Ivo Váňa Psota

Jako malá holka jsem s maminkou chodívala o dušičkách posvítit i na místa věčného spánku umělců, vědců, slavných brněnských osobností, které dosáhly věhlas i ve světě. Vedle Leoše Janáčka, nebo profesora Absolona tu spočívá tanečník a choreograf Ivo Váňa Psota, o kterém mi maminka vyprávěla, protože nějaký čas působila jako pomocník - asistent choreografie, a tančila příležitostně v baletu jako sboristka, takže ho osobně znala. Jeho kariéra a pověst sahala až za hranice druhé polokoule. Stal se slavným poté, co z Brna odešel, a úspěchy na které by byl každý jinde hrdý, tady po jeho návratu narazily na nepochopení a zlo. Ivův otec studoval, a posléze působil jako učitel a vychovatel v carském Rusku v Petrohradě, poté v Moskvě. Ovládal dokonale ruštinu, angličtinu, francouzštinu a němčinu. Žil poté s rodinou v Bordeaux, Manhaimu a v Rusku v Kyjevě, kde se tento jeho malý zázrak, kterému říkali tu Váňa, nebo cher Vania, dear Vania - Ivo dne 1. 5. 1908 narodil. Po nějakém čase se rodina přestěhovala do Československa a žila v Přerově. Psota studoval tanec soukromě u Achille Viscusiho, který působil v Ostravě, u Jaroslava Hladíka v Brně a u baletního mistra pražského Národního divadla Augustina Bergra, jenž Psotovi umožnil studium v baletní škole Národního divadla. Současně však na výslovné přání svého otce studoval zároveň s baletní školou přerovskou obchodní školu. Po absolvování obou ústavů - baletní školu v roce 1923, obchodní školu – 1924, kdy začal působit jako sborový tanečník baletu Národního divadla v Praze. Psotovy moderní metody se významě zapsaly a ovlivnily nové, taneční umění dvacátého století. Ivo Váňa se stal v pouhých dvaceti letech nejmladším šéfem baletu vůbec. Již před tím prokázal své choreografické schopnosti a talent, a jeho náměty a variace na skladby skladatele M. Ravela a A. Dvořáka, se používají s úspěchem dodnes. Ivo byl pověstný svým osobním šarmem, byl velmi vzdělaný, ovládal několik světových jazyků, a nezanedbatelná byla pochopitelně autorita, které se všichni bezvýhradně podrobovali. Po krátkém čase však z divadla Psota odchází především kvůli neshodám s Mášou Cvejičovou, novou a ambiciozní vedoucí baletu - do zahraničí. V březnu 1932 je přijat do: Les Ballets Russes Monte Carlo, a zakrátko se stává prvním sólistou a miláčkem obdivovatelů baletního umění. Jen s tímto souborem měl na svém kontě vystupování v 69 zemích, a téměř 550 známých evropských i amerických městech. Vrací se do Brna ze světových turné se svou manželkou Ninou Konstantinovič, ruskou baletkou, a do čela baletu se vrátil hned v tom samém roce - 1936. Karta se nyní obrací, a Máša Cvejičová je v té době jmenována choreografkou operety. Mezi jeho významné prvenství patří světové provedení božského Prokofjevova díla: ROMEO A JULIE, za které drží Brno díky Psotovi oprávněný triumf za provedení nejlepšího baletního díla minulého století. Také provedení SLOVANSKÝCH TANCU a jejich premiéra, která byla projevem odporu proti nacizmu, protože v době jejího provedení byla vyhlášena mobilizace. Československo má za sebou mnichovskou diktatůru, mobilizaci i potupné odstoupení prezidenta Edvarda Beneše, kdy je na jeho místo jmenován právník, později tolik zatracovaný Emil Hácha. Evropou zmítá válka, a Psota se snaží o povolení k odjezdu do USA, což se mu v roce 1941 skutečně po několikaletém úsilí podařilo. Po příjezdu do New Yorku se stal téměř na rok uměleckým šéfem baletu Metropolitní opery. A další úspěchy na sebe nedají dlouho čekat – stal se zakladatelem národního brazilského baletu Yara, když v konkursu porazil pět konkurenčních choreografů, a prosadil své pojetí bohyně Yary a tím vytvořil skvostné baletní dílo. Premiéra se konala v Sao Paulo. Ivu Psotovi v Teatro Municipal odhalili na jeho počest a na znamení obrovského úspěchu mramorovou desku, kterou na rozdíl od brňáků nechají na svém místě. Při reprízách tleskají a skanduje mu až 80 tisíc lidí, později je slyšet jeho jméno při dalších představeních v dalších jihoamerických a sveroamerických městech jako v Rio de Janeiru, New Yorku, Los Angeles nebo Chicagu. Psotovo přání vrátit se domů, smutek po rodině a rodné zemi se mu stalo vlastně osudné. Osvobozené republice nabízí detailně vypracovaný elaborát, na kterém pracoval ještě v cizině. Je o uspořádání českého baletního školství. Naplno se zapojuje a pracuje v Brně. V baletním sále je vždycky první. Jeho zářivě bílá košile, černé kalhoty s pohodlným sedlem, v bílých ponožkách a kotníčkových botách z černé kozinky – to byl on. Tanečníci a jeho žáci na něj později v Brně vzpomínají jako na úžasného, milého, profesionálního a usměvavého šéfa. Jejich « Mistra » a to naprosto každým coulem. Ženy ho milovaly, muži mu záviděli, a někteří jej pro jeho talent nenáviděli, právě jako ruský tanečník Viktor Malcev, který si chtěl uzurpovat jeho místo. Zřejmě měl již tehdy podporu i mladé, pozdější primabaleríny Národního divadla v Praze, a později šéfky baletu v Brně Olgy Skálové, jeho několikaleté taneční i životní partnerky. Proslýchalo se také, že se díky jejich intrikám nedařilo další výjímečné primabalerině vzešlé z Psotovy školy - Růženě Asmusové-Elingerové. Když tedy na začátku února 1952 Psotu hrubě napadnul a inzultoval jej sólista Viktor Malcev, odchází velice rozčílený a rozrušený Ivo navždy z divadla. Za pár dní jej postihne první lehčí příhoda mrtvice, ale o den později ho ta samá mozková mrtvice 16.2. zabíjí. Na počest velkého tanečníka a choreografa je alespoň ve foyer Národního divadla Brno - Janáčkově divadle odhalena tomuto velkému člověku od 20. 10. 2003 busta. Autorem je akademický sochař Nikos Armutidis. Ivo Váňa Psota měl již pamětní desku v Kaplanově ulici, kde až do roku 1952 žil, ale majitelům prý Psotova připomínka vadila, takže byla deska umístěna do Muzea města Brna. Velmi velmi smutné .... a ostudné Jako vzpomínku a na jeho počest natočila Česká televize v režii P. Hajna pořad s názvem "Mistr" – je to portrét tanečníka a choreografa, který ovlivnil vývoj moderního českého tanečního umění 20. století..... Marta Holubová – clara.bow