Zula Pogorzelska

Polská umělkyně Zula (čili Zofia) Pogorzelska pocházela z ukrajinského přístavního města Jevpatoria (nazývaného dříve polsky Kozlów) na Krymu. Narodila se pravděpodobně roku 1896 (některé prameny uvádějí i rok 1898) do vzdělané rodiny lékaře Andrzeja Pogorzelskiego a jeho ženy Emilii. V dětství ji nejdříve matka vyučovala doma a později absolvovala gymnázium v Sevastopolu. Současně brala i soukromé hodiny zpěvu, recitace a dramatického projevu. Svá první pěvecká vystoupení si odbyla v charkovském církevním sboru "Zelený háj", ale už od roku 1917 s úspěchem vystupovala i ve zdejším ruském kabaretu. V květnu roku 1919 se celá rodina přestěhovala do Varšavy, kde se mladá Zula seznámila se svým budoucím mužem - hercem, zpěvákem, divadelním i filmovým režisérem a scénáristou Konradem Tomem-Runowieckim. Právě díky němu získala angažmá v čerstvě otevřeném divadélku „Bagatela”, odkud se později vydala na pouť dalšími varšavskými divadly a kabarety. Její talent, pěvecké umění a osobitá interpretace písní různého druhu (od unylých songů až po rozverné kuplety) ji bleskově vynesly na čelní místo polského kabaretního nebe a zároveň jí vynely přezdívku "Varšavská Mistinguette". Nic na tom nezměnila ani Zulina pozdější nemoc a následná operace krku, po níž se její dívčí soprán změnil na zastřený, ale podmanivý alt. Roku 1925 založila Zula Pogorzelska spolu se svým mužem vlastní podnik - kabater "Perské oko", který po dvou sezónách přejmenovali na "Mořské oko". Tady byla Zula pravou hvězdou, její písničky byly pravými šlágry, které si zpívala celá Varšava a vážení diváci tu měli tu čest poprvé vidět na živé scéně tanec charleston - samozřejmě v Zulině svérázném podání. V letech 1927-28 vystupovala Zula také v Teatrze Nowości, kde hrála a zpívala hlavně v operetních kusech Ference Lehára či Imreho Kálmána. Po zániku "Mořského oka" prošla celou řadou divadel, kabaretů a revuálních pořadů, přičemž se pilně věnovala také filmu. Za její debut je považován snímek "Gorączka złotego" (1926), dále si zahrála ve filmech: "Niebezpieczny romans" (1930), "Bezimienni bohaterowie" (1931), "Ułani, ułani chłopcy malowani" (1932), "Sto metrów miłości" (1932), "Romeo i Julcia" (1933), "Zabawka" (1933), "Dwanaście krzeseł" (1933)a jejím posledním vystoupením před kamerou se stal film "Kocha, lubi, szanuje" (1934). V té době ji už sužovala těžká nemoc páteře, která její kariéru nadobro ukončila. Částečně ochrnutou herečku manžel odvezl do přepychového sanatoria ve Wilně (dnešní Vilnius), kde po dlouhé, ale neúspěšné léčbě 10. 2. 1936 vydechla naposled. Místem Zulina posledního odpočinku se stal varšavský Cmentarz Powązkowski, ale její odkaz je v dějinách polského kabaretu dodnes více než živý.