a Makowského. Putují dále, aby dosáhli Tibetu a po překročení Himalájí vstoupili na území Indie. Pohostinnost Tibeťanů a pokora tibetského lidu jim zajistí možnost jídla, pití i dostatek odpočinku. Jejich organismus je však již přestálým utrpením při průchodu pouští vyčerpán a i přes snesitelnější podmínky průchodu Tibetem a Himalájemi vypovídá službu srdce architekta Marchinkovase, jenž umírá ve spánku. Ztráta posledního druha pak přijde takřka před cílem. V Himalájích se zřítí do propasti seržant Paluchowicz. Skupina čtyř zbývajících – Rawicz, Zaro, Kolemenos a „Američan“ Mr. Smith dosáhnou kýženého cíle a vstupují na území Indie. Píše se březen 1942 a za čtveřicí přeživších zůstává 11 měsíců dlouhého pochodu přes území několika států. RAWICZOVY DALŠÍ OSUDY Hospitalizací v kalkatské nemocnici, kam internují zbývající členy výpravy vojáci britské armády (nacházíme se na území tehdejší tzv. Britské Indie) kniha končí. O Rawiczových dalších osudech nalezneme již jen stručné informace v dostupných materiálech. Do konce války Slavomir Rawicz působil krátce v Iráku a posléze jako člen polské armády v Palestině. Poté byl doporučen pro výcvik jako pilot polského letectva na území Velké Británie, kam také odchází a po válce se natrvalo usazuje v Sandiacre (část Nottinghamu) v Anglii. Protože jeho první žena byla prohlášena za nezvěstnou, oženil se v roce 1947 podruhé. Jeho druhou chotí se stala Angličanka Marjorie Gregory, roz. Needhamová. Rawicz a Marjorie měli celkem 5 dětí. Rawicz později působil jako technik na katedře architektury Nottinghamské univerzity umění a designu. Po prodělaném infarktu v roce 1975 odešel do předčasného důchodu. Nerezignoval však zcela na veřejný život, čas od času poskytoval rozhovory a účastnil se přednášek na téma svých osudů v gulagu a při následném útěku. Jeho kniha vyšla poprvé roku 1956. Rawiczovi ji pomohl sepsat spisovatel Ronald Downing. PRAVDA ČI LEŽ? Pravdivost Rawiczovy knihy bývá v posledních letech zpochybňována. Ačkoliv se „Dlouhá cesta“ stala defacto bestsellerem a byla přeložena do 25ti jazyků, přesto na základě objevení nových materiálů se vyskytují teze, že příběh neodpovídá skutečnosti. Slavomir Rawicz se již k novým poznatkům vyjádřit nemůže. Zemřel ve vysokém věku 5. dubna roku 2004. Pět let po jeho skonu, v květnu 2009, uvedl polský válečný veterán žijící ve Velké Británii – Witold Gliňski – že popisovaný příběh se přihodil jemu, nikoliv Rawiczovi. Avšak i toto tvrzení bylo okamžitě na základě různých doložených faktů zpochybňováno. Skutečná pravda snad někdy vyjde najevo. Nic však nelze změnit na tom, že v sibiřských gulazích zahynulo obrovské množství nevinných za nelidských podmínek, již nikdy nespatřili své rodiny, nenabyli ztracené svobody. Nechť je tedy Rawiczova kniha i přes vyslovené zpochybnění, věnována jejich památce… Poznámka autorky: - ZDROJ: Ke zpracování článku byla využita kniha S. Rawicze „Dlouhá cesta“, naklad. Jota, Brno, 2011. Další fakta doplněna z anglické verze Wikipedia. - ODCHYLKA V PSANÍ: Rozporuplné je psaní v ve jméně Slavomir. Zatímco internetové zdroje jej píší s dvojitým w, v samotné knize je uváděno v jednoduché. V článku tedy proto bylo jednoduché v ponecháno.