Sbalí si Jan Svěrák svých Pět švestek, nebo chytí druhý dech?

Bude to velkolepý návrat na režijní vrchol, nebo definitivní potvrzení tvůrčí krize? Jan Svěrák se po kritickém i diváckém debaklu svého předchozího filmu pokouší o radikální restart. Jeho novinka Pět švestek, která vplouvá tento týden do kin, vznikala v utajení, na moři a s výrazným přispěním nejmladší rodinné generace.
 
Dokáže oscarový tvůrce znovu najít ztracenou lehkost, nebo definitivně uvízl v minulosti?

Útěk z Betléma na otevřené moře

Přiznejme si na rovinu, že předchozí režisérský počin Jana Svěráka, snímek Betlémské světlo (2022), byl pro rodinný klan i věrné diváky studenou sprchou. Kritika unavenou komedii cupovala za anachronické stereotypy a publikum do kin nenalákala. Sám režisér tuto zkušenost popsal jako profesní facku. Místo ublíženého trucování však zvolil terapii divadlem a následně útěk k absolutní tvůrčí svobodě.

Jeho novinka Pět švestek, která má premiéru 28. května, je stominutovým žánrovým hybridem mezi existenciální komedií a námořní road movie. Ambice jsou jasné: rehabilitovat Svěrákovo jméno a dokázat, že jako filmař má modernímu světu stále co říct.

Zdeněk Svěrák zůstal v pozadí

Zásadním narativním i producentským zvratem nového projektu je absence Zdeňka Svěráka před kamerou. Syn pro svého otce nenapsal žádnou roli. Postavy pěti hrdinů jsou totiž koncipovány jako fyzické a sociální trosky, což vitálnímu patriarchovi české kinematografie neodpovídá. Zdeněk Svěrák navíc natáčení na lodi z logistických důvodů odmítl, nechtěl kvůli třítýdennímu pobytu na moři opustit své milované účinkování v Divadle Járy Cimrmana.

Přesto jeho stopa z filmu nezmizela. Jan otce přizval k takzvanému „proveselování“, což je specifická rodinná disciplína spočívající ve společném precizování dialogů a vyhledávání humorného potenciálu v již hotovém textu. Tato spolupráce slibuje zachovat typický svěrákovský cit pro český jazyk, avšak bez rizika, že by film sklouzl k dřívější autorské sebestřednosti.

Partyzánská jízda na katamaránu

Z hlediska produkce představuje novinka návrat k modelům, které režisérovi v minulosti přinesly největší úspěchy. Na palubu se vrátil britský producent Eric Abraham, který stál u zrodu oscarového snímku Kolja i ambiciózního válečného dramatu Tmavomodrý svět. To naznačuje, že tvůrci obnovili mezinárodní producentský dohled a dramaturgickou přísnost, která v posledních letech chyběla.

Samotné natáčení ale probíhalo téměř partyzánským způsobem, který v mnohém připomene kultovní Jízdu (1994). Štáb strávil pouhých jedenáct dní v České republice a následně tři týdny v Řecku, kde se natáčelo přímo na palubě stísněného katamaránu a plachetnice. Fychická izolace na moři, absence velkého technického zázemí a nutnost spolehnout se na minimální tým složený převážně z rodinných příslušníků vrátily do režijního procesu radost, která se z dřívějších rigidních studiových produkcí vytratila.

Střídání stráží za kamerou

Zásadní estetickou proměnu filmu přináší zapojení nejmladší generace. Hlavním kameramanem a střihačem snímku se stal režisérův syn František Svěrák. Tato volba představuje radikální odklon od vizuálního stylu dlouholetého Svěrákova spolupracovníka Vladimíra Smutného, jehož statická, akademicky precizní kamera definovala předchozí dekády. František přináší modernější, dynamičtější snímání přizpůsobené limitovanému prostoru lodi, což slibuje vizuální svěžest a bezprostřednost.

Neméně zajímavá je hudební složka, kterou si vzali na starosti Michal Novinski a progresivní mladá písničkářka Nina Kohout. Spojení zkušeností s filmovou hudbou a moderního, melancholicko-alternativního projevu naznačuje, že zvuková krajina se bude vyhýbat tradičnímu orchestrálnímu sentimentu a vsadí spíše na atmosférickou stopu.

Máme se bát geriatrických gagů?

Příběh se opírá o vzpouru pěti seniorů, kteří se rozhodnou ignorovat protektivní diktát svých dospělých dětí, jež pro jejich bláznivý nápad vyplout na moře nemají pochopení. Herecké obsazení staré party staví na legendárních jménech jako Lenka Termerová, Oldřich Kaiser, Petr Kostka, Jan Vlasák a Dana Syslová, zatímco role jejich dětí ztvárnili Petra Špalková, Petr Lněnička, Judit Pecháček a Marek Adamczyk.

Navzdory silnému humanistickému motivu však zveřejněné upoutávky vzbudily nemalé rozpaky. Ukázky naznačují, že komediální složka může parazitovat na tělesných projevech stárnutí. Gagy točící se kolem obtíží s močením, dovádění starší generace pod vlivem marihuany či jiných „veselých tablet“ a celková neohrabanost hrdinů mohou u náročnějšího publika vyvolávat spíše pocit trapnosti než upřímné pobavení.

Zda se jedná o nešťastně sestříhaný marketingový produkt, nebo zda je celý film zatížen tímto typem humoru, zůstává hlavním otazníkem před premiérou. Nadějí pro projekt je mimořádná chemie ústředních představitelů. Charisma herců jako Oldřich Kaiser či Lenka Termerová má potenciál i lacinější scenáristické nápady polidštit a vdechnout jim tragikomickou hloubku, která diváka dojme, nikoli urazí.

Jan Svěrák udělal sympatický krok stranou od zajetých jistot. Opuštěním tradičního modelu absolutní závislosti na otcových scénářích a přenesením odpovědnosti na nejmladší krev riskuje, ale zároveň prokazuje odvahu. Pět švestek má našlápnuto k tomu být buď osvěžujícím manifestem svobody, nebo definitivním potvrzením, že se stará autorská garda míjí s moderním divákem. Vzhledem k varovným signálům z trailerů zůstáváme mírně skeptičtí, ale herecká sestava dává naději, že tenhle lodní kufr nakonec bude stát za rozbalení.