Dream Team: Hofmannův basketbalový faul dává koš politické korektnosti

Může být vědomý podvod cestou k upřímnému lidskému štěstí? Režisér Jonáš Karásek a scenárista Petr Kolečko vysílají do brazilského Ria partu „postižených“ basketbalistů, kteří mají do skutečného handicapu stejně blízko jako český film k Oscarům. Pod vrstvou černého humoru se však skrývá nečekaně silný příběh o otcovské lásce a celkově je třeba říct, že film je dobrý.

Vstup česko-slovenského snímku Dream Team do distribuce hned zkraje ledna roku 2026 představuje signifikantní moment pro domácí kinematografii. Film navíc můžete vidět už na Netflixu, takže si ho nenechte ujít. Je to první velká premiéra roku, která se nebojí dekonstruovat mýtus o „zlatých českých ručičkách“ skrze optiku mezinárodního paralympijského skandálu. Film navazuje na tradici lokální tvorby využívající sportovní prostředí jako mikrokosmos pro zkoumání národní povahy, ale dělá to s drzostí, která u nás dlouho chyběla.

Když se Kolečko roztočí v Riu

Scénář Petra Kolečka transformuje reálný skandál ze Sydney 2000 do specifických českých reálií. Kolečko zde zúročuje svou fascinaci sportem, kterou jsme viděli už v Okresním přeboru nebo ve filmu Přes prsty. Tentokrát však v doprovodu režiséra Jonáše Karáska přitvrzuje. Karásek, jenž oslnil vizuálem v Invalidovi, přináší do snímku estetizovanou nekorektnost, která povyšuje „buranskou komedii“ na úroveň artové satiry.

Středobodem vyprávění je Marek Popel v podání skvělého Martina Hofmanna, basketbalový trenér, jehož životní frustrace vyúsťuje v morálně pochybné rozhodnutí. Aby splnil sen svému mentálně handicapovanému synovi Šimonovi, přijímá plán souseda Daniela (Jakub Prachař) a sestaví tým ze zdravých sportovců, kteří handicap pouze předstírají. Jenže už cestou do Ria si uvědomí, že si tentokrát ukousl trochu moc ze zakzaného krajíce...

Hofmannův životní zápas

Obsazení je trefou do černého. Martin Hofmann podává skvělý výkon. Dokáže být rabiátským trenérem, kterého byste nechtěli potkat v šatně, ale i zranitelným otcem, který pro své dítě obětuje vlastní čest. Jakub Prachař, který u zrodu projektu stál i jako autor námětu společně s producentkou Petrou Polnišovou, si svou roli vyloženě užívá.

Zásadním přínosem pro autentičnost je však Martin Polišenský v roli Šimona. Obsazení herce se skutečným handicapem zabránilo křečovité stylizaci a dodalo filmu srdce, které bije i pod nánosem drsných vtipů. Interakce mezi ním a Hofmannem jsou těmi nejsilnějšími momenty celého díla.

Estetika podrazu pod brazilským sluncem

Vizuální stránka filmu je na naše poměry nadstandardní. Kamera Martina Žiarana dokázala sportovní pasáže natočit s energií, která v českém kontextu chybí. Přechod ze šedivých českých hal do prosvětleného, byť částečně v Turecku dotáčeného, Ria de Janeira funguje jako skvělý kontrast mezi malostí českého pletichaření a velkolepostí mezinárodního skandálu.

Snímek se však nevyhnul ani kontroverzi. Týmový pokřik „Míče jako petardy, bojujem za retardy!“ vyvolal bouřlivé debaty. Zatímco část kritiky jej označuje za slabomyslný, v kontextu postav z určitého sociálního prostředí dává smysl. Dream Team se pohybuje na tenké hraně mezi empatií a využíváním a zneužíváním obecně. Je to „česká cesta“ k žánru, který v zahraničí reprezentují třeba dánští Šampioni, ale s mnohem cyničtějším nátěrem.

Hodnocení: 7,9/10

Dream Team není jen další spotřební komedií pro první lednový víkend. Je to řemeslně precizní, herecky suverénní a eticky provokativní dílo. Chvilkami je to sice bizárek, ale finální dojem z filmu je příjemný. Ukazuje, že i když nehrajeme fér, dokážeme vzbudit sympatie, což je vlastně diagnóza, která na českou povahu sedí víc, než jsme si ochotni připustit. Karásek s Kolečkem natočili film, který vás rozesměje, naštve a nakonec možná i dojme. A to bez zbytečného patosu.