Barvy zla: Černá. Polský detektivní thriller na téma mlčení o zneužívání dětí

Sexuální zneužívání dětí je téma, o kterém katolická církev nerada mluví. Obětí je ale už tolik, že to pod pokličkou udržet nejde - a vyplave to i na Netflixu.

Po úspěchu filmu jednoho z nejlepších polských režiséru Adriana Panka Barvy zla: Červená (2024) Netflix uvádí pokračování, tentokrát je ale barva zla černá. Hlavní roli opět hraje Jakub Gierszał jako vyšetřovatel Leopold Bilský. Novinka Barvy zla: Černá (Kolory zla. Czern, 2026) přesouvá děj z pobřežního Trojměstí do zapadlého městečka v kašubském kraji Polska, kam je Bilský převelen. Ve městě beze stopy zmizí malý chlapec - to je zápletka, která zní jako klasická temná kriminálka, jenže film Adriana Panka mnohem víc zajímá otázka, co se stane s komunitou, která si zvykne na to ignorovat institucionální násilí.

Zmizení dítěte bývá většinou okamžikem, kdy se společnost semkne - všichni o tom mluví, nebo se dokonce vydávají společně pročesávat lesy. Ve filmu se ale děje pravý opak - komunita zmizení vnímá velmi vlažně, a to i přes to, že se podobná věc stala před několika lety. Místní obyvatelé působí dojmem lidí, kteří kteří preferují vlastní klid před nepříjemnými otázkami a postavením se autoritě. Zneužívání dětí v církvi je veřejným tajemstvím.

Jakub Gierszał je skvělý herec a jeho ztvárnění Leopolda Bilskiho opět patří k nejsilnějším stránkám filmu a samotné jeho obsazení přivede spoustu diváků. Ale zapomeňte, že se budete bavit jako u Harlana Cobena - neočekávajte sérii akčních scén ani efektních zvratů. Příběhová linka funguje jako pomalé rozmotávání klubíčka, v němž každý rozmotaný uzel ukazuje souvislost mezi minulostí a přítomností - nejde totiž o první dítě, které v městečku zmizelo.

Pomalé tempo možná bude pro část diváků překážkou. Příběh se valí jako široká pomalá řeka. Nesnaží se šokovat divokými zvraty ani působit napětí a odpor za pomoci násilných scén. Atmosféra filmu spíš připomíná klasické nordic noir. Tvoří ji rozhovory, pohledy různých postav a všeobjímající pocit, že celé město sdílí tajemství, o kterém se nemluví - a když přijede Bilsky zkoumat vraždu, nikdo mu nadšeně nevychází vstříc.

Polský film se pomalu začíná kvalitativně vyrovnávat žánru skandinávských thrillerů, kde kriminální zápletka není zdroj zábavy, ale nástroj k popisu společnosti. Zločin není selhání jednotlivce a pachatel není žádné monstrum. Zlo přináší prostředí, které umožňuje, aby věci jako sexuální zneužívání katolickými knězi zůstávaly dlouho skryté.

Čechy jsou jednou z nejvíce ateistických zemí na světě, proto pro polského diváka může mít tento motiv ještě silnější ozvěnu. Země se v posledních letech vyrovnává s řadou případů sexuálního zneužívání v církevních i dalších přilehlých institucích, kde se ukázalo, že problém nespočíval v individuálním lidském selhání, ale hlavně v autoritativním prostředí skrze mlčení, loajalitu a ochraně statusu quo. Film připomíná mechanismus, který umožňuje zneužívání v reálném světě - zlo často přežívá tak dlouho proto, že kolem něj stojí příliš mnoho lidí, kteří se rozhodli „neplést se do cizích věcí”.

Právě tohle je v Černé nejsilnější a nejdůležitější sdělení - palčivá sociální kritika. Místo klasického přístupu kriminálek, které dávají důraz hlavně na otázku „kdo to udělal“, se ptá na to, jak je možné, že tolik lidí o zneužívání dětí vědělo a nikdo nic neřešil.

Barvy zla: Černá nejsou bez chyb. Místy působí opravdu příliš rozvláčně a je škoda, že některé vedlejší postavy zůstávají nedodělané. Možná by tématu spíš slušel formát minisérie než filmu. Přesto se jedná o vyjímečný moir thriller, není to jen další zabiják nudy ideální na binge watching. Poláci sice mají problém s nekritickým katolicismem, ale v kinematografii jsou na tom o mnoho lépe Češi. Barvy zla: černá je dobrý film nejen kvůli kvalitě ztvárnění, ale  protože je to sociální kritika přílišné důvěry a loajality Poláků k církevním autoritám.