Toy Story 5 je příběh o tom, jak to vypadá, když obrazovka zhasne fantazii

Páté pokračování nejúspěšnější animované pentalogie všech dob má premiéru v kinech tento čtvrtek. Snímek Toy Story 5 pod režijním vedením oscarového veterána Andrewa Stantona a spolurežisérky Kenny Harrisové nepřichází pouze jako nostalgické ohlédnutí, ale spíš jako břitká sociální kritika naší současnosti a ukázka existenciální hrozby digitálního dětství. 

Hlavním tématem vyprávění je střet klasického světa fyzických hraček s dravou expanzí elektronických médií, pod jejichž vlivem moderní generace dětí postupně zapomíná, jak si skutečně hrát. Hrát si už vlastně ani neumějí, protože život tráví v zajetí obrazovky. Sedíce vedle sebe, raději chatují, než by si hrály a povídaly.

Domu vládne Žabletka, vyhraje ona, nebo Jessie?

Děj se odehrává sedm let po událostech předchozího filmu. Osmiletá Bonnie prochází vývojovou fází, v níž je její pozornost plně pohlcena novým, vizuálně atraktivním dětským tabletem zelené barvy, jménem Žabletka, v originále Lilypad. V pokoji hraček mezitím převzala vůdčí roli kovbojka Jessie, které sekunduje Buzz Rakeťák, zatímco Woody žije mimo tento mikrosvět s Bo Peep a pomáhá ztraceným hračkám. 

Když se však ukáže, že Bonnie podléhá pasivní digitální konzumaci a klasické hračky pro ni přestávají existovat, Jessie se rozhodne povolat Woodyho zpět do akce. Přitom nejde ani tak o to, že by si Bonnie neuměla hrát, ale právě proto, že to stále umí, ostatní děti jí opovrhují, protože jejich světem jsou jen elektronická média. Následuje hluboká, místy až tísnivá konfrontace s realitou, která redefinuje pojem volného času u dětí.

V originále hračky namlouvají zvučná jména, stejně jako v češtině: Jessie Joan Cusak (Barbora Trnavská), Tom Hanks (Michal Dlouhý), Greta Lee (Malvína Pachlová), Conan O'Brien (Chytrolín, který učí děti kakat, Jan Vondráček) a mnozí další. 

Hrozba elektronických médií a tichý zánik tradiční hry

Klíčovým motivem, kterým Toy Story 5 překračuje hranice běžné rodinné komedie, je hluboká analýza současné krize dětské představivosti. Režisér Andrew Stanton se záměrně vyhýbá černobílému vidění světa. Tablet Žabletka není klasickým zloduchem, který by toužil po destrukci; představuje subtilní, všudypřítomnou a vysoce návykovou alternativu k aktivnímu hraní. Digitální obrazovka nabízí Bonnie okamžitý dopamin prostřednictvím algoritmicky generovaného obsahu, což ubíjí potřebu vyvíjet jakékoliv kreativní úsilí.

Tento posun má drtivý dopad na psychologii hraček. Jak ve filmu přiznává samotná Jessie, hračky ztrácejí Bonnie ve prospěch chladného displeje. Snímek tak vizualizuje hrozivý celospolečenský trend: děti si v éře chytrých telefonů a tabletů zapomínají hrát s fyzickými předměty. 

Tam, kde dříve stačila krabice od bot a šerifská hvězda k vytvoření celého vesmíru, nyní nastupuje pasivní konzumace zářícího skla. Scény, kdy tradiční hračky bezmocně leží v koutě a pozorují Bonnie, jejíž tvář je osvětlena pouze studeným modrým světlem tabletu, patří k nejvícejímavějším a nejtemnějším momentům celé pentalogie.

Stanton skrze tento konflikt otevírá existenciální otázku relevancí fyzických objektů v plně digitalizovaném světě. Boj, který hračky svádějí, není bitvou o území, nýbrž zápasem o zachování samotné podstaty lidského dětství, jež je definováno právě fyzickou interakcí a mezilidským napojením.

Nechybí ani metafora stárnutí a fyzického opotřebení v podobě šerifovy pleše

Jedním z nejdiskutovanějších aspektů filmu se stal fyzický stav šerifa Woodyho, který se poprvé v historii série objevuje s výraznou lysinou na zadní části hlavy a mírně povolenou postavou. Herec Tom Hanks v rozhovorech objasnil, že tento vizuální detail odráží realitu fyzického stárnutí hraček. Woody je vintage figurka z padesátých let minulého století vyrobená z látky a vycpávek, které se v průběhu desetiletí přirozeně sesedají, což vytváří dojem drobného břicha. Lysina na hlavě je pak přímým důsledkem mechanického tření gumového klobouku o lakovaný povrch hlavy.

Zajímavostí pro skalní fanoušky je provázanost s dřívějšími díly série. Tato lysina byla krátce patrná již v Toy Story 2, kdy ji však opravář hraček dočasně přelakoval. S odstupem času a po intenzivním používání barva opět opadala. Tento motiv nese hlubokou symboliku: zatímco digitální postavy v aplikacích tabletu Lilypad zůstávají trvale bezchybné a imunní vůči času, fyzické hračky podléhají stárnutí stejně jako lidé, kteří si s nimi hrají. Pro generaci diváků, která s touto franšízou zestárla od roku 1995, se Woodyho lysina stává dojemným zrcadlem jejich vlastního stárnutí.

Pixar vsadil na klasické řemeslo

V době, kdy kinematografie masivně využívá umělé inteligence, studio Pixar se v Toy Story 5 vydalo cestou striktní obhajoby tradičního lidského řemesla. Supervizor vizuálních efektů Thomas Jordan potvrdil, že veškerá animace byla vytvořena lidskými umělci bez použití AI technologií, což snímku dodává na kráse.

Z hlediska technického pokroku Pixar implementoval nové metody přímé manipulace s modely postav. Animátoři poprvé pracovali s pokročilou kinematikou, která umožňovala precizní simulaci fyzického kontaktu hraček s povrchy, ohýbání kloubů a přirozené odvalování kotníků při chůzi. Tento důraz na hmatatelnost a mechaniku pohybu vytváří záměrný kontrast k chladnému a statickému designu Žabletky. Snímek, který se pyšní nejdelší stopáží v historii celé franšízy, tak nabízí krásný vizuální dialog mezi teplem lidské tvořivosti a sterilitou digitálního věku.

Emocionální dopad filmu je umocněn vynikající hudební složkou. Ústředním motivem pro postavu Jessie se stala píseň „I Knew It, I Knew You“, kterou napsala a nazpívala Taylor Swift, která se řadí k dlouholetým obdivovatelům série. Popsala tvorbu pro tyto postavy jako splněný dětský sen. 

Hodnocení: 9,1 / 10

Namísto laciné sentimentality přináší Toy Story 5 komplexní pohled na to, jak moderní technologie proměňují samotný základ lidské socializace. Animák je nejen vizuálním zážitkem, ale i silným podnětem k zamyšlení nad tím, kolik času tráví děti před obrazovkami na úkor skutečného, hmatatelného světa.