Jurij Janovskij

Narodil se do úřednické rodiny na samotě Majarovo /nyní Nečajka/ v ukrajinské Kirovohrasdské oblasti 27. srpna roku 1902. Po ukončení studia na reálném gymnáziu v roce 1919, vykonával nejrůznější úřednické práce na mnoha nově vznikajících sovětských úřadech. Roku 1922 zahájil studium na elektrotechnické fakultě kyjevského polytechnického institutu, odkud pro zhoršený zdravotní stav odešel a dále již od roku 1925 ve studiu nikdy nepokračoval. Literárně se začal prosazovat nejprve jako autoru poezie a krátkých prozaických textů v roce 1922. Později, když mu byla otištěna rozsáhlejší báseň Zvon /1924/, se rozhodl živit jako literát. Již v průběhu roku 1925 se přesunul do Oděsy, kde se seznámil prostřednictvím kyjevských novin, do kterých zasílal své fejetony a kratší povídky, s mnoha ukrajinskými osobnostmi, mezi kterými byli i ukrajinský filmový režisér Olexandr Dovženko a spisovatel Mykola Bažan. Ti jej přesvědčili o velkých možnostech v případě jejich spolupráce při práci pro ukrajinský film. Následně v letech 1925 až 1927 byl šéfredaktorem Oděského filmového studia. Od roku 1927 žil v Charkově, tehdejším hlavním městě Ukrajinské SSR. Po roce 1925 je již Jurij Janovskyj spíše autorem prozaickým, když v roce 1925 vydal svou první sbírku povídek a novel-Mamutí kly /1925/, po které se přihlásil delší novelou Krev země /1927/. Jako autor básní debutoval až v roce 1928 sbírkou, kterou sestavil s básní, které vznikaly mezi roky 1923 až 1927, pod názvem - Krásná Ut/1928/. Svůj první úspěšný román napsal a vydal v roce 1928 pod titulem Strážce lodi /č.1960/ vyprávějící o stavbě fregaty k natáčení filmu. Z průběhu občanské války vytěžil látku pro román Čtyři šavle /1930, česky 1966/. Těmito romány započal jeho vzestup do vyšších pater mezi úspěšné prozaické autory. Po delší odmlce literárně zachytil v dobrodružných příbězích svůj pohled na revoluci v románě Jezdci /1935, č. 1936/. Posledním literárním dílem z charkovské etapy jeho tvorby je divadelní drama Potomci /1938/, které je poplatné době svým schematismem. Již v roce 1933 se podílel s Mykolou Bažanem a filmovém scénáři pro film Srdce dvou/1933, zachycující vojenské cvičení na území šťastné ukrajinské země/. Roku 1939 se vrátil do Kyjeva, kde se věnoval literární činnosti. Některé ze svých povídek zveřejnil v roce 1940 pod titulem Krátké příběhy. V Kyjevě žil až do počátku II. světové války, kdy se od okamžiku evakuace obyvatelstva zapojil jako publicista a i redaktor do práce časopisu Ukrajinská literatura a souběžně také jako vojenský dopisovatel stranických deníků. Z této doby těžkých bojů proti hitlerovským vojskům, napsal povídkovou knížku Země otců /1944, č. 1949/ a po skončení II. světové války vydal ještě několik méně významných novel a románů. Jako delegovaný novinářský dopisovatel byl vyslán jako pozorovatel norimberského procesu v letech 1946 až 1947. Z poválečných Janovskyho prozaických prací je považován za svým způsobem vybočující román Živá voda /1946, přepracováno pod názvem Mír/, který je v podstatě i jeho posledním románovým dílem. Spisovatel, dramatik, publicista a dílem i scénárista Jurij Janovskyj zemřel v Kyjevě 25. února roku 1954 ve věku nedožitých 52 let. Jeho dílo bylo přeloženo do desítek cizích jazyků. Erkul